Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lidé se mi svěřují se svými problémy, říká průvodčí

aktualizováno 
Štěpánka Hrušková najezdí měsíčně ve vlaku tisíce kilometrů. Vagony prochází s úsměvem a ještě nikdy neřešila problém tak závažný, aby musela volat policii. Lidé se s ní příliš nehádají, její úsměv je nakažlivý.

Průvodčí Štěpánka Hrušková. | foto:  Radek Cihla, MAFRA

Když vás člověk vidí ve vlaku, má pocit, že jste se pro dráhy narodila. Pocházíte z rodiny, která má drážní tradici?
To ne, já se k drahám dostala náhodou. Učila jsem se a dojížděla vlakem. Zrovna hledali nové kolegy a mně to přišlo lepší, než pracovat stále na stejném místě. V osmnácti jsem se stala průvodčí.

Zajímavé profese

V rubrice Práce a podnikání zveřejňujeme rozhovory se zástupci zajímavých profesí, například s orlojářem, kamnářem, perníkářem, principálem nebo včelařkou.

To je výdrž, nestalo se vám za ta léta, že by vám cestující lezli na nervy?
Nejsem průvodčí po celou tu dobu, několik let jsem pracovala u energetické společnosti. Byla jsem v práci v kontaktu s lidmi, ale nastaly určité změny, a tak jsem se vrátila k práci, která mě baví. Ve vlaku mám všechno – projdu se, mám tu módní přehlídku, občas psychologickou poradnu nebo různá divadelní vystoupení.

Ale lidé nejsou vždy hodní, vlak má třeba zpoždění, vylijí si vztek na vás...
To je právě na té práci zajímavé. Nejde jen o to, že kontroluji jízdenky. Jsem první na ráně a občas slíznu něco nespravedlivě, když na trať popadají stromy nebo když selže technika. Ale hezké je, když člověk dokáže rozčileného cestujícího uklidnit.

Kolik lidí máte ve vlaku na starosti?
V té části vlaku, o niž se starám, je 310 míst k sezení, občas je prázdno, ale někdy cestující i stojí. Dejme tomu 400 lidí při jedné jízdě.

Jak si v tom množství dokážete zapamatovat, komu jste už zkontrolovala jízdenku? Máte na to nějakou speciální techniku?
Žádnou zvláštní metodu nemám, za ta léta jsem si vytrénovala paměť a opravdu si většinu lidí pamatuji. Ale je jasné, že se občas stane, že chci jízdenku podruhé, když si cestující třeba sundá kabát. Navíc člověk už některé stálé cestující zná. U mnohých vím, kde nastupují, kam mají jízdenku a sleduji, jestli třeba nezkoušejí jet dál.

To se stává často?
Občas. Ale když se takový člověk jednou zviditelní, tak už si ho většinou zapamatuji. A navíc si samozřejmě s kolegy o cestujících povídáme, když třeba čekáme u vlaku před odjezdem. To pak jdete po vlaku a říkáte si, to by mohl být ten, co se schovává na záchodku, nebo ten, co se rád hádá.

Štěpánka Hrušková

Na dráze začala pracovat v osmnácti letech.

Práce ji baví, je ráda s lidmi. Když jede ranním vlakem, vstává před třetí hodinou.

Měsíčně po vlaku nachodí desítky kilometrů. Nikdy neřídila vlak, raději chodí mezi cestujícími.

"Okradli mě, jedu si pro peníze." To je nejčastější výmluva od lidí, kteří nemají jízdenku.

Za jednu z originálních výmluv považuje tu, kdy jí cestující řekl: "Nestihl jsem si jízdenku koupit, protože mi praskly kalhoty a musel jsem běžet domů se převléknout."

S vámi se však lidé nehádají, mám pocit, že dokážete každého odzbrojit úsměvem.
Snažím se o to, agrese vzbuzuje agresi, a tomu chci předcházet. Ale to neznamená, že to na mě občas někdo nezkouší. Našla jsem si pár mechanismů na obranu.

Nejprve zkusím vše obrátit v žert, maximálně se dopustím opravdu mírné ironie. Když to nepomůže, tak si v duchu řeknu: "Ještě že se vedle tohohle nemusím ráno probouzet, vždyť já mám vlastně štěstí." Muži občas zkoušejí zvýšit hlas, ženy jsou spíš jízlivé. Ale to já nakonec umím taky, jen to nepoužívám.

