Každý začíná s podnikáním jinak, ale rozjet firmu ve stavu podroušeném, tak aby to fungovalo, to je šílenství, ke kterému je asi zapotřebí i pořádný kus štěstí. Jakub Marek ho nejspíš měl, ale bez pořádné práce a profesního zájmu by v konkurenci pražských hospůdek těžko uspěl.
Jak to bylo s tím podivným začátkem vašeho podnikání?
Víte, bydlel jsem naproti hospůdce páté cenové kategorie a přišlo mi, že by si zasloužila mnohem lepší úroveň. Vždyť už jen fakt, že se nachází v blízkosti nových zámeckých schodů, je přece exkluzivní sám o sobě. Ne, že bych nad tím kdovíjak dlouho přemýšlel, ale občas jsem si říkal, že být majitelem já, postaral bych se jinak. No, a pak jsem tam jednou s kamarády seděl a popíjel. S nějakým tím promile v krvi člověka napadají věci a mě napadlo, že je čas na skutky, tedy alespoň na pronájem zmíněné hospůdky.
Měl jste někdy alespoň podobnou zkušenost?
Kdepak. Pohostinství pro mě bylo velkou neznámou, ale v té chvíli jsem si s tím hlavu nelámal, to až následující den, kdy jsem rovnou začal jednat. Měl jsem přesnou představu o interiéru, chtěl jsem zachovat historičnost objektu a na tom tu hospůdku postavit.
S kamarády jsme se tedy vrhli do rekonstrukce, interiér jsme předělali během pěti dnů. Tedy vrchní část hospůdky. Sklepní prostor jsme pak už předělávali za chodu, a tak mi po dvou týdnech přibyla ještě jedna místnost.
Mým záměrem bylo natáhnout obyvatele Malé strany, chtěl jsem, aby se měli kde scházet, z toho důvodu jsem nasadil velmi nízké ceny, což se později ukázalo jako chyba. Hospoda sice byla narvaná k prasknutí, tržby ale stačily sotva na poplacení nájmu a běžné životní potřeby. Takhle jsem fungoval zhruba dva a půl roku.
Dnes je z hospůdky středověká krčma. Co vás k té změně vedlo?
Pochopitelně zkušenost s Dětenicemi, kde se mi moc líbilo. Interiér, jednání obsluhy, jídelníček i kulturní program, neokázalost vedoucí k jistému uvolnění hostů. S majitelem dětenické krčmy se znám, a tak jsem ho po několika jednáních požádal, zda by se nechtěl stát mým partnerem. Věděl jsem, že to takhle již funguje v Písku, tak proč ne v Praze? On mi vysvětlil, jak se věci mají, mluvili jsme spolu o personálu.
Pracovat ve středověké krčmě obnáší zásadně jiný přístup k hostům, než je obvyklé, obsluha musí mít herecký talent, být vtipná, pohotová a samozřejmě především velmi komunikativní. Hranice mezi vtipnou drzostí a urážením je ovšem zrádně křehká, to musí mít na paměti neustále a nenechat se hosty vyprovokovat.
Já osobně jsem personál hledal mezi svými známými, především pak mezi herci, baviči. Profesi číšníka se naučíte rychle, schopnost crazy improvizace vám ale musí být dána. V Dětenicích to takhle funguje už řadu let a velice úspěšně.
U nás v krčmě obdržela obsluha jakýsi manuál s instrukcemi a větami, které je vhodné používat. Zpočátku to pro ně nebylo úplně jednoduché, ale zapracovali se poměrně plynule a rychle, takže jsem spokojený. Je třeba zmínit i jejich oblečení, protože i to je samozřejmě přizpůsobeno době středověké. Většinou si je zakoupili v divadlech, někteří různě improvizovali a sami se pustili do jejich konečné úpravy tak, aby se v těch věcech cítili dobře po všech stránkách.
Mluvil jste o programu...
Ano, je známo, že ve středověkých krčmách se hosté nejen napili a najedli, ale především opravdu výtečně bavili. A o to šlo i mně. Bez kejklířů, tanečnic, muzikantů, fakíra a dalších podobných profesí by asi středověká krčma nebyla tím, čím je. Hosté jsou do té show aktivně zapojováni, což baví nejen je, ale také i přihlížející. U nás bohužel nejsou takové prostory jako v Dětenicích, kde třeba zavírají ženy coby čarodějnice do visících košů, ale i tak si i zde přijdou na své.
Prý se v krčmě baští rukama? A co jídelníček?
To je pravda, když středověk, tak se vším všudy. Ale k některým pokrmům příbor dostanete, nebojte se. Vaříme zásadně dobovou kuchyni, dokonce máme originální recept na ovesné placky. Někteří sice tvrdí, že jim připomínají spíš karbanátky, nicméně chutnají a to je to nejdůležitější. V Dětenicích vaří vlastní pivo a mají dokonce i svou pekárnu na chléb, naše prostory výrobny nepojmou, ale i tak si hosté jak chléb, tak pivo (a dámy především nasládlé černé) pochvalují.
