Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Královská svatba nám zvedla odbyt, říká český kloboučník

aktualizováno 
Stanislav Chudárek vyrábí klobouky už 54 let a věří, že se jejich popularita vrátí. Řemeslo se v rodině dědí už po čtyři generace od roku 1842. I tak se k řemeslu dostal neplánovaně. Práci si ale zamiloval a v oboru zůstal.

Z dílny Stanislava Chudárka vycházejí různé druhy klobouků. | foto: Lukáš Procházka, MF DNES

"Začal jsem v roce 1957 a klobouky vyrábím dodnes," říká sedmdesátiletý kloboučník.

Vás otec ke kloboučnickému řemeslu nevedl? Vždyť se ve vaší rodině dědilo.
To je pravda. Jenže po únoru 1948 nám živnost sebrali, otec nemohl klobouky ani vyrábět, ani prodávat. Všechno přišlo vniveč, tehdy to bylo moc špatné. Dělal jenom opravy, vozili mu klobouky ze Zlína, v té době Gottwaldova. Byla s nimi spousta práce a dostával za ně 2,30 nebo 2,60 koruny. Vůbec se to nevyplatilo.

Tak šel jezdit s náklaďákem, vozil uhlí, piliny, cement a byl spokojený. Musel ale zaučit maminku, protože řemeslo nikdo neuměl. Ta ho dělala až do penze. Posléze jsem jí vymohl trochu lepší peníze.

Vy sám jste se pro obor nerozhodl?
Ne, v září 1955 jsem nastoupil jako učeň do Svitu Gottwaldov. Z Vizovic, odkud pocházíme, to bylo kousek. Měl jsem tam dělat jemnou mechaniku, seřizovače kotonů, což byly stroje, na kterých se pletly dámské punčochy a punčocháče.

Třetí den jsme šli na zdravotní prohlídku, a protože od dětství na jedno oko špatně vidím, lékař mi doporučil změnu oboru. Prý by se jedno oko příliš unavovalo. Tak jsem se vrátil domů.

To měli asi rodiče radost...
Byli hodně zklamaní, protože to byla dobrá instituce. Táta se mnou šel na úřad práce a tam mi nabídli obory pekař, řezník nebo kloboučník – a bylo rozhodnuto. Otec mě dovezl do učiliště v Novém Jičíně, byl jsem jediný kluk ve třídě s třinácti děvčaty.

Po vyučení jsem pracoval ve Valašském Meziříčí. Pak jsem odešel na vojnu do Prahy a už tam zůstal. Nastoupil jsem do podniku Tonak, který měl v Nuslích malou továrnu. Také jsem si dodělal průmyslovku.

Přeskočme teď několik desetiletí. Když jste po roce 1989 obnovoval vaši rodinnou firmu, bylo to spontánní rozhodnutí?
Ne, tehdy jsem pracoval v továrně. Přesvědčil mě můj mladší bratr, který si založil dřevařskou firmu. Říkal, abych se do toho pustil, že bude jen na mně, zda vydělám, či prodělám. Měl pravdu. Škoda, že to člověk nemohl udělat, když byl mladý.

Stanislav Chudárek

  • Narodil se v roce 1940, v září 1955 nastoupil do učiliště Tonaku v Novém Jičíně, kde se vyučil kloboučníkem.
  • Dodělal si průmyslovou školu a zhruba třicet let pracoval v pražské pobočce podniku.
  • Po roce 1989 si otevřel vlastní firmu.
  • Stanislav Chudárek je pátým pokračovatelem dynastie, jeho předek obdržel živnostenské povolení k provozování živnosti ve Vizovicích v roce 1842.
  • Má dvě dcery a čtyři vnučky. Žije v Benicích.

Měl jsem štěstí, že jsem dříve prošel všemi provozy, dělal jsem mistra, šéfa výroby, měl jsem na starosti 180 pracovnic. Pak jsem přešel do obchodního oddělení a odpovídal jsem za nákup materiálu a prodej výrobků. Takže jsem asi třicet let klobouky nedělal. A po takové době jsem se k řemeslu vrátil.

Co všechno vyrábíte?
Takřka cokoliv. Klasické srstěné dámské a pánské klobouky, slamáky, textilní klobouky a čepice. Domnívám se, že v Praze už není kloboučník, který by dokázal udělat cylindr nebo buřinku. To jsou nejdokonalejší výrobky, dámské tak složité nejsou. Na to jsem hrdý.

Proč je to tak složité?
Protože srstěný polotovar, takzvaná štumpa, na pánské klobouky je mnohem tvrdší a pevnější než na dámské. Na práci je to namáhavější.

Z čeho se vlastně klobouky vyrábějí?
Z králíka. Než vznikne polotovar, musí se udělat asi čtyřicet operací. Kožka se nejdřív musí vyčistit, namořit, pak se postřihá a za pomoci přístroje, který vypadá trochu jako zvon, se vytvoří štumpa. Potom se polotovar ještě tuží a barví a teprve pak se může klobouk tvarovat. Materiál se musí napařit tak, že ho skoro neudržíte, jak je horký, a natáhnout na formu. Je to rukodělná záležitost.

