První reakcí na nařčení, že firma či úřad porušují soukromí zaměstnanců nebo občanů, bývá bohužel popírání. Podle Filipa Pospíšila, člena poroty soutěže o největší slídily Big Brother Awards, až v druhé fázi se někteří snaží chyby napravit. Jiní vysvětlují a zdůvodňují, proč volí postupy, které se zaměstnancům, klientům nebo partnerům zdají nevhodné. Je dost i takových podniků, které se nadále tváří, že vůbec žádný problém neexistuje.
Lidé posílají nominace na cenu "slídila" z nejrůznějších důvodů. Jak vypadá kontrola poroty ve firmách a na úřadech?
Informace, které o firmách a úřadech od lidí dostáváme, se všichni členové poroty i pracovníci Iuridicum Remedium snaží ověřovat z více zdrojů. Nemáme ale bohužel žádné vyšetřovací pravomoci, a tak například u státních institucí využíváme institut zákona o svobodném přístupu k informacím a v případě firem využíváme otevřených zdrojů nebo je přímo kontaktujeme. Kontrolujeme všechny nominované.
Samozřejmě nám práci ulehčí, pokud nám veřejnost posílá nominace co nejkompletnější, nejjasnější, včetně odkazů na zdroje. Někdy jsou perfektně zpracovány, to pak s ověřováním nemáme mnoho práce, ale někdy jsou to jen nekonkrétní stížnosti. Například k nám došla nominace na jednoho šéfa knihkupectví, kde bylo napsáno: "Ví o každém zaměstnanci úplně všechno, a ještě k tomu si to zapisuje."
Šéf smí sledovat, od koho vám chodí pošta, její obsah ne |
Co je nejčastějším problémem, který firmy či úřady dělají?
V posledních letech nás veřejnost nejčastěji upozorňuje na kamerové systémy. Například obchodní řetězce užívají kamery, které pokrývají prakticky celou prodejnu, včetně zázemí, šaten. Zaměstnanci se tak nemají možnost sledování vyhnout. K nadměrnému dohledu se využívají i čipové karty, které kontrolují nejen příchod a odchod zaměstnanců, ale i to, jak často a na jak dlouho chodí na toaletu či co si dávají ve firemní kantýně.
Nezákonný monitoring spočívá i v tom, že zaměstnavatel nutí podřízené mít zapnutý firemní mobil, přes nějž může sledovat, kde se nachází, a to i mimo práci.
Problémy bývají v tom, že si úřady ani firmy vůbec neuvědomují, že sbírají citlivá data a že s nimi jako s takovými musí zacházet. Obvyklým nešvarem je sbírání dat takříkajíc do zásoby, tedy s tím, že se jednou budou třeba pro něco hodit. Takový postup je naprosto v rozporu se zákonem.
S jakou největší absurditou jste se setkal?
Těch případů bylo mnoho a asi nejlépe si vybavuji ten poslední, z minulého roku. Byl to případ Státního úřadu pro kontrolu léčiv, který pod záminkou boje proti narkomanii nelegálně sbíral do jedné velké databáze všechny údaje o tom, jaké si jednotliví pacienti vyzvedávají léky. To je zcela absurdní, nepřijatelné. Také mě děsí centralizace školních matrik, která vedla k vytvoření databáze obsahující citlivé údaje o více než milionu dětí a studentů.
Jak jsme na tom s ochranou soukromí ve srovnání se zahraničím?
Jsme na tom podobně jako zbytek Evropy. Naše kontrolní mechanismy jsou podobné a nestačí na nové technologie, zvyšování kapacit zpracování dat a na zálibu v e-governmentu reagovat.
Změnilo se něco za šest let, co se soutěž v Česku koná? Dávají si firmy, úřady větší pozor na dodržování soukromí nebo si ho lidé více chrání?
Posun je zřetelný. Lidé si problémů s narušením soukromí rozhodně více všímají, je to vidět na nárůstu počtu stížností i dotazů. V některých oblastech se i firmy poučily. Nedá se ale tvrdit, že by došlo k zásadnímu zvratu. Spousta firem nechce o problémech slyšet, a už vůbec ne je řešit.
Co mají lidé dělat, když nabudou dojmu, že jim někdo nakukuje do soukromí?
Mohou se obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů, který jejich stížnost prošetří, mohou se podívat na stránky www.uzijsisvaprava.cz, kde také najdou rady, jak postupovat. A pak samozřejmě mohou nominovat svého kandidáta v naší soutěži. Lze to zcela jednoduše udělat na internetových stránkách www.slidilove.cz.
A co byste naopak poradil firmám? Jak mají správně vybalancovat hranici mezi ochranou svého majetku a peněz a zásahem do soukromí zaměstnance?
Krádežím i nekvalitní práci je ve většině případů možné zamezit jinak než tím, že zaměstnavatel kamerami či jinými prostředky sleduje bez přestání všechno a všechny, i ty, kdo nekradou a pracují poctivě. Chce to ale schopné vedení, které má přehled o tom, co práce obnáší, i o svých zaměstnancích. Vedení, které dokáže motivovat, jít příkladem a svou zkušeností rozpoznat, kdo jedná nepoctivě. Sledováním zaměstnanců nejen porušují zákon, ale i demotivují své pracovníky.
