Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Martin Maxa: Dělal jsem si barmana i uklízečku

aktualizováno 
Martin Maxa se proslavil především jako zpěvák. Peníze si ale vydělával i jako podnikatel - majitel baru, který se potýkal s okrádáním zákazníků i s mafiány vymáhajícími výpalné.

Martin Maxa ve svém životě vystřídal několik profesí

Martin Maxa, který nějaký čas pracoval i coby učitel tělesné výchovy, navíc i maluje. Za totality ho dokonce výtvarné umění docela slušně živilo. Prosadil se totiž na německém trhu a jeho obrazy se na vernisážích velmi dobře prodávaly.

Připravili jsme pro vás seriál rozhovorů se zajímavými osobnostmi, které se pustily do  netradičního podnikání a uspěly. V jednotlivých dílech se s vámi podělí o své zkušenosti ze světa byznysu mimo jiné i známí herci, zpěváci či modelky.

V předchozích dílech jste se mohli například dočíst, jaké je podnikat v showbyznysu, obchodovat s kávou či prodávat zbraně.

Proč jste se nevěnoval pouze malování a hudbě?
Nezapomeňte, že v té době musel mít každý štempla v občance, jinak vás považovali za příživníka, což bylo trestné. Neříkám, že mě učení nebavilo, můj problém byl někde jinde. Jsem totiž svobodomyslný, a tak nesnáším autority, takový ten standardní vztah zaměstnavatel a zaměstnanec. Proto jsem taky začal podnikat.

Opravdu jen proto?
Kdepak, jistěže ne. V roce 1992 u nás skončilo divadlo, kde jsem se hudebně angažoval. Hledal jsem tedy alternativu, kde by se scházeli lidé, kteří mají k hudbě stejně blízko jako já, a napadlo mě založení hudebního klubu. Komické ovšem bylo, že jsem neměl vůbec žádné zkušenosti, netušil jsem, co zřízení takového klubu obnáší. Měl jsem jen vizi a intuitivně šel za ní. Co jsem věděl hned od začátku, bylo to, že jen hudební produkce klub neuživí; o to se muselo zasloužit občerstvení na baru. Takže se ze mě rázem musel stát architekt, který si navrhne zařízení  prostorů, a obchodník, co zařizuje bar. Byla to vážně nezapomenutelná zkušenost. (smích)

Podle čeho jste vybíral objekt? (bývalý dům pionýrů)
Pinďák jsem navštěvoval jako malý kluk, chodil jsem tam na výtvarku. Vždycky mě ten barák přitahoval. I později, když jsem kolem něho chodil denně do práce, jsem se na něj se zájmem díval, a občas si i dokonce pomyslel, že je škoda, že mi nemůže patřit. Atmosféra toho domu se mi prostě dostala pod kůži.

Ten dům ale nebyl na prodej a já na to stejně tehdy ani neměl. Po rozpadu pionýrské organizace se v pinďáku vystřídalo pár podnikatelů, ale brzy prchli, protože tam byla moc vysoká spotřeba energie. Topilo se totiž horkovodem. Nakonec ten krásný dům zůstal prázdný, takže mou nabídku na pronájem město doslova uvítalo.

Co bylo nejhorší v těch začátcích?
Určitě jednání na úřadech. Byrokracie, arogance nebo nezájem úředníků mě prostě vytáčely. Jenomže to jsem netušil, že drsnější věci mě ještě čekají. Kvůli špatnému postoji k drobným podnikatelům v nás, co takhle podnikáme, veřejnost vidí zloděje, kteří neplatí daně, okrádají stát, ale i je samotné. A to mi někteří lidé z okolí dávali sakra znát!

Co vás asi pobaví je fakt, že jsem zpočátku neměl peníze na zaměstnance, tak jsem si v klubu dělal všechno sám. Vážně; byl jsem za uklízečku, barmana i provozního. Mně to ale nevadilo, protože jsem dělal sám na sebe, bez něčí buzerace, bez nesmyslných otázek typu: Proč dělám věci tak, či onak? Ten vnitřní klid pro mě byla nejlepší odměna, i když jsem nezřídka pracoval až dvacet hodin denně. Pravda, pak také to, že se klub dobře rozjel, že se tam lidi bavili a vraceli.  Samozřejmě, že se kolektiv barmanů v klubu později rozrostl, ale vždycky jsme byli v pohodě. Možná proto, že i v době největšího rozkvětu klubu nás tam pracovalo jen sedm. Sedmička je přece šťastné číslo, ne?

Podle čeho jste vybíral zaměstnance klubu?
Vzhledem k tomu, že jsem kdysi byl spolumajitelem restaurace, kde byly s personálem docela problémy, nechtěl jsem nabírat neznámé lidi. Hledal jsem tedy mezi kamarády, známými...

Zkušenosti s tím, jak si číšníci vypomáhali k lepším penězům šizením zákazníků, mě motivovaly k tomu, že jsem na mzdách barmanů nešetřil. Raději dám víc na platech, než aby mi hosté prchali proto, že dostávají ředěné alkoholické i nealkoholické nápoje. No, nesmějte se, přesně tohle jsem zažil v té restauraci, kde jsem byl spolumajitelem. Naštěstí vychytat kdo to dělá, abych potrestal opravdu jen toho viníka, nebylo nic těžkého. To víte, že letěl na minutu.

V čem jste se ještě poučil z předchozího podnikání?
Tak například v hygieně. Pochopil jsem, že s hygieniky není žádná legrace, že u nich nic neusmlouváte, a pokud není vše podle norem, nejen že platíte, ale můžou vám i  podnik zavřít. Při realizaci mého klubu jsem si hned v začátcích vzal na poradu přímo pracovníka z hygienického ústavu a veškeré úpravy klubu jsem s ním konzultoval.

Ne vždycky mi sice  bylo vhod, co všechno po mně chtěl, jenomže jak už jsem řekl, lepší je neriskovat. Přitom jsem později zjistil, že řadu výmyslů chtějí jen čeští hygienici, ve světě tak přísné normy vůbec nejsou. A ještě v něčem jsem se poučil. Dobrá restaurace funguje i bez dýšek. Ty jsem u mě v klubu vyloženě zakázal. Svádí to totiž k okrádání zákazníků.

Jaká byla náplň klubu?
Základem byla hudební produkce, živé koncerty. Protože je ten dům dost prostorný, zdarma jsem některé místnosti nechával kapelám jako zkušebny. Platili mi jen spotřebu energie, protože, jak už jsem řekl, ta tam byla docela vysoká. Na provoz musely vydělat bary a páteční diskotéky.

V roce 1983 jste prorazil na popovou scénu jako zpěvák. Ovlivnilo to posléze chod klubu?
Myslíte, jestli klub navštěvovalo víc lidí jenom proto, že mě tam uvidí? (smích) Pravda je, že jsem kvůli zpívání musel práce v klubu nechat, nebyl prostě čas. Domluvil jsem se s kolegy, kteří v klubu pracovali, že ho budou spravovat beze mě – a fungovalo to vcelku pohodově.

Klub je ale v současnosti zavřený. Proč?
Mohl bych odpovědět jedním slovem; rekonstrukce, ale vím, že tohle slyšet nechcete. Nápad s rekonstrukcí vznikl díky nájezdům skupin mafiánů, kteří mi klub demolovali, ohrožovali slušně se bavící hosty a požadovali po mně výpalné. Obrátil jsem se na policii, ale marně; útoky pokračovaly dál. Řekl jsem si, že tohle vážně nemá cenu a rozhodl se skončit.

S domem jsem se ale rozloučit nechtěl, a tak jsem městu navrhl, že si jej koupím a zrekonstruuji. Souhlasili pod podmínkou, že zachovám jeho historický ráz (dům je totiž chráněným památkovým objektem), s čímž jsem souhlasil a pustil se do jeho oprav. Je na něm skutečně dost práce, a já nechvátám. Otevřu klub v trochu jiném stylu, i když pochopitelně také hudebním. Doufám ale, že se do té doby u nás změní situace v organizovaném zločinu a zmiňované bandy přestanou kluby obtěžovat.

Otázka na závěr: Jste víc hudebníkem, malířem, nebo podnikatelem?
(smích) Přece atletem! Ne, to je fór, já jen, že tak mě brala většina lidí z médií, když jsem prorazil v showbyznysu. Bylo jim divné, že nevypadám jako umělec, ale jako atlet. No, já si myslím, že ze všeho nejvíc jsem umělcem, a je jedno, jakého směru se to umění týká. Já mám prostě rád příjemnou atmosféru, ať je to v hudbě, na plátně nebo pohoda v klubu.

Každopádně nezahálím na žádném poli a třeba na tom hudebním chystám na konec června Best of CD.

Martin MaxaMartin Maxa se narodil 15. března roku 1961. Vystudoval Gymnázium v Teplicích, poté absolvoval Fakultu tělovýchovy a sportu na Univerzitě Karlově v Praze. Po dokončení studií pracoval krátce jako učitel tělocviku. Poté se usadil v Litvínově, kde založil a provozuje hudební klub Pijonýr. Získával zde své první fanoušky. Jeho koníčkem je mimo hudby malování, ve kterém se svými obrazy prosadil ještě dříve než ve sféře populární hudby. Největších úspěchů dosáhl hlavně ve Spolkové republice Německo. S hudbou začal jako písničkář s kytarou. Založil skupinu Náhodná sešlost, která jej doprovází dodnes. Martin Maxa doposud vydal čtyři řadová alba, jeho debutem byla deska "C'est la vie" z roku 2000, zatím posledním počinem je "Zákulisí" (2005). Je držitelem ocenění "Skokan roku" v anketě Zlatý Slavík za rok 2000, v roce 2001 se ve stejné anketě umístil na 3. místě v kategorii "Zpěvák roku".

Autor:


Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Kvíz: Vyznáte se v novelizovaném zákoníku práce?

Slovo „práce“ zadávají lidé do vyhledávačů nejčastěji v září. Je to možná proto, že řada těch, kteří uvažují o změně zaměstnání, si nechává léto na rozkoukání...  celý článek

Martin Václavík
Před pěti lety se pustil do podnikání. Dnes dělá milionový byznys

Martin Václavík vystudoval geoinženýrství, ale podniká ve zcela odlišném oboru. Navrhuje a vyrábí dřevěné hodinky, brýle a další módní doplňky. Vypracoval se z...  celý článek

Ilustrační snímek
Vybalancujte čas mezi prací a soukromím. Psycholog radí, jak na to

Věnovat se naplno práci a osobní život potlačit na minimum? Nebo brát zaměstnání jen jako nutnost a žít až večer s rodinou? Ani jedno není správně. Je třeba...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.