Reklama

Jak spolupracovat s lidmi, kteří jsou neschopní a na práci nestačí

  • 28
Stává se vám, že se v práci musíte potkávat a spolupracovat s neschopnými kolegy či šéfy? Rozhodně to není nic příjemného. Pokud navíc patříte k těm, které neschopnost druhých rozčiluje, děláte chybu. Jak brát neschopnost svého okolí, abyste se nestresovali, radí psycholog Jan Urban.
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

S projevy neschopnosti se setkáváme prakticky denně, ať již jako nadřízení, podřízení, spolupracovníci, zákazníci i občané. Důvod je zřejmý: nejrůznější schopnosti včetně těch rozumových jsou v populaci vždy rozloženy tak, že nejvíce osob se z hlediska jejich úrovně nachází někde v blízkém okolí průměru.

V praxi to přirozeně vede k tomu, že nejvíce lidí vykonávajících určitou práci pro ni má pouze průměrné předpoklady. Vyšší či dokonce mimořádné schopnosti (stejně jako schopnosti zcela nedostatečné) má vždy jen menšina z těch, kteří dané místo zastávají. Jinak by totiž nebylo možné všechna potřebná pracovní místa dané profese či oboru obsadit.

V některých oblastech k této skutečnosti přistupují možná i další okolnosti. Jsou místa, jejichž držitelé jsou vystaveni menší konkurenci, než je obvyklé, nebo na kterých jim ani za výraznou neschopnost nehrozí žádné velké sankce (jako je tomu například občas ve státní správě). Důsledkem je, že s neschopností se v těchto oblastech lze možná setkat častěji, než by odpovídalo jen zákonům statistiky.

Reklama

Ať tak či onak, potkávání se s neschopností je sice nepříjemným, ale nevyhnutelným průvodním rysem pracovního i společenského života. Ani úspěšně řízené firmy či profesionálně spravované státy ji ve svých řadách nedokážou zcela vymýtit. Nebo alespoň ne hned.

S neschopností je třeba předem počítat

S občasnou neschopností druhých je potřeba předem počítat. Tedy být na ni připraven a na neschopnost pohlížet jako na něco do značné míry předvídatelného: něco s čím se dříve nebo později zcela nutně setkáme. Podobně jako například se špatným počasím o dovolené.

Jan Urban (1953)

„Střední třída je pod tlakem v celém vyspělém světě, v Evropě i Americe....
  • Autor publikací Přestaňte se v práci stresovat a Jak lépe naložit s časem.
  • Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
  • Je absolventem VŠE Praha a Filosofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Není proto namístě se jí divit, nechat se jí zaskočit či dokonce vyvést z míry, tvářit se nevěřícně ani prohlašovat něco v tom smyslu, že taková úroveň neschopnosti snad ani není možná. Vhodnější je pomyslet si, že jsme ke své smůle, padli na něco, co je realitou života a s čím je bohužel třeba čas od času počítat.

Především bychom si však neschopnost, se kterou se občas setkáváme, neměli brát osobně. Tedy nevnímat ji jako projev či jednání, které je záměrně namířeno jen proti nám. Tatáž neschopnost, chápaná osobně, ať již neschopnost druhé strany provést určitý jednoduchý úkon, spolupracovat nebo nám prostě vyjít vstříc, je totiž podstatně více stresující než neschopnost, kterou v dané situaci chápeme jako zcela nahodilou.

To ale neznamená, že by se firmy i další organizace měly s neschopností smiřovat. Naopak by ji měly ve svém zájmu všemožně čelit. Ať již průběžnou kontrolou a hodnocením svých pracovníků, pomocí nejrůznějších školení či prostě snahou své nepříliš výkonné zaměstnance nahradit schopnějšími, odpovědnějšími či pracovitějšími. S řešením neschopnosti by přitom měly vždy začít především u svých vedoucích.

I ta nejdůslednější kontrola a nejdokonalejší tréninky však neschopnost zcela neodstraní – určité rozdíly zůstanou mezi pracovníky zachovány vždy. A na ty je třeba být připraven.

Co může pomoci

Jednat a vycházet s osobami neschopnými či pro své místo nevhodnými (například i proto, že je jejich práce nebaví), je pochopitelně nepříjemné a rozčilující, především když jde o hodně. Snaha s touto přirozeně se vyskytující neschopností bojovat je však jen zbytečným a dodatečným zdrojem stresu. Platí to především tehdy, kde jednáme „jen“ z pozice jednotlivce a nad neschopností jiných nemáme žádnou kontrolu.

Čtěte také

Mnozí lidé se tímto pravidlem přesto ke své škodě neřídí. Na neschopnost, s níž se zcela zákonitě setkávají, si stěžují nebo se kvůli ní zbytečně rozčilují. Diskutují o ní se svými blízkými a věnují jí značnou část svého času a energie, aniž by přitom něčeho podstatného dosáhli. Stresují tak nejen sebe sama, ale i své okolí, někdy v míře, která ohrožuje jejich zdraví.

Nechceme-li propadnout „osobnímu“ chápání neschopnosti, pomůže nám, pokud si uvědomíme, že žít s ní musí i všichni ostatní, kteří se s danou osobou dostanou do styku. Zbytečné frustraci však zabráníme zpravidla i tím, přestaneme-li se na neschopnost protistrany příliš koncentrovat. Pomůže nám například to, že si připustíme, že osoba, s níž musíme jednat, má možná i své příznivé stránky, které zrovna nevidíme. Nebo že většina osob na daném pracovišti vykonává svou práci po většinu času možná docela dobře.

Budeme-li se těchto pravidel držet, nebudou nás ani nejkřiklavější projevy neschopnosti frustrovat a stresovat více, než je nezbytně nutné. Neschopnost, se kterou jsme občas konfrontováni, tím sice ze světa nezmizí, naší mysli však přestane dominovat. Stane se pro ni jen jednou z řady dalších běžných událostí dne. Kvalita našeho života tím vzroste.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

32 příspěvků v diskusi

Reklama