Na konci celého soukolí soudní mašinérie čeká spravedlnost v podobě pravomocného rozsudku. Cesta k ní labyrintem soudního řízení bývá však značně spletitá, trnitá, poměrně drahá, a především hodně dlouhá.
Kam ten spěch?
Odpověď na otázku, proč jsou české soudy pomalé, není jednoduchá. Problém nepřiměřené délky soudního řízení je problémem soudů ve většině evropských států – především tam, kde je soudnictví založeno na tradici kontinentálního, franko-německého práva. Rychlost soudního řízení není absolutní prioritou, rychlost je vždy podřízena co nejpečlivější snaze dosáhnout spravedlivého rozsudku. Platí však, že tento rozsudek by měl padnout v přiměřené lhůtě – zjednodušeně řečeno v době, kdy má pro účastníky soudního sporu rozsudek ještě nějaký smysl. A právě to není ve formalistickém kontinentálním soudnictví zcela běžné.
Příliš mnoho formalit
Jednou z příčin, proč je české, a potažmo celé kontinentální soudnictví při hledání spravedlnosti tak strašně pomalé, je formalismus. České soudy často kladou formální náležitosti nad podstatu sporu – jinými slovy chybějící pomlčka či čárka v soudním spise je pro ně často důležitější než to, o co je celý spor vlastně veden.
Čeští soudci lpí podle prezidenta Soudcovské unie Jaromíra Jirsy i na často již značně anachronických postupech
Když se podíváme na to, co je nejčastější příčinou délky soudních řízení, zjistíme, že to není nečinnost soudce, že by spis ležel, aniž by se ho někdo dotkl, ale že je to naopak čilý koloběh jednoho a téhož spisu mezi soudy prvního, druhého, event. třetího stupně, ve kterém, když ten soudce v první linii u okresního soudu rozhodne, vždy se některá strana odvolá a bohužel dochází k tomu, že se soudy vyššího stupně v rámci apelačního řízení nezabývají meritem sporu, ale hledají procesní chyby v postupu v řízení předcházejícím a z formálních procesních důvodů ruší rozsudky a věc vracejí znovu do počátku procesu.
Spravedlnost ztracená v labyrintu výkladů
Pomalost ale není jediný problém, který je v souvislosti s činností českých soudů zmiňován. Tím dalším je často neprostá nepředvídatelnost soudního rozhodnutí. V České republice, stejně jako ve většině evropských zemí, není precedenční právo – soudy tak mohou v podobných sporech rozhodovat často velmi odlišně.
„Prvním požadavkem je rozhodování v reálném čase. Soud, který není schopen poskytnout ochranu právům a svobodám účastníka v době, kdy to ještě pro něj má význam, je soudem, který nemá smysl.
Druhým požadavkem, který je třeba na soudnictví klást, je požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Ten, kdo se obrací na soud, musí mít alespoň elementární jistotu, že ví, jak v takové věci soud rozhodne. To je základem fungování spravedlnosti, a bohužel musím konstatovat, že ani jeden z těchto dvou požadavků kladených na výkon soudní moci není v České republice uspokojivým způsobem řešen,“ uvedl již v roce 2003 ve své odpovědi na interpelaci poslankyně Němcové tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Rychetský.
ODMÍTNUTÍ:Normální je se nesoudit?
Mezi příčiny pomalého soudního rozhodování patří i obrovské zvýšení počtu věcí projednávaných soudy v období posledních patnácti let..
Na nárůstu množství soudních sporů se podílí fakt, že v Česku stále ještě příliš nezapustily kořeny mimosoudní alternativy řešení sporů. „Jsme sudičskou zemí,“ říká Helena Stöhrová z Asociace mediátorů České republiky. Kořeny této tradice je podle ní třeba hledat už někde ve starém ,dobrém‘ Rakousku-Uhersku. „Lidé si v té době zvykli na to, že je tu nějaká autorita, které se podlézá a která rozhoduje. Takže jdou se svým problémem před autoritu ztělesněnou soudem, protože je to tak normální, ale pak její rozhodnutí nedodrží, protože to je normální také,“ míní. Často dokonce ani netuší, že existují i jiné – často efektivnější, a mnohdy i levnější způsoby, jak dojít k vyřešení dlouhodobého sporu.
Odpíská to rozhodčí
V důsledku již zmíněné pomalosti soudů se v Česku začala prosazovat i další forma ,rozsouzení‘ – tzv. rozhodčí řízení, kdy znesvářené strany přenesou odpovědnost za rozsouzení svého sporu na nezávislého rozhodce (arbitra). Rozhodce spor rozhodne bez zbytečných formalit vydáním rozhodčího nálezu. Ten je v případě nesplnění uložené povinnosti některou ze stran sporu využitelný jako exekuční titul – rozhodnutí rozhodce je tak pro strany sporu závazné a je právně vymahatelné.
Mediace aneb hledání smíru
Než znesvářené strany předstoupí před soudce nebo jiného rozhodčího, měly by se pokusit najít smírné řešení. Jednou z možností, jak se pokusit najít cestu ven ze zamotaného sporu, je mediace – v podstatě umění najít možný kompromis tam, kde ani jedna strana není – přinejmenším zpočátku – ke kompromisu ochotná. Podstatou mediace je, že si obě znesvářené strany sporu ujasní své požadavky, vyříkají si, co proti sobě mají, a dohodnou se na nějakém oboustranně přijatelném řešení.
Nehledě k tomu, že získáte i obrovskou úsporu, která se dá dost těžko vyjádřit v penězích, tím, že si ušetříte obrovskou míru stresu a čekání, než se vůbec dá celá soudní mašinérie do pohybu,“ dodává Helena Stöhrová. Toto čekání na to, než se soudní soukolí rozběhne a začne spornou záležitost zpracovávat, přitom vede k další gradaci konfliktu, a tím k nárůstu dalších bariér pro nalezení jakéhokoli oboustranně výhodného východiska z krize. „Zatímco lidé čekají na soud, konflikt nečeká, protože má v sobě destruktivní náboj. Tento náboj se dá ale využít i pozitivně,“ říká Helena Stöhrová.
