Jaký je váš šéf?

Jaký je váš šéf? | foto: Profimedia.cz

Jaký je šéf Jiří Paroubek nebo Vladimír Růžička? Vyzpovídali jsme velké bosse v Česku

Naši šéfové, to jsou ti xxx (dosaďte jakékoli hrubé oslovení), kteří sedí nad námi a přikazují nám, co máme dělat. Ale jací jsou ve skutečnosti? Vybrali jsme šest typů šéfů a nechali je, ať nám to řeknou sami.

Chci zjistit, jací jsou čeští šéfové, tak je dobré začít u těch nejvyšších. Když vyjíždím proskleným výtahem do nejvyššího patra budovy společnosti ČEZ, napadá mě, že výš už to asi ani nejde.

"Co říkáte, když jdete za šéfem? Za kým jdete?" vyzvídám ve výtahu od recepční. "K našemu řediteli, ke generálnímu, za ředitelem," vyjmenovává. Po chvíli si vzpomene: "Jdeme za Romanem, se tu také říká." Tak dobře - jdeme za Romanem.

Devětatřicetiletý Martin Roman je prototypem úspěšného českého manažera. Kdysi o sobě řekl, že je ředitelem z povolání. Bez nadsázky. Kromě studentských brigád v životě nic jiného nedělal, první firmě začal šéfovat krátce po revoluci ještě během svých studií. Od té doby postupoval výš.

Záhy mi sám potvrdil, že se nacházím v nejvyšších patrech. "Větší podnik, než je ČEZ, v Česku není,“ říká jeho šéf jakoby nic. "Mírou své hodnoty a ziskovosti je to největší podnik ve střední Evropě," dodává skromně.

MARTIN ROMAN šéfuje ČEZ

JAKÝ JSEM ŠÉF: Snažím se být náročný, ale na druhou stranu mít pochopení, že ne vždy se podaří všechno. Určitě nejsem cholerik, zvýším hlas naprosto výjimečně.

JAKÝ JE ŠÉF: Snaží se jít příkladem, bývá tu už v sedm ráno, což není u šéfů obvyklé. Nezažil jsem ho křičet. Občas mám pocit, že se až moc kontroluje, ale v téhle pozici to asi jinak nejde. (Ladislav Kříž, dlouholetý mluvčí ČEZ)

Trochu jsem doufal, že se svým chlubením bude pokračovat a potvrdí typickou představu o úspěšném manažerovi: arogantní, vychloubačný kravaťák, kterého podřízení nesnášejí a jemu to vůbec nevadí. Nosí perfektně padnoucí oblek, na ruce má drahé hodinky a mobily mění jako ponožky.

Oslovili jsme různé typy šéfů. Každý z nich má jiné metody vedení lidí, ale doufal jsem, že mi alespoň v něčem zmiňovanou představu o českých šéfech potvrdí. Úspěšně mi ji vyvrátili. Zrovna Martin Roman mě zklamal nejvíc. "Jsem hrozná konzerva," říká o sobě a naráží tím především na svůj vztah k technice.

Přestože je to šéf největšího podniku, typické představě českého šéfa příliš neodpovídá. Třeba manažerské soupeření o to, kdo má lepší mobil, se ho vůbec netýká. "Mám starou, obouchanou nokii," říká a nechává ji přinést, abych se přesvědčil. "Mám už asi sedmý kus, jenže už se pět let nevyrábí, takže ji sháníme po bazarech," vysvětluje a přidává historku: "Tenhle poslední, co mám, patřil synovi mého výkonného ředitele. Protože měl nejhorší mobil z celé třídy, šel za tatínkem a stěžoval si, že se mu všichni smějí. Když mi to potom výkonný ředitel vyprávěl, řekl jsem mu: Okamžitě ho beru!"

Důvod, proč šéf největší české elektrárenské společnosti nemění mobil, není nostalgie. "Jsem totiž posedlý efektivitou. Ve všem," říká Roman, "a tenhle mobil je zdaleka nejefektivnější." Když Nokia vyrobí nový model manažerského mobilu, pokaždé mu ho pošlou na zkoušku. "Já na něm vždycky vyzkouším tři funkce a pak jim ho vrátím s tím, že potřebuju šest kliknutí navíc," vysvětluje. "A to je neefektivní."

