S matkou přijel Tung Nguyen do tehdejšího Československa v roce 1992, když mu byly čtyři roky. Podnikání se učil za pochodu, od 10 let chodil s bratry prodávat do tržnice. „Děti ve škole se mi smály, ale já se za to nestyděl,“ říká 26letý podnikatel.
Tung Nguyen (26)
 |
Od dětství se učil zacházet i s penězi. „Doma jsme nedostávali svačinu, ale peníze, abychom si ji koupili. Když jsem chodil do školky, dostával jsem desetikorunu a na základce dvacetikorunu. Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil neutrácet za hlouposti. To mi pomohlo v životě i podnikání, umím s penězi hospodařit,“ poznamenává.
Před pěti lety se jeho rodina rozhodla podnikat v oboru, který není pro Vietnamce typický. Otevřeli si prodejnu s masem a uzeninami, jednu v Jirkově a druhou v Mostě. Firmu má na starost hlavně Tung Nguyen. „Naše firma prodá měsíčně zhruba dvacet tun masa a masných výrobků. Vietnamci dokážou dělat i ryze české tradiční řemeslo,“ říká.
Podařilo se vám proniknout do tradičního českého oboru. Myslíte si, že je to trend, na který si budou muset Češi zvyknout?
Myslím, že jsme ve svém oboru průkopníci. Ten trend nebude rychlý, ale věřím, že mladí Vietnamci nezůstanou jen ve večerkách a v obchodech s textilem, které převezmou od rodičů. Potenciál Vietnamců je v pracovitosti. Z mé generace vzejdou první právníci, lékaři, ekonomové a mí vrstevníci zkusí štěstí i v dalších oborech. Myslím, že by bylo užitečné, aby Vietnamci začali pracovat i ve státní správě, na finančních úřadech. Mají dobrou znalost vietnamské komunity a mohou v tomto směru být velmi prospěšní.
Když se řekne Vietnamec a masna, setkáváte se s určitými rozpaky?
Ano, dnes a denně. V Mostě mám prodejnu rok, v Jirkově již pět let. Lidé se ptají, zda je masna skutečně Vietnamců. V životě by mě nenapadlo, že se budu setkávat s předsudky. Vyrůstal jsem tady, mám zde spoustu přátel, mám české občanství a cítím se jako Čech.
S jakými pomluvami a předsudky jste se musel vyrovnat?
Slyšel jsem, že prodáváme psy a kočky. Zažil jsem udávání na veterinární správu. Ale naštěstí jsou tyto kontrolní orgány naprosto profesionální, nejsou zaujatí, kontroly probíhají u všech stejně. Chtějí, aby každý dodržoval předepsané podmínky.
Jsou lidé schopni říci vám přímo do očí, že se jim něco nelíbí?
Samozřejmě, že ne, pomlouvají za zády. Začátky byly nejtěžší. Jedna skupina zákazníků nás dnes bere vstřícně, druhá pomlouvá a třetí skupině je to jedno, neřeší to.
Jak jste čelili pomluvám, máte na to vlastní recept?
Proti pomluvě není obrana. Snažíme se s tím bojovat na ekonomické a podnikatelské úrovni. Všichni zaměstnanci vědí, že oproti ostatním řeznictvím jsou krok zpět, protože pracují u vietnamského majitele obchodu. Musejí pochopit, že je třeba dát do práce trochu víc, než je tomu jinde. A musíme umět udělat lepší či stejnou kvalitu za lepší cenu.
Kolik dnes zaměstnáváte lidí?
Máme zhruba pět zaměstnanců, na výpomoc najímáme brigádníky a samozřejmě ve firmě pracujeme i my.
Proč zaměstnáváte ve svém obchodě jen české pracovníky?
V komunikaci s lidmi není vietnamský zaměstnanec ideální. Nerozumí tak dobře češtině a nedokáže vnímat, co český zákazník chce, proč třeba na guláš chce hovězí přední, nebo raději kližku. Český zaměstnanec lépe rozumí české kuchyni, je odborník.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Jaký je rozdíl mezi českým a vietnamským pracovníkem?
Zásadní je, že vietnamský pracovník se dívá na práci bez ohledu na čas. Český zaměstnanec hledí především na to, kolik si vydělá za hodinu. Nechci nikoho urazit, ale je to tak, že Vietnamci zde přijeli kvůli práci, kdežto Češi zde žijí a chtějí žít. Chtějí proto vědět, kolik peněz dostanou za určitý počet hodin, což je normální. Pro Vietnamce není čas prioritou, jsou schopni pracovat třeba 14 hodin v kuse.
Kolik hodin denně pracujete vy?
Osm, jako všichni (smích). Ale popravdě, zpravidla to je 14 hodin. Už třetím rokem pracuji i jako obchodník pro jednu regionální pekárnu. Prodávám pečivo do vietnamských večerek. Je to pro mě jistota, že každý den dodám určitý objem zboží. O sobotách a nedělích se ale snažím moc nepracovat, kvůli přítelkyni.
Stojíte občas za pultem?
Ne, já neprodávám, jsem z toho nervózní. Jen když je práce opravdu hodně a zaměstnanci nestíhají, jdu semlít třeba maso, doplnit zásoