„Mám kamarádku, která klobouky dělala. Naučila jsem se tu práci od ní,“ vzpomíná. Na to, aby zhotovila první klobouk, jí stačily čtyři měsíce "učení".
Největší problém: mořská tráva
Spolupracují s módní návrhářkou Petrou Pilařovou, vytváří nejen slamáky, látkové nebo historické klobouky, ale i třeba vystříhávané. Nejraději má ručně malované klobouky, kdy na plsť maluje různé ornamenty. Každý z jejích výtvorů je pak skutečný, neopakovatelný originál. "Na každém klobouku je něco,“ říká. "Mohou být originální nejen tvarem, ale i zdobením. Navíc materiálů pro výrobu je řada - kromě plsti, která se vyrábí z králičích chlupů, to jsou různé druhy látek i kůže. Ani slamák nemusí být jen ze slámy - k jeho výrobě se používá i třeba seno, sisal, viskóza, papír…“
Nejproblematičtější je podle ní mořská tráva. "Je to takový živý materiál. Při napínání dělá neplechu. Má ale zase tu výhodu, že klobouk z ní vypadá opravdu krásně,“ říká a přidává jednu radu: „Při koupi slamáku pamatujte na to, že by vám měl zakrývat i ramena, aby plnil svou funkci." Ateliér, který se brzy otevře i v Praze, je pro Lucii Fraňkovou další výzva.
"Mohu totiž dělat klobouky přímo k šatům. Například si někdo nechá ušít kabát a já mu k němu stejnou látkou potáhnu nebo ozdobím klobouk. Také je možné udělat klobouk a k němu i kabelku." Klobouky, jichž v průměru měsíčně vyrobí kolem patnácti, dělá i pro film. Mimo jiné například připravovala na 170 klobouků pro snímek Letopisy Narnie: Princ Kaspian. "Moje klobouky se objevují i na divadle a v reklamách, většinou vysílaných v zahraničí," poznamenává.
lucie froňkováPracovní den trvá obvykle od 11:00 do 18:00. Čas přizpůsobuje svým zákazníkům,za nimiž dojíždí i do jiných měst. Vystudovala Střední Výtvarnou školu Václava Hollara, nyní studuje na katedře výtvarné kultury na Západočeské univerzitě v Plzni. Relaxuje na výstavách a ráda kreslí. |
Jak se klobouky vyrábí
"Pracuji s polotovary, které vypadají trochu jako loupežnické hučky. Ty natahuji na dřevěnou formu. Mám i staré secesní formy, které jsou nejkvalitnější. S pomocí žehličky materiál napařuji. Nejdříve hlavičku a potom krempu. Pokud je krempa široká, použiji pro ni také formu - plsť totiž schne i několik dní," vysvětluje. "Následně se do klobouku všije stuha, která drží velikost. Slamáky se ještě musí nalakovat, aby si za vlhka uchovaly tvar." Pak už je na řadě jen zdobení - umělými květy, pírky, pštrosím peřím, sisalem, kožešinami, látkou, umělými ptáčky a motýly…
Za nejméně zajímavé považuje Lucie Fričová pánské klobouky, musí být totiž klasické. „Ale už u dámských klobouků v pánském stylu můžete pracovat s fantazií. I když je to klobouk bez ozdoby, můžete měnit tvar,“ dodává. Svou fantazií si však život i ztrpčuje. „Někdy dostanu nápad na klobouk a způsob, jak ho vytvořit, mě napadne třeba až za měsíc. A to mě rozčiluje.“
Klobouky na míru
"Udělám klobouk i podle návrhu, jaký si zákazníci přinesou,“ dodává s tím, že každý člověk může nosit klobouk. "Někomu sluší všechny, někomu jen malé a někomu zase jen ty se širokou krempou. Když zákaznice přijde do ateliéru, už ve dveřích vidím, co by jí slušelo. Do ateliéru sice jde s nějakou představou, ale většinou, když si jednotlivé klobouky vyzkouší, shodneme se nebo najdeme vhodný kompromis."
Práce má stále dost. Je to dáno i tím, že modistů u nás není příliš mnoho. Ona sama připouští, že řada lidí se bojí klobouk nosit. "Myslí si, že když v něm vyjdou na ulici, stanou se hned středem pozornosti. Skutečnost je ale jiná, lidé na ulici ani nevnímají, že nějaký klobouk máte," dodává. A pokud jde o vaše blízké okolí, Lucie Fraňková radí: "Možná vzbudíte jejich pozornost, když si klobouk vezmete poprvé. Musí si zvyknout na to, že nosíte klobouky. Pak už jim to ani nepřijde."