. nenechte si ujít seriál o úspěšných podnikatelíchPřipravili jsme pro vás seriál rozhovorů se zajímavými osobnostmi, které se pustily do netradičního podnikání a uspěly. V jednotlivých dílech se s vámi podělí o své zkušenosti ze světa byznysu mimo jiné i známí herci, zpěváci či modelky. V předchozích dílech jste se mohli například dočíst, jaké to je, podnikat v showbyznysu, obchodovat s kávou či prodávat zbraně. |
Několikrát jste se zmínil o nedostatku prostor. Máte v plánu rozšíření krčmy?
My jsme vlastně krčmu už zvětšili. Z původních tří místností máme šest, ale pořád to nestačí ke všemu, co bychom zde rádi hostům poskytli, a tak v brzké budoucnosti upravíme ještě byt v patře nad námi. Bydlel tam kamarád, s nímž jsme se domluvili, že nám byt pustí. Ty další místnosti vznikly ze sklepů sousedního domu.
Domluvil jsem se s majitelkou na pronájmu s tím, že nechám sklepy, které se nepoužívaly snad sto let, vyklidit, zpevním jejich stěny a stropy, zrekonstruuji je na vlastní náklady a samozřejmě budu nájemníkem se vším všudy. Řeknu vám, že jsem tehdy ani netušil, jaká dřina nás čeká, ale stálo to za to. Na tyhle práce jsem si už ale vzal firmu, i když jsem samozřejmě s kamarády přiložil ruku k dílu také. Osobně jsem devět nocí vůbec nespal a pustil jsem se i do takových činností jako je nahazování malty. Vážně jsme si docela mákli. Jen vývoz nepořádku trval celý měsíc a rekonstrukce další.
Tady bych rád zmínil paní Evu Dočekalovou, která nám strašně moc pomohla s vyběháním všech potřebných povolení na úřadech. Chudák strávila snad čtyři a půl měsíce denním docházením na příslušné úřady, což je vážně obdivuhodné.
Trochu na pováženou byla skutečnost, že jsme v den oficiálního otevření ještě neměli hotovou podlahu v jedné místnosti. Hostě měli dorazit v šest večer, a my s pokládkou podlahy skončili v půl šesté.
Na jaké problémy jste ještě naráželi?
Bohužel na různá udání z řad obyvatel Thunovské ulice. Přestože je to turisticky docela rušná lokalita, panoval zde víceméně relativní klid, a my jsme ho těmi vyklízecími pracemi pochopitelně narušili. Lidi nás tam moc rádi neměli, až jsme se báli, že k nám ani nebudou chodit, což se naštěstí nekoná.
Řešíme ale ještě jednu nepříjemnost. Umístili jsme do sklepního okénka takového žebrajícího panáka a jistý úředník nás neustále bombarduje příkazy k jeho odstranění. Prý jsou natažené ruce životu nebezpečné, a tak nám neustále hrozí pokutami. To je vážně k smíchu, co si lidé nevymyslí. Přitom ten panák zaujme tak, že ho nikdo nepřehlédne. Těžko by o něj někdo zakopl. Já bych raději řešil nerovnosti dlažby na chodníku, tam se zakopne snáz.
Kde jste sehnal vybavení krčmy - je dost atypické...
Design krčmy se dotvářel v podstatě za chodu a mimo zachování jisté dobovosti jsem dbal i na funkčnost. Objevil jsem úžasného řemeslníka z Průhonic, který vyrobil všechny věci ze dřeva a některé kovové. Ten pán je prý nejlepší v okolí Prahy, tak jsem jen nastínil svou představu a on už sám tvořil.
Lebky, které zdobí stropy nebo rohy některých místností, jsem nechal dělat z forem, počet jsem odhadl, ale bohužel špatně, takže nám jich ještě dvě třetiny chybí. To jsem ale zjistil až po jejich instalaci. Inu, na rčení, že se člověk pořád učí, něco je. Já se s tím setkávám skoro denně.
Ale nápadu pustit se do podnikání v pohostinství nelituji, i když přišel v takovém rozpoložení. Zjistil jsem, že mě tahle činnost baví, že to je přesně to, co mě naplňuje. Po vzoru Dětenic jsem spojil hospodu s divadlem tak, jak to bývalo kdysi, takže opravdu nejde jen o práci, ale i o zábavu, což je fajn. Pravda, začátky nejsou úplně ideální, ale mým mottem je: "Postav se proti svým obavám, žij svůj sen – a to beze strachu.“ Takže něco vydržím a už se těším, až bude i krčma u Brabanta praskat ve švech lidmi, co odhodí civilizační zábrany a budou se bavit dle vlastní chuti.
