Svou náročnou manažerskou práci prakticky nepřerušila ani na mateřské. Jen si kancelář přestěhovala zčásti domů. Teď zase někdy bere ročního syna s sebou do práce. "Je to akční chlapeček a dokáže to tu za chvíli obrátit vzhůru nohama," usmívá se Martina Arnold Rubínová, generální ředitelka finanční skupiny Citfin, která má stovku zaměstnanců.
Jak to zvládáte - malé dítě a náročnou práci?
Díky mé mamce to jde. To ona přebírá péči o syna, když musím pracovat. Bydlí s námi, takže to je jednodušší. Někdy se také zapojí partner. Já jsem práci samozřejmě trochu omezila, zvláště měsíc před porodem a několik týdnů po něm. Mozek mi prostě nefungoval tak, jak je k práci potřeba. Teď dělám částečně z domova, v kanceláři jsem dvakrát až třikrát týdně. Ale v dubnu se vracím naplno, sehnala jsem pro syna soukromou školku.
VizitkaMartina Arnold Rubínová
|
Nelitovala jste někdy toho rychlého návratu do zaměstnání?
Nemám takovou povahu, že bych mohla být tři roky doma. Nemyslím si, že syn trpí tím, že mě nemá každý den, každou hodinu u sebe. Sice máme možná méně společných chvil, ale o to více si je užíváme. Věděla jsem, že bych to doma nezvládla, prostě taková jsem. Obdivuji maminky, které to dokážou.
Když zůstanou dlouho doma, mohou se svou profesí ztratit kontakt. Mnoho z nich pak marně hledá uplatnění.
Já mám jinou zkušenost. Zaměstnala bych maminky na částečný úvazek, ale paradoxně jsem je na trhu práce nenašla. Možná by stálo za to, aby se spojily v nějaké organizaci, aby se o nich vědělo. Mám tady jednu maminku na zkrácený úvazek a pracuje perfektně. Práce si váží.
Ostatní si jí snad neváží?
Průměrný věk našich zaměstnanců je 26 let. Tahle generace není vychovávána k tomu, aby si vážila dobré práce, příjemného prostředí. Považují to za samozřejmé. Školy je vychovávají k tomu, že si před nimi všichni "sednou na zadek", ale tak tomu vůbec není. Jsou pak z reality zaskočeni. Naopak matky po mateřské si práce váží a jsou skromné. Někdo namítne, že budou stále doma s nemocnými dětmi, ale u nás v tom viditelné rozdíly nejsou. Očekávám, že moji lidé budou pracovat na 120 procent, a neřeším, zda je to absolvent, nebo matka po mateřské.
Změnil se nějak váš pohled na práci po narození syna?
Ano, už ji tak neprožívám. Ne že bych jí dávala méně, ale změnily se mé priority. Více rozděluji práci mezi kolegy, už si naivně nemyslím, že budu mít vše pod kontrolou. Do řady věcí nezasahuji jako dřív.
Řídíte sto zaměstnanců. Jak jste se do vedení Citfinu dostala?
Ta firma se mi líbila už dlouho, pracovala jsem tehdy u podobné, ale zahraniční. Pak jsem však zmizela v Austrálii, po návratu jsem napsala nevinný e-mail majiteli a nabídla mu své zkušenosti. Sešli jsme se, představila jsem mu svou vizi a dohoda byla na světě. Začínala jsem jako obchodník, pak jsem se stala obchodní ředitelkou, od roku 2006 jsem na pozici generální ředitelky.
Bylo těžké dostat se "nahoru" v mužském světě, kterým finančnictví bezesporu je?
Bylo. Stálo mě to hodně síly a energie, ale podařilo se. Byly za mnou výsledky, které muži chtějí vidět. Pokud ženy budují kariéru, nesmějí se bát a musí ten boj vydržet. Mají mnoho férových zbraní, které mohou použít. Bohužel zatímco chlapovi stačí udělat jeden krok, žena musí udělat dva. Tak to prostě je.
Žila jste v Austrálii, studovala tam. Jaké to bylo?
Byla to velká škola. Všechny mladé lidi bych posadila do letadla a řekla jim: Jeďte! Získají rozhled a zkušenosti, naučí se samostatnosti. Navíc se zdokonalí v cizím jazyce.
Jak jste se tam dostala vy?
Po škole jsem pracovala v několika firmách, ale v žádné mě to nebavilo tak, jak bych si představovala. A pak mi můj guru - dědeček - řekl, abych odjela sbírat zkušenosti do zahraničí. Původně jsem jela do Sydney na půl roku, byly z toho tři roky. Vystudovala jsem marketing a PR. Také jsem se tam vdala, ale manželství netrvalo dlouho. Pracovala jsem v hospicu, starala se o staré lidi. Pak tatínek onemocněl, tak jsem se vrátila.
Skupina Citfin se orientuje hlavně na devizový trh. Co nabízíte?
Firmám nabízíme vedení účtů, zahraniční a tuzemský platební styk, máme také vlastní platební karty. Neposkytujeme půjčky, hypotéky, prostě žádný rizikový produkt. V současnosti máme tři tisíce klientů, nejčastěji středně velké firmy, které obchodují se zahraničím.
Znáte své klienty?
Je to tak. Někteří se nám svěřují dokonce i s osobními problémy. Čím lépe klienty známe, tím kvalitnější služby jim nabídneme. A je jasné, že když máte vybudovaný dobrý vztah se zákazníkem, sakra si rozmyslí přechod k jinému finančnímu ústavu, kde bude mluvit buď s automatem, nebo pokaždé s jiným operátorem.
Svou nabídkou služeb se přibližujete bance...
Bankovní licenci však ještě nemáme. Možná to bude další krok, ale zatím jsme do této fáze ještě nedošli. Náš hlavní byznys je postavený na směně, měníme tedy koruny na devizy a opačně. Proto jsme už před lety museli začít přemýšlet co dál, kdyby Česko přijalo euro. To by nás samozřejmě zasáhlo. Chceme zůstat v oboru, proto je získání bankovní licence jednou z možností.
Máte účty, karty, ale chybějí pobočky, není to vaše velké minus?
To je pravda. Pokud chce klient za námi přijet, musí do našeho sídla v Praze-Butovicích. Proto také máme tak výhodné ceny, nemusíme platit finančně vražedné pobočky. Naši klienti si účet obsluhují přes internetové bankovnictví.
Baví vás práce?
Je různorodá, ale někdy by mě mohla bavit víc. Občas cítím něco jako vyhoření. Vždy mě zachrání můj šéf - zatřese se mnou, nalije do mě energii a já zase na čas funguji. Párkrát mě už napadlo předat to dál, ale pak si uvědomím, kolik je před námi práce, a já nechci odcházet od rozdělaných plánů. Potřebuji vědět, že to vše dobře dopadne, a chci být u toho.
