Krádeže byly nutnou daní

Věděli jsme, že se bude krást, a varovali jsme před tím. Ale chápali jsme to jako nutnou oběť, abychom mohli provést tak obrovský společenský manévr - přeseknout pupeční šňůru a skoncovat se státním vlastnictvím. Tak vidí po deseti letech kuponovou privatizaci jeden z jejích hlavních architektů - někdejší Klausův náměstek, nyní soukromý podnikatel Dušan Tříska. "Největší přínos je v politické rovině, že se přesekl vliv státu. Jestli to ekonomicky dopadlo hůř nebo lépe, tak to tehdy bylo sekundární. Politický úkol byl mnohem důležitější," říká s odstupem jedné dekády Tříska.

V roce 1994 jste v jednom rozhovoru řekl, že neexistuje způsob, jak zneužít kuponovku pro osobní prospěch. Stále si to myslíte?

Naprosto. Tehdy jsem mluvil o technickém provedení, a ten úředníci nijak znehodnotit nemohli.

A když vztáhnete svůj výrok ke krádežím v investičních fondech či ve vytunelovaných podnicích?

Ani slovo jsem neřekl o tom, že manažeři některých fondů se mohli chovat nepoctivě. Jakmile byl majetek převeden, pak jej samozřejmě šlo spravovat chytře, hloupě, poctivě či nepoctivě jako každý majetek. V tom není kuponová privatizace ničím výjimečná.

Podle některých kritiků byla výjimečná, třeba Miloš Zeman mluví o podvodu století. Výjimečná byla v tom, že vznikl prostor pro řadu podvodů a že mnoho lidí přišlo o peníze.

Těch lidí je mi samozřejmě nesmírně líto a nechci být chápán jako cynik. Ale my jsme toto věděli. Když se rozpadl socializmus, ztratil se jakýkoli dohled nad majetkem, manažeři firem byli pod nulovým dohledem a mohli dělat, co chtěli. Naše snaha byla, abychom urychleně našli někoho, kdo bude majetek hlídat, nebo případnou ztrátu pocítí na své vlastní peněžence. To byl jeden z našich hlavních motivů.

Nerozumím, v čem je přínos toho, že někdo pocítí ztrátu na své vlastní peněžence.

Především: spousta, patrně většina lidí na kuponové privatizaci vydělala. A mnozí, kteří prodělali, to chápou jako svůj osobní neúspěch. Prostě špatně investovali. A to je třeba odlišit od případů, kdy se někdo obohatil neoprávněně. Ale určitě se také kradlo, jako se krade ve Francii, v Británii, v USA. Kuponová privatizace určitě nevytvořila výhodnější prostředí pro tyto podvody než jiné cesty. Kdokoli něco ukradl, tak to ukradl někomu konkrétnímu, a ten se začal ozývat. To se také stalo, a my jsme ty skandály sledovali - cynicky řečeno - s velkým potěšením.

Nezapomněli jste přitom na to, že jejich ozývání bylo zpravidla marné? Že neměli jak se bránit?

My jsme říkali, že nelze založit právo předtím, než se začne privatizovat. Nemohli jsme vybudovat skvělé soudy a policii a pak spustit privatizaci. Naopak, my jsme chtěli, aby kuponová privatizace tyto instituce vytvořila, aby prostřednictvím i těchto potíží vytvořila tlak, aby se lidi naučili, co je to chybná investice. Všechny jsme předem varovali. Klaus napsal, tady můžete přijít o tisíc korun, příště to mohou být celoživotní úspory. V tehdejších materiálech vlády si můžete ověřit, že 60 procent efektu kuponové privatizace mělo být v poučení obyvatelstva.

A vy považujete tu lekci, kterou jste chtěli lidem dát, za dostatečnou? Poučili se lidé dost?

Nějaký dopad na lidi to určitě mělo. Ale když třeba vidím kampeličky, tak jsem zklamán. Jenže v 90. letech ta ignorance byla nesrovnatelná s tím, co dneska máme, a tento pokrok je určitě také dílem kuponové privatizace. Skutečnost, že někdo nadává, beru jako pokrok - zajímá je to, bolí je to, pochopili, o co jde. A kromě toho připomínám, že spousta lidí okradena nebyla.

Dopad pro účastníky byl podle vás pozitivní, hlavně pro jejich myšlení. Ale pro podniky byl v řadě případů tragický. I z tohoto pohledu považujete váš projekt za úspěch?

O tom byly stovky konferencí, jak nejlépe spravovat podniky, jak zařídit, aby tam byl starostlivý, šikovný a odpovědný manažer. Dnes už jsme se posunuli, ale v té době tento problém byl zcela druhořadý, tady se řešily zcela fundamentálnější otázky. Třeba aby podniky dál neřídil stát, abychom přeťali pupeční šňůru se socializmem, aby se všude nezabetonovali polostátní struktury, s nimiž bychom později už nehnuli.

Kritici by vám předhodili případ Škody Mladá Boleslav. Proč jste takových Škodovek neudělali víc, proč jste nevěnovali veškerou energii hledání cizích vlastníků?

Škoda byla výjimka, byl tu jasný projekt, a kdyby jich bylo tisíc, tak jsme je využili. Ale nikdo takové projekty neměl, to byly jen řeči. I dnes se o ty investory bojuje, dělají se pobídky, státy si konkurují. A hledat je, to by nikam nevedlo. Létali bychom po světě, užívali bychom si na cestách, ale nikam bychom se nehnuli.