Rozjela byznys v malém městě, v odvětví, v němž chybí kvalifikovaní pracovníci. Přesto se boskovická podnikatelka Jitka Hurábová prosadila, a to i na zahraničních trzích.
Jitka Hurábová
|
Jste studovaná ekonomka, vaším oborem byla ekonomická statistika. Jak jste přišla na to, že podnikat v oblasti kancelářských židlí bude dobrý byznys?
Přičichla jsem k soukromému podnikání, když jsme se přestěhovali z Prahy do Boskovic. Tchán tam restituoval cihelnu. Přemýšlela jsem, čím bych se mohla živit, a rozhodla se udělat si kurz pro daňové poradce.
Jenže od daňových přiznání je to ke kancelářskému nábytku ještě kus cesty...
Šla jsem staršímu dítěti koupit školní židli, dala se do řeči s mladíkem v obchodě, který měl spoustu nápadů, co se týče dovozu otočných židlí. Byla na to ideální doba, trh měl hlad po kancelářském sezení a v tuzemsku se žádné nevyrábělo. A tak jsme se do toho dali společně.
Co vás na tom nejvíc lákalo?
Možnost se realizovat, vidět výsledky vlastní práce, moci rozhodovat sama za sebe. Hledat cestu na rychle se zaplňujícím trhu.
Jak na to reagovala rodina?
Podporovali mě. Manžel má stavebniny, takže ví, co vlastní byznys obnáší.
Co jste v té době věděla o kancelářských židlích?
Že se na nich sedí... Tohle byl úplně jiný obor, než jakým jsem se dosud zabývala. Židle jsme začali nejdříve dovážet, což nebylo zas tak složité, s výrobou jsme začali o rok později, od nejjednodušších modelů. Učili jsme se postupně a učíme se stále.
Po osmi letech jste však na podnik zůstala sama.
Společník usoudil, že je to pěkná dřina, a prodal mi svůj podíl. Poté jsem se již plně soustředila pouze na výrobu. Přijala jsem studované nábytkáře, začala spolupracovat s designéry a od jednoduchých typů jsme se propracovávali k řemeslně zvládnutému sezení.
Zajímavá povoláníV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Je snadné rozjet výrobu na malém městě?
Bylo to lehčí než v Praze. Výhodou Boskovic je, že tam bývala firma Kras, takže v regionu jsou dobré švadleny a čalouníci. Dopravní náklady tedy byly vyváženy odborníky.
Kolik dnes zaměstnáváte lidí?
Osmasedmdesát. Přibývali postupně, většina z nich je z okolních vesnic, někteří u nás pracují už 15 či 17 let. Máme tam také tři manželské páry.
Je v regionu velká nezaměstnanost?
Ano, na nekvalifikovanou práci se hlásí i středoškoláci a vysokoškoláci. Hledáme-li administrativní sílu, přihlásí se 150 lidí. Když potřebujeme čalouníka, tak žádný. Ani s těmi švadlenami to není jednoduché, na konkurz jich přijde tak deset patnáct, ale mnohdy to bývají spíše šičky, které se řemeslu musí učit třeba i rok.
Jitku Hurábovou přivedla k podnikání náhoda
Jak jste se vyrovnali s hospodářskou krizí?
Pro nás je sezonou konec roku, takže ještě v lednu 2010 jsme nestíhali a v únoru nepřišly objednávky, propouštěli jsme lidi zaměstnané na dobu určitou. Nová hala byla před dokončením, a tak jsem se s deseti zaměstnanci domluvila, že budou pracovat na její dostavbě – měli práci a dělali ji lépe než stavbaři. Potom se začala situace zlepšovat. Pomohlo nám, že jsme rozšířili sortiment o takzvané měkké sezení, tedy křesílka, sedačky, sofa do veřejných prostor. Zřejmě to byla díra na trhu, protože se to okamžitě ujalo. Dnes nám chybí jedno dvě procenta do období před krizí.
Jaká je teď u vás ve firmě atmosféra?
Myslím, že dobrá, fluktuace pracovníků není velká, lidé si více váží práce. Vědí, že je třeba dělat, jinak o zaměstnání přijdou. Ti zkušenější zaměstnanci s námi dokonce i tvoří, mají spoustu nápadů...
Jakou máte v oboru konkurenci?
Jsme jiná kategorie než výrobky z Číny, pro nás jsou největší konkurencí kvalitní evropské firmy. Tady máme výhodu místního trhu, ale v cizině se musíme snažit a nabídnout srovnatelnou kvalitu za solidní cenu.
Měla jste někdy chuť s podnikáním skončit a vrátit se někam do kanceláře k číslům?
Občas jsem se cítila unavená, ale nikdy bych to nevzdala. Hospodářská krize nás vytáhla z letargie z úspěchu, dostala nás na zem.
Kancelářské židle firmy LDseating
|
Jak se vůbec v Česku podniká? Mnoho soukromníků si stěžuje...
Není to tak strašné, jak se někdy říká. Hodně spolupracujeme s Itálií, tam je dělat byznys složitější. Tady se jen o vše musíte postarat sami, ale o tom soukromé podnikání je. Jediný větší problém, na který jsme narazili, jsou dotace. Vypsané programy se nám nikdy netrefily do inovací, ale pak vidím, že někdo peníze dostane a nevyužije. Nemyslím si, že je ten systém příliš efektivní.
Co vás na podnikání překvapilo?
Že pořád něco řešíme a teprve až na konci roku si můžeme říct: Povedlo se to. A hned jedeme dál. A také, že když něco vymyslíme, hned vidíme odezvu na trhu.
Narazila jste někdy na to, že by vás obchodní partneři či zákazníci nebrali proto, že jste žena?
Ne. V našem oboru jde o jiné věci. V podobných firmách už je dost žen ve vedoucích funkcích.
Máte dvě děti, nedoplácely někdy na to, že jste s manželem oba podnikatelé?
Když jsem začala budovat firmu, byly děti ještě malé, ale dařilo se mi to zvládat. Nikdy jsem nepracovala do noci, protože co se neudělá za osm hodin, na to už není síla. Měli jsme takový sportovní přístup.
Jaká je podle vás budoucnost oboru?
Dobrá, protože po sezení všeho druhu bude poptávka pořád. Stále větší důraz se klade na design, nápaditost, řemeslnost a to vše samozřejmě za přijatelnou cenu. Také vznikají nové typy kancelářského sezení - například různá křesílka, na kterých můžete pracovat, položit si notebook a zároveň vést diskusi s kolegy či zákazníky.
Na čem v práci sedíte vy?
Na jedné z našich židlí, pochopitelně, už deset let.