Vyplatí se vám taková náročná práce?
Dřív to bývalo lepší. Dnes s vámi nikdo neuzavře dlouhodobou smlouvu. Před několika lety se domlouvaly dodávky na celý rok, teď pošlete lidem na zimu věci a oni vám na jaře polovičku vrátí. Je to komisní prodej. Je málo odběratelů, kteří udělají objednávku a celou vám ji zaplatí. To se týká i dalších oborů, je to vidět po celé republice – zavolají, že už nic nechtějí, protože obchod zavírají.

To podle vás způsobila krize?
Taky, ale když se podíváte na záběry z Letenské pláně z ledna 1990, bylo tam prý 750 tisíc lidí, každý druhý měl něco na hlavě. Dnes, když se někde lidé sejdou, je to tak každý desátý.

Proč podle vás móda klobouků upadá?
Není to tak všude. Podívejte se třeba na Wimbledon, tam má každý něco na hlavě. U nás se to moc nenosí. Akce jako svatba prince Williama nám však pomáhají, protože lidé se jimi inspirují. Ptal jsem se v jednom obchodě, jestli jim královská svatba zvýšila prodej, říkali, že ano.

Tady se dřív nosily klobouky i jako ochrana před zimou. Dnes člověk přijde k doktorovi, že je nemocný, a na hlavě nemá nic. Mladý to zvládne, ale starý je na tom hůř. Také hodně jezdíme autem, u domu nasedneme a vystoupíme v práci.

O jaké klobouky je zájem?
O pánské. Mladí nosí hlavně kšiltovky, ale to je dobře, zvyknou si mít něco na hlavě a pak třeba zkusí i klobouk.

Ženy o ně nestojí?
Ale ano, z těch srstěných chtějí klobouky po vzoru 20. a 30. let, ale nejvíc se prodávají šité klobouky z metráže, dřív to byl samet, dnes vlněná látka. Mají několik výhod - jsou teplé, a když je ušpiníte, dáte je do pračky.

Obracejí se na vás lidé přímo se zakázkou?
Také, už jsem dělal leccos. Třeba pro šermíře z divadelního spolku v Pelhřimově, bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Dělal jsem i napoleonské klobouky. Můj výrobek má také Václav Havel, od něj mám fotografii s poděkováním.

Jak vidíte budoucnost oboru?
Špatně. Všichni říkají, že naše řemesla vymřou, protože každý chce jít studovat, to není dobré. Taky mi vadí, že se řemesla skoro vůbec nepopularizují. Publicitu dnes mají jen herci a zpěváci. Já si jich vážím, ale proč se nepíše o tradičních oborech, aby lidé věděli, co obnášejí? Pak to vypadá, že u nás tvoří jen herci.

Myslíte, že stát řemesla nebo drobné podnikání nepodporuje?
Moc ne. Úřady se o nás nijak zvlášť nestarají, a když člověk udělá chybu, je to hned problém.

Je vám přes sedmdesát, máte nějakého pokračovatele?
Mám dvě dcery, jedna u nás pracovala deset let, ale kvůli krizi odešla do školství, protože nebyla práce. Dokáže udělat všechno, dokonce daleko víc než já, protože umí klobouk nejen vytvarovat, ale i ušít a ozdobit. Druhá dcera se věnuje jinému oboru. Ani vnučky se k řemeslu moc nehrnou, i když jim říkám, aby se ho naučily.

Kdo vám pomáhá?
Manželka. Teď jsme na to sami, občas přijde dcera. Odbyt je opravdu minimální. Ale věřím, že třeba za deset let nebo později se to zase zlepší. Lidé přijdou na to, že je klobouk ochrání před zimou a nemocí.



Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Co pomáhá hasit zbytečné střety osobností na pracovišti

Kolize různých povah na pracovišti nejsou nic výjimečného. Každopádně pro ty, kteří se do střetů dostávají, ani pro jejich okolí to není nic příjemného. Proč...  celý článek

Ilustrační snímek
Tři věci, které nejvíce vytáčejí zaměstnance v kancelářích

Někdy je to v kanceláři o nervy a o zdraví. Zvlášť, když vypuknou hádky mezi kolegy kvůli relativním maličkostem. Horko, hluk, vyrušování, co teď nejvíce vadí...  celý článek

Ilustrační snímek
Budget, draft, deal. Výrazy, bez kterých se v práci neobejdete

V českém pracovním prostředí se stále častěji zabydlují nové výrazy přejaté z angličtiny. „Přílišné používání těchto nových anglických výrazů působí někdy až...  celý článek

Další nabídka

Kurzy.cz

4 scénáře amerického útoku na KLDR: Vedly by k totální zkáze!
4 scénáře amerického útoku na KLDR: Vedly by k totální zkáze!

Vztahy mezi KLDR a USA se za poslední týden vyostřily víc, než za několik let. Zdá se, že válka mezi zeměmi je na spadn... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.