Je vám dvacet? Počítejte se 100% daní!

Reforma důchodového zabezpečení na vládní úrovni byla konečně představena veřejnosti. Vládní úředníci se vzhlédli ve švédském modelu, v tzv. systému NDC virtuálních účtů s definovaným příspěvkem . Nejedná se však o cestu do pekel?

NDC je systémem průběžného financování, tedy stávající systém,  ovšem rozšířený o virtuální účty. Virtuální účet pak představuje osobní účet každého jednoho pojištěnce. Definovaný příspěvek pak znamená, že výplaty ze systému budou uskutečňovány na základě definovaného příspěvku do systému.

Tolik základní úvod do systému NDC. A teď NDC v českých poměrech. Česká vláda počítá s tím, že NDC jsou téměř všemocné. Jenže nebezpečí tohoto systému je již ve správě. Například švédský model předpokládá státem vlastněný, ale jinak na státním rozpočtu nezávislý National Swedish Pension Fund.

Tedy ani toky v systému nejsou nijak přímo navázány na státní rozpočet. V českých podmínkách ovšem systém NDC bude přímo součástí státního rozpočtu (stejně jako důchodové účty doposud), což nemůže naplnit presentované představy, tedy zvýšení transparentnosti systému důchodového pojištění. Průběžné financování v rámci účtů státního rozpočtu opět bude umožňovat použití prostředků podle potřeby, ať bude na virtuálních účtech jednotlivých pojištěnců cokoli.

Chcete mít důchod jako Švýcaři? Více ZDE.

Dalším vládním heslem je, že v čisté podobě je dlouhodobě finančně vyrovnaný, neboť přizpůsobuje výši dávek demografickým a ekonomickým změnám. Podle studie Kateřiny Havlíčkové a Josefa Lukáše z Institutu ekonomických analýz je toto možné pouze za předpokladu, že každý pojištěnec bude plných 40 let zaměstnán (a tedy také bude přispívat), což absolutně abstrahuje od náhradních dob (vysoká škola, mateřská). Neplatí tedy další vládní prohlášení, a tedy, že NDC umožňuje individuální volbu odchodu do důchodu.

Nicméně i další analýza vyvrací dlouhodobou vyrovnanost systému. Vezmeme-li v úvahu vládní příklad, že bude garantován minimální příjem např. ve výši 1,2 násobku životního minima, pak jeden z možných scénářů si ukážeme dále.

Dnešní 25letý člověk půjde za čtyřicet let do důchodu, resp. tříletý človíček půjde do důchodu v roce 2065. Situace bude následující:
životní minimum	4 640 Kč
průměrný výnos penzijních fondů za rok 2002	3,58%
průměrná mzda v ČR 2003	16 522 Kč
Roky zbývající do důchodu	40	62
Rok odchodu do důchodu	2043	2065
Životní minimum (ŽM)	18 947	41 079
1.2xŽM - měsíční penze	22 737	49 295
index závislosti (60+/15-59)	58%	75%
počet obyvatel	10 250 000	9 250 000
z toho 60+	5 945 000	6 937 500
15-59	4 305 000	2 312 500
důchody za měsíc	135 mld. Kč	342 mld. Kč
měsíční náklad na 15-59	31 398	147 885
průměrná mzda v ČR	67 468	146 274
odvod z prům. mzdy v 2043/2065	46,5%	101,1%

Zdroje: Univerzita Karlova, Ministerstvo financí ČR, Ministerstvo práce a soc. věcí ČR, ČSÚ, výpočty autora

Počítám-li budoucí hodnotu, vzal jsem si průměrný připsaný nominální výnos za sektor penzijního připojištění – vážený průměr, kde váha je dle výše aktiv penzijních fondů k 31.12.2002 (podle výroční zprávy Státního dozoru v penzijním připojištění za rok 2002).  Jedná se o modelový příklad, ve kterém nám může tento výnos bohatě postačit i vzhledem k tomu, že se jedná o příbuzné sektory. Nicméně v těchto počtech ani tak není určující procento zhodnocení (jelikož počítáme pouze budoucí hodnotu), ale především index závislosti.

Indexy závislosti, které možná nebudí zas až tak velkou důvěru, byly vzaty ze studie "Perspektivy populačního vývoje České republiky na období 2003-2065", která vznikla na Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra demografie a geodemografie. Použitý index závislosti říká, kolik % lidí ve věku 60+ bude na počet lidí ve věku 15-59. Počty obyvatel uvedené v tabulce jsou brány ze stejné studie, jako index závislosti.

Jak si vybrat ten pravý fond pro vás? Čtěte ZDE.

Podle výše uvedeného výpočtu nám poté vychází, že např. lidé v produktivním věku v roce 2035 by pouze na sociální zabezpečení museli vydávat ze svých platů něco kolem 46 %, celková daňová zátěž by se tedy posunula velmi vysoko nad tuto hranici (kde máme státní politiku zaměstnanosti, kde máme zdravotní pojištění, kde máme daně z příjmů?) a v roce 2065 by to bylo již 101,10 % z celkového výdělku, a to opět pouze na důchodové pojištění. Řešením by bylo posunovat hranici odchodu do důchodu. Odhady jsou již dnes počítány na někde kolem 73 let.

Samozřejmě nemůžeme očekávat, že průměrná mzda, stejně jako životní minimum se budou vyvíjet přesně podle inflace nebo průměrného minimálního zhodnocení, nicméně jako modelový příklad nám tento výpočet může posloužit.

Tím spíše mně ani jedno z posledních třech čísel nenaplňuje přesvědčením, že systém NDC (ani jakákoli jiná forma průběžného financování) je právě tou cestou, kterou bychom se měli vydat.

Nic na tom všem nemění ani fakt, že v rámci přechodu na NDC chce vláda dále podporovat stávající systém penzijního připojištění, jako dalšího doplňku důchodové politiky státu. Není ovšem dále možné přesouvat zodpovědnost na občany bez jasné deklarace takového stavu od vlády. Zaštitovat se systémem NDC s vědomím, že není možné, aby efektivně byl sám o sobě schopný zajistit důstojné stáří, a přitom neříct takovou skutečnost, je alarmující zpráva o stavu českého vládního sboru.

Reforma důchodové politiky státu se tedy pravděpodobně moci se ubírat touto cestou. Pokud bych měl jen uvažovat o NDC, mohl bych ho akceptovat jako alternativu nebo zajištění pouze životního minima (byť například pouze nějaké jeho části). Pokud bychom se bavili o pilířích, pak by to měl být asi základní pilíř, první pilíř, který je garantován a je na principu průběžného financování. Ovšem pouze tehdy bude akceptovatelný, pokud bude mimo státní rozpočet.

Prvním doplňkem by měly být zaměstnavatelské nebo zaměstnanecké fondy. V jakékoli variantě. A konečně druhým doplňkem by mělo být individuální pojištění. Samozřejmě nic nebude bránit tomu, aby oba doplňky spravovala jedna organizace.

Komu můžete svěřit své peníze? Jak rozeznat podvodníky od spolehlivých firem?  Čtěte ZDE.

Druhou variantou reformy by mohly být situace, kdy je zřízen státní důchodový systém a dobrovolný systém a pojištěnec si může vybrat,jakého se bude účastnit. Ani v tomto případě (a dost možná už vůbec v tomto systému) se nemůže jednat o NDC, protože chování pojištěnců nelze předvídat tak, aby byl aplikovatelný systém průběžného financování. Stejně tak ale nelze pracovat s navyšováním příspěvků (chcete-li akumulací kapitálu) tak, aby bylo tvořeno na základě uložených fondů v systému.

V principu tedy asi není možné průběžné financování v jakékoli jeho formě v dnešních podmínkách demografického i sociologického vývoje pokládat za základ důchodové politiky v České republice.