Ale přesto, nebojíte se třeba v nočním vlaku? Nikde nikdo, jen občas nějaký flamendr.
Noční vlaky paradoxně považuji za nejklidnější. Jede pár lidí, většinou jsou unavení, zkontroluji jim jízdenku a usnou. Ti méně unavení si čtou nebo si povídají. Buď jedou z práce, nebo se vyřádili někde jinde. Zatím se mi všechny případné konflikty podařilo ustát. Nikdy jsem třeba nemusela na nikoho volat policii. Vždy se jen koukám, kdo nastupuje, jestli to není nějaký typ, který by ostatní obtěžoval, něco ukradl...

Ukradl? Ve vlaku? Vždyť tam je sedačka, koš...
Vypadá to neuvěřitelně, ale občas se lidé snaží vzít i něco, co ani nemohou nijak použít – třeba takové to kladívko na rozbití okna v případě nouze nebo alespoň toaletní papír.

Svěřují se vám lidé?
Občas ano. Vím, že tamhleta dívenka se nedávno rozešla, že vlasatý mladík má starosti se školou, že pán ve žluté košili nastupuje po letech do nové práce...

Pro lidi je mnohdy jednodušší se svěřit s problémy mně, cizímu člověku, než blízkým. Asi proto, že se už nikdy nemusíme vidět, nebo proto, že se musí právě teď vypovídat. Pak je také radost, když vám děti ukážou vysvědčení, když se k vám cestující hlásí i mimo práci nebo třeba řeknou, že jedete vy, tak jsem si rychle běžel koupit lístek.

A jak moc jste přísná na ty, kdo jízdenku nemají, dáváte pokuty?
Když si cestujícího pamatuji a vím, že jen zapomněl ve druhé bundě předplacenou jízdenku, bez problémů mu prodám jízdenku maximálně s třicetikorunovou přirážkou, když nastoupil ve stanici, kde byla otevřená pokladna.

Když se mě někdo pokouší převézt, utíká nebo se vymlouvá, pak ho může takové cestování přijít dost draho. Můžu mu dát docela slušnou pokutu, až 800 korun za každou zastávku, kterou projede načerno. Nebo ho vysadit, ať si zbytek dojde pěšky.

Ale to většina těchto rádoby cestujících bez jízdenky, peněz a dokladů moc dobře zná, a tak opouštějí vlak, někteří v klidu, jiní s drsnějšími výrazy či výhrůžkami. I když se mi to stává, a nerada bych to zakřikla, zůstalo zatím vždy jen u slovní výměny.

OČIMA AUTORKY

Jezdíme celá rodina do práce vlakem. Kdo má to štěstí, že jede s "tou hodnou paní průvodčí", má právo se doma vytahovat. Zapamatovali jsme si ji po několika jízdách, a pokud cestujeme s ní, zlepší se nám nálada.

Odhodlala jsem se ji oslovit se žádostí o rozhovor. Když jsem ji pak očima hledala v domluvené kavárně, měla jsem chvíli problém Štěpánku Hruškovou poznat. Vyměnila totiž ajznboňáckou uniformu za elegantní kostým a proměna v dámu byla dokonalá.



Hlavní zprávy

Další z rubriky

Simone Giovannozzi
Netradiční zaměstnání: Se psy hledá lanýže a slušně vydělává

Říkají mu Simone Tartufi, tedy Simone Lanýž. To proto, že se živí prodejem aromatických hub. Dodává lanýže do špičkových italských, francouzských, německých...  celý článek

Ilustrační snímek
Co pomáhá hasit zbytečné střety osobností na pracovišti

Kolize různých povah na pracovišti nejsou nic výjimečného. Každopádně pro ty, kteří se do střetů dostávají, ani pro jejich okolí to není nic příjemného. Proč...  celý článek

Vladimír List
Průbojný profesor elektrifikoval Československo, metro chtěl již před válkou

Vladimír List byl univerzitním profesorem na České vysoké škole technické v Brně a inženýrem elektrotechniky, který se výraznou měrou zasloužil o elektrifikaci...  celý článek

Další nabídka

Kurzy.cz

4 scénáře amerického útoku na KLDR: Vedly by k totální zkáze!
4 scénáře amerického útoku na KLDR: Vedly by k totální zkáze!

Vztahy mezi KLDR a USA se za poslední týden vyostřily víc, než za několik let. Zdá se, že válka mezi zeměmi je na spadn... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.