Kdy a proč jste si pořídil soukromou praxi?
Řekl bych, že slovo soukromá praxe není docela přesné. Jsme většinou spíše smluvní lékaři, protože bez smlouvy s pojišťovnami to není možné, lidé si většinou nemohou platit pojištění a ještě zvlášť platit léčbu. Takových, kteří si to mohou dovolit je málo a bylo by asi nešťastné jen na nich postavit osud ordinace.
Platí se jen úkony, které pojištovny nehradí, třeba akupunktura. Velkou část praxe jsem trávil v nemocnici, měl jsem chuť vyzkoušet i něco jiného. Měl jsem zkušenosti z Francie, jejíž systém jsem znal a myslím, že je škoda, že ten vzor mutualistického pojištění se u nás ani nevyzkoušel. V západní Evropě se v něm pohybuje skoro polovina pojištěnců - je to jakési nadpojištění na základě profesních skupin.
|
Připravili jsme pro vás seriál rozhovorů se zajímavými osobnostmi, které se pustily do netradičního podnikání a uspěly. V jednotlivých dílech se s vámi podělí o své zkušenosti ze světa byznysu mimo jiné i známí herci, zpěváci či modelky. V předchozích dílech jste se mohli například dočíst, jaké je podnikat v showbyznysu, obchodovat s kávou či prodávat zbraně. |
Kdy jste založil Modrou lagunu?
Modrá laguna - centrum duševní pohody, vznikla před deseti, vlastně už jedenácti lety a chtěl jsem, aby to bylo místo, kde se lidé nebudou cítit a priori jako ve zdravotnickém zařízení. Aby byli obklopeni obrazy, hezkým prostředím, relaxační hudbou a aby pro ně i pro případný doprovod byla návštěva příjemná. Aby nemuseli sedět na dřevěné lavici na chladné chodbě pod výhružnými plakáty zdravotní výchovy. Prostě aby to mělo vstřícnou atmosféru.
Provázely vás problémy?
V té době otevřít ordinaci bylo sice nepružné, ale ještě možné. Vše se mi podařilo vyřídit během tří měsíců včetně základních smluv s pojišťovnami. Od toho se odvíjí totiž fungování ordinace. Dnes je to daleko horší.
Problém je ve financování ošetřovaných na základě smlouvy s pojišťovnou. Ta totiž rozhoduje o stropu, kolik je možné v časovém období ošetřit pacientů. To znamená, že když pracujeme hodně, a to je dost časté, odpracujeme víc, než nám pojišťovna zaplatí. Takže vlastně pracujeme kus měsíce zdarma, ale to zjistíme, až při účtování. A když se dostaneme ve výdajích nad obvyklý průměr (třeba pacienti jsou těžší a chodí tudíž na kontroly častěji), vystavujeme se riziku postihu a srážek. To se týká i přestoupení limitu na léky na jednoho pojištěnce.
Proč jste si vybral Prahu 6?
V Praze 6 jsem se narodil a chodil do školy, tady jsem maturoval na střední škole a hrál amatérské divadlo. Cítím se tu jako doma. Jsem rád, že je ordinace mimo rušné komunikace.
Ordinace je v malém domku a přizpůsobila se stavebním prostorám poměrně snadno a vklouzla sem, skoro jako by na to už při stavbě někdo pomýšlel. Má to intimitu obytného prostoru a zároveň i tady dýchá spojení výtvarného a hudebního prožitku s medicínou. A to je příjemné a stimulující.
Je to drahá lokalita, jaké náklady jste musel na začátku na ordinaci vynaložit?
Měl jsem štěstí, protože nebylo zapotřebí nějakých stavebních úprav a prostorově mi pronajímané prostory vyhovovaly. Bylo nutné jen vybavit ordinace a pracovnu nejnutnějším vybavením. Prvotní investice byla asi 120 tisíc a zhruba 100 tisíc je třeba měsíčně vydělat, aby to pokrylo náklady provozu.
Jak jste spokojený se současným stavem svého podnikání? Nemáte chuť rozšířit jej na více míst, zaměstnat jiné psychiatry?
Problém zaměstnat další lékaře trvá už několik let: pojišťovny nedávají nové smlouvy, protože se tvrdí, jak je lékařů nadbytek. V ordinaci pociťuji opak, už nejsme schopni přijmout všechny nové pacienty, musíme objednávat, protože fyzicky nelze vyhovět. Zcela jistě by se tu další lékař naplno využil a byla by možnost vzájemného zástupu. Nepřipadal bych si jako převozník přes řeku, který nemá komu předat veslo.
Doufám, že konečně nastane to slibované liberální prostředí a pojišťovny nebudou regulovat počet lékařů a kriteriem bude pouze jejich odbornost a profesní připravenost. Jsem přesvědčen, že by se to vyplatilo – společnost bude potřebovat "údržbu" psychiky stále víc.
Máte nějaké podřízené? Sestry, uklízečky? Máte s nimi nějaké trable?
Ano, máme tu celkem pět dalších pracovníků, ale trable s nimi nejsou, protože je to malé pracoviště a základem je vzájemná ohleduplnost a schopnost si vyhovět, to je podstatné. Navíc s většinou z nich pracuji už dlouhá léta a jsme na sebe zvyklí a víme, že je možné se spolehnout.
Do jaké míry vám pomáhá známá tvář?
Myslím si, že známá tvář je spíše výhoda, pacient totiž nepřichází za někým úplně anonymním. Tady má pocit, že doktora zná, slyšel o něm, ví, že má nějaké záliby a koníčky, možná i nějakou jeho knížku četl a vidí i jeho nepořádek na stole a řekne si, "ten je jako já..." a může v klidu navázat kontakt. Nevýhoda je, že je to vázáno na konkrétního člověka a to je pak problém zástupu, kdy pacient raději počká, než by měnil lékaře.
Kteří lidé vás navštěvují nejvíce a v jakém věku?
Většinu tvoří spíše ženy, protože více dbají o své zdraví a přijdou relativně dříve, než muž, který si myslí,že všechno zvládne sám a tak obvykle dojde až v poslední chvíli.
Mezi pacienty je řada manažerů, kteří jsou vcelku úspěšní, ale mají pocit, že rezervy energie jsou nevyčerpatelné. Pracují jako workoholici šestnáct hodin denně, se dvěma mobily u ucha a pak najednou se rozsypou, mají úzkosti, ztrácí energii, nemohou si vybavit jasné a známé věci, nesoustředí se, jsou podráždění, bojí se lidí, jsou unavení, nemohou spát... Věkově je to přesně podle demografické pyramidy - nejvíce pacientů je v produktivním věku, řekněme od 35 do 60 let.
S jakými problémy se na vás obracejí?
Důvody jsou vlastně v předcházející odpovědi, ale navíc tu je ještě somatisace problémů, což vypadá zdánlivě na srdeční či žaludeční onemocnění, ale jedná se primárně o psychiku, která stůně. Ostatně skoro 80 % somatických chorob a poruch má podle dnešních výzkumů prvopočátek v psychice. A tak takový pacient zprvu obejde bez úspěchu spoustu somatických oddělení a nakonec skončí na psychiatrii.
Proč přichází často pozdě?
Je to možná jednak obava z medicíny a hypertrofické sebevědomí, které vede k pocitu, že "já to přece zvládnu". A když ne, tak chtě nechtě přijít musí. Ale jde o první krok, pak se s tím každý srovná. Druhý důvod je dán ještě trochu nejistotou a nedůvěrou k psychiatrii a v obavě, že pak na něho bude okolí pohlížet jako na "blázna". Západní Evropa už dávno opustila odium psychiatrie a v těchto zemích je naprosto normální, že tak má člověk nejen svého zubaře, ale i psychiatra....
Podle čeho se dá rozpoznat, že je pravý čas vás navštívit?
Inu, to je dáno schopností kriticky hodnotit svoje síly, která je u každého jiná. Mnohdy tu ale hraje roli někdo blízký nebo někdo, kdo měl podobné problémy a pomocí psychiatrie je vyřešil. To je nejlepší způsob, jak začít s terapií. Dnes existuje celá řada populárních knížek o působení stresu. když si to dneska někdo přečte, může střízlivě posoudit, zda už nenazrál čas, aby začal se sebou něco dělat.
Odchází s pocitem, že jim tato terapie pomáhá?
Myslím, že dnešní psychiatrie dokáže u 70 až 80 procent pacientů výrazně pomoci. Někdy to však vyžaduje delší dobu, protože náš mozek je „pomalý počítač".
|
|
Známý psychiatr Jan Cimický vystudoval fakultu všeobecného lékařství Karlovy university, promoval v roce 1972, na začátku malinko koketoval s chirurgií, ale nakonec se rozhodl pro psychiatrii, protože si myslel, že zde bude mít nejblíže k lidským osudům, o nichž chtěl díky své lásce k literatuře také psát. Pracoval dvacet pět let v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, v roce 1977 získal titul zahraničního asistenta lékařské fakulty v Paříži a v roce 1983 tady v Praze obhájil disertační práci pro CSc. Do jeho života se vejde mimo práce v ordinaci jen literární tvorba. Překládá z francouzštiny, mluví i německy a rusky. Také rád chodí po horách, sbírá houby..
