Lidé řeší problémy raději ve virtuálních poradnách než s kolegy v práci, myslí si psycholožka Zdeňka Židková.
Jak se změnila kancelářská práce v průběhu desetiletí?
Přibylo práce, těžších úkolů, papírování, mnohde začala platit firemní pravidla, která nemají hlavu ani patu, zpřísnila se kontrola. To vše vede lidi k pocitu znechucení, že výsledek neodpovídá vyvinuté snaze. Přidá-li se strach o místo, začnou být lidé egoističtější, více zaměření na to, aby se sami prosadili.
Mnoho mých klientů říká, že kvalitní práce je až na druhém místě, na prvním je snaha obstát v konkurenci. Z toho pramení takzvaný syndrom vyhoření, na který si stěžuje stále více úředníků. Spočívá v tom, že lidé mají pocit, že jejich snažení nemá smysl. Dříve byl tento syndrom připisován hlavně zdravotníkům a učitelům.
Jak práci úředníků ovlivňuje to, že se stále častěji stěhují z malých kanceláří do velkých open space?
Mnoho lidí přechod do otevřených kanceláří odsuzuje. Většina totiž nemá vyvinutou exhibicionistickou složku a netouží být středem pozornosti. Open space kanceláře lidem nevadí proto, že jsou viditelní celou směnu na pracovišti, ale že je vidět, jak tvoří svou práci. Když v potu tváře plodíte přípis či počítáte nějaká zapeklitá, nevycházející data a za vámi stojí někdo, kdo může vaši duševní námahu sledovat, znervózníte.
Byli jsme zvyklí "upéci si" svou práci mezi čtyřmi stěnami sami a teprve hotový produkt dát k dispozici. Dnes vám může kdokoliv nakouknout na to, co děláte z počítačové sítě, a kdokoliv stát přímo za vámi a dívat se. Není to příjemné vědomí a lidi to hodně stresuje.
Na druhou stranu každý personalista ví, že lidé se různí ve svém výkonu a pracovním nasazení. Čtyři stěny vyzývaly k tomu, aby se člověk věnoval svým soukromým záležitostem více, než bylo zdrávo. Lidé jsou sice nesmírně vynalézaví v tom, jak i před zraky ostatních předstírat práci a nebýt přistiženi při vyřizování svých zájmů, ale open space tomu přece jen tolik nepřejí.
Mají na vztahy mezi lidmi nějaký vliv i technicky dokonalé pracovní pomůcky?
Určitě. Příchod počítačů znamenal pro pracovníky velký zásah do vztahů. Vybavení kanceláří v současnosti nebývá jednotné, ne všichni mají stejně výkonné přístroje. Takže se objevuje klasická závist a srovnávání, co jeden má a druhý nemá.
Je těžké pracovat na počítači, který stávkuje při zadání jednoduchého úkolu, když kolega vedle vás má rychlé a výkonné "dělo".
Počítač se stal také běžným vybavením domácností a pro mladou generaci samozřejmostí. Pokud má člověk doma horké novinky, srovnává s tím, co má v práci, což dříve také neexistovalo. Samozřejmě, že hlasité hodnocení a projevované znechucení, že na pracovišti panuje technický středověk, ovlivní ostatní – vědí pak, co vše existuje, a jsou nespokojeni s tím, co mají.
Nejsou si lidé v práci kvůli dokonalým komunikačním prostředkům cizí?
Ze všech stran slyším stížnosti, že se z kanceláří vytratil kolektivní duch, kdy se lidé spolu pobavili, postěžovali si a zajímali se o své problémy. Dnes, v době sociálních sítí, si člověk stěžuje do éteru, svěřuje se Facebooku a problémy řeší pomocí virtuálních poraden.
Lidé v práci o sobě vědí méně nebo trvá déle, než se blíže seznámí. Na druhou stranu, chcete-li vyřešit problém, potřebujete informace. A ty seženete nejrychleji právě pomocí internetu.