Pokud je někdo posedlý efektivitou, pak by se ho jeho podřízení zřejmě měli bát. Zrovna Martin Roman se však jako despota netváří. "Nejsem cholerik, který řve na lidi. Za pět let, co tu jsem, jsem křičel možná dvakrát," vybavuje si.

Paroubek: Jo, kdybych měl firmu...

Správný šéf by si měl pamatovat, kolik má pod sebou lidí. Martin Roman to věděl - je jich téměř třicet tisíc. Podle jeho slov si s tisíci z nich podal ruku, sto nebo dvě stě jich zná jménem, asi s dvaceti si tyká.

Také Jiří Paroubek, šéf momentálně nejpopulárnější politické strany, přesně ví, kolik členů má ČSSD - 20 200. Mimochodem i ve výběru mobilu se s šéfem ČEZ shodnou. "Mám jenom jeden a je to už deset let pořád stejný typ," opisuje od Romana.

JIŘÍ PAROUBEK šéfuje ČSSD

JAKÝ JSEM ŠÉF: Myslím, že jsem dobrý manažer a velmi dobrý krizový manažer. Snažím se být vždycky spravedlivý. Mstivost a podobné vlastnosti určitě nepatří do mého repertoáru.

JAKÝ JE ŠÉF: Pragmatický, důrazný, ale ne agresivní. Na jednání vždy připravený. Nenavazuje snadno přátelství, posuzuje spolupracovníky podle toho, jestli jsou pro něj užiteční. (Zdena Javornická, bývalá spolupracovnice z pražskéhu magistrátu, řídí odbor rozpočtu)

Jako své podřízené však předseda ČSSD své spolustraníky nebere. "Je to určitě složitější vztah než v běžném podniku. Jsem spíš vedoucí týmu než nadřízený," myslí si. Zatímco v kterémkoli jiném zaměstnání si podle Jiřího Paroubka můžete jako šéf své kolegy vybrat, v politice vzniká spolupráce na základě volby.

Paroubek různými podniky ještě před politickou kariérou prošel a poznal různé typy šéfů. Rád vzpomíná třeba na ředitele podniku Restaurace a jídelny, který později sám vedl. "Měl jsem štěstí na vynikající ředitele, byť by vaši kolegové z redakce namítli, že to byli komunističtí ředitelé,“ neodpustí si poznámku, "ale byli to výteční ředitelé." Zatímco u lidovců je stále živé oslovení "bratře" a "sestro", u sociálních demokratů platí za oficiální oslovení "příteli".

Paroubek přiznává, že si tyká hlavně s dlouholetými členy strany, ti mladší ho většinou oslovují "pane předsedo". Nezapírá, že občas křičí a že k němu jeho kolegové cítí respekt. "Lidé v mém okolí ale vědí, že na jejich přehmaty a drobná osobní selhání rychle zapomínám." Každý má podle něj právo na chybu, nesmí se však často opakovat. Naznačuje, že přehmatů a selhání kolem něj asi není málo. "Mám-li být upřímný, v normální firmě bych netoleroval ani deset procent toho, co kolem sebe toleruju v politice."

Jan Borovský: vedu pouze ženy

Stejně netypický vztah, jako mají předsedové politických stran ke svým spolustraníkům, mají i sportovní trenéři ke svým hráčům. Obzvlášť pikantní je, pokud muž trénuje ženy. Jan Bobrovský proslul jako výborný basketbalista, ale ještě víc jako úspěšný trenér hráček Brna i české reprezentace. S trénováním přitom začínal u mužů.

"Na chlapy jsem býval ostřejší, sem tam padlo nějaké vulgární slovo. Kdo chce trénovat ženy, musí zkrátka slovník trochu zjemnit,“ usmívá se třiašedesátiletý kouč, který s Brňankami získal třináct ligových titulů v řadě a s českou reprezentací vyhrál před třemi lety mistrovství Evropy. Netvrdí, že i teď nějaké drsné slovo nepadne, ale dává si na to pozor.

"Když jim chce člověk něco vytknout, začnou i brečet," říká trenér. "Ne tedy všechny," dodává. Ze začátku mu to prý trochu vadilo, ale zvykl si. "Musím odhadnout, jakou ta holka má náladu. Když se rozejde s klukem, tak si to určitě bere víc než ten kluk," vysvětluje. "Když přijde, že jí je špatně, tak je jí prostě špatně a nepotřebuju vědět, co jí je. Jsou ale trenéři, kteří mají deníček a zapisují si jejich dny," líčí svérázné metody některých trenérských kolegů.

JAN BOBROVSKÝ šéfuje basketbalistkám

JAKÝ JSEM ŠÉF: Jsem na holky vlídný, ale někdy mě taky štvou. Určitě jsem spíš hodnější než zlý. Chci, aby je ta práce taky bavila.

JAKÝ JE ŠÉF: Je hodný, ale vždycky měl i autoritu a přirozený respekt. Když se rozčilí, tak nejenže umí zakřičet, ale dá do toho i dynamiku těla, rozběhne se a gestikuluje. (Martina Greplová Bobrovská, basketbalistka, manželka trenérova synovce)

Srovnání s rodinou se v případě brněnského týmu nejde vyhnout. Jsou spolu na cestách, dřív společně slavili i narozeniny a po zápase většinou mají společnou večeři. "My jim to dokonce připravujeme," překvapuje Bobrovský tím, co všechno vedení týmu zahrnuje. Pro dívky s dalšími členy realizačního týmu nejen vaří, ale chystá i jednohubky nebo chlebíčky pro sponzory. "Kdyby mě to nebavilo, tak to dělat nebudu. Jsme malý kolektiv a v tom jsou vztahy vždycky lepší." Jeho svěřenkyně mu sice vykají, ale už si u nich vysloužil přezdívku Bobr. "Předstírám, že mi to vadí, ale ve skutečnosti je mi to jedno."

Vladimír Růžička je trenérem i manažerem. A neměnil by

Na mazání vek na chlebíčky by asi nezbyl čas jinému trenérovi, Vladimíru Růžičkovi z hokejového týmu Slavie. Nejenže trénuje extraligové hokejisty a českou reprezentaci, ale je také generálním manažerem a spolumajitelem klubu. Otázka se nabízí - nechtěl by část povinností přenést na někoho jiného, aby se mohl soustředit na jednu věc? "Ne," odpovídá jednoznačně. "Naopak si myslím, že i další kluby to začnou dělat tak jako my. Je nešťastné, když trenér a manažer mají na hokej jiný názor," vysvětluje, proč zastává obě funkce. Znamená to také, že pravidelně mění střídačku za kancelář, píšťalku za pero a věnuje se papírování.

VLADIMÍR RŮŽIČKA šéfuje hokejovému klubu

JAKÝ JSEM ŠÉF: Snažím se být s hráči kamarád, ale jako manažer to mám trochu těžší. Na ledě můžu křičet, jako manažer jsem víc diplomat. Nevadí mi dělat nepříjemná rozhodnutí.

JAKÝ JE ŠÉF: Má bohaté zkušenosti, respekt u hráčů a je to neuvěřitelně pracovitý člověk. Nikdo nevěnuje hokeji tolik času jako on. (Slavomír Lener, trenér a Růžičkův kolega)

Všichni hráči reprezentace i Slavie mu - kromě těch nejmladších - tykají a oslovují ho většinou Láďo nebo Růžo. S hráči je kamarád, ale drží si odstup, obzvlášť v situacích, kdy jim musí oznámit, že jim neprodlouží smlouvu nebo je prodá jinému týmu. "Jsou to nepříjemné jiné věci, ale nikdo jiný než manažer je dělat nemůže," podotýká Růžička, který se jako kravaťák necítí. "Zásadně nechodím v obleku. Jen když hraje nároďák, jsem v něm na střídačce. Mobilem mě trenér a manažer Slavie už nemůže překvapit: "Mám obyčejný mobil, pořád stejný typ. Když se mi rozbije, tak si koupím nový."

Manažerka: být muž, dostanu strach 

Mnohá klišé o českých manažerech úspěšně boří také Ivana Ulmanová. Žen-manažerek u nás v porovnání s jejich mužskými protějšky není mnoho, a Ulmanová navíc pronikla do prostředí, které by se dalo označit jako mužské. Je výkonnou ředitelkou brněnského závodního okruhu, v jehož vedení je koncentrace žen nebývale vysoká. Stačí se podívat na internetové stránky závodiště - z dvanácti jmen uvedených v managementu patří jen tři mužům.

"Já být mužem, tak bych z toho měla strach,“ říká s ironií Ulmanová, pod kterou jsou na nejvyšších místech firmy další tři ženy. "Říkám jim tři grácie," směje se. Původně byla učitelkou, později pracovala v závodním týmu, ředitelkou je tři roky. Své spolupracovníky či spíše spolupracovnice si vybrala sama. "Ta práce vás vtáhne a obětujete jí veškerý čas, takže děvčata, která tady pracují, jsou většinou svobodná,“ říká jejich šéfka.

Když se k koná setkání ředitelů světových okruhů, jsou tam kromě šestnácti mužů už jen dvě ženy - Ulmanová a její kolegyně z jednoho amerického okruhu. "Když tam jedu s kolegou, který mi dělá sportovního ředitele, tak se automaticky obracejí na něj a oslovují ho pane řediteli, protože je to pro ně přirozenější," všimla si.

Monika Walterová šéfuje i rodině

Pokud se ještě vrátíme k mobilním telefonům, pak jich nejvíc používá ten "nejmenší" manažer ze všech oslovených - majitelka malé rodinné cukrárny na pražském Žižkově Monika Walterová. Mobily má dva. Jako jediná. "Ale jen proto, že jsem si koupila nový a teprve se na něm učím, tak ještě používám ten starý," usmívá se drobná blondýnka, jejíž jméno je i v názvu cukrárny Sladká Monika.

MONIKA WALTEROVÁ šéfuje cukrárně

JAKÁ JSEM ŠÉFKA: Máme docela dobrý kolektiv, tykáme si. Jsem ráda, když mě zákazníci pochválí, motivuje mě to.

JAKÁ JE ŠÉFKA: Energická, hodná, občas přísná. Je trochu workoholik, žije pro svou práci. (Cukrářka Jana z cukrárny Sladká Monika)

Přesný počet svých zaměstnanců ví také z hlavy - dva. Cukrárnu založila s pomocí rodičů krátce po revoluci. Dřív musela všechnu práci zastat sama, teď zaměstnává dvě cukrářky a občas i své rodiče - matka prodává, otec vede účetnictví. Přestože je rodinná cukrárna s velkými firmami neporovnatelná, v něčem je přece jen její majitelka stejná jako její kolegové-manažeři. Také své manažerské dovednosti získala až časem. "Dřív jsem třeba nerada telefonovala, neuměla jsem vést lidi. Teď jsem určitě zkušenější," myslí si.

Tvrďáci a slušňáci

Určit, jak by se správný šéf měl ke svým podřízeným chovat, není jednoduché. "Každý šéf má totiž pocit, že to dělá dobře," říká Martin Roman. Dobrý manažer by podle něj měl být schopen změnit názor. "Je potřeba uznat, že také občas děláte chyby," říká k tomu Ivana Ulmanová. "Který člověk je nedělá?"

Lektorka manažerských kurzů Ivona Homolková si všimla, že existují také dva extrémní typy manažerů. "Buď vyznávají tvrdý styl - já jsem manažer, jsem tady od toho, abych vás řídil, a vy mi do toho nemluvte, nebo jsou naopak hodní, milí, ale pak na to doplácejí a dělají za ostatní." Obojí je podle ní špatně. Za nejlepší metodu vedení lidí považuje stav, kdy nadřízení a podřízení spolu co nejvíc mluví a spolupracují.

Dnes jsou v módě různé manažerské kurzy, které slibují, že z vás udělají schopného, asertivního a příjemného vedoucího. Šéfem se tak může stát skoro každý, i když jen teoreticky. Stačí si vzpomenout na devadesátá léta a rychlomanažery ve fialových sakách, kteří však se skutečnými manažery neměli nic společného. "Kdo měl kufřík a sako, tak byl prostě manažer," vzpomíná lektorka Ivona Homolková.

Kdo je dobrý šéf, to by měli posoudit hlavně zaměstnanci. Kurzy nebo příručky z vás možná udělají šéfa, ale ještě to neznamená, že z vás udělají dobrého šéfa. Recept, jak být dobrý šéf, sice není, ale jde to i bez příruček.

"Manažerskou příručku jsem jednou dostal," vzpomíná Vladimír Růžička. "Ale já nejsem moc velký čtenář, to si radši pustím nějaký pěkný film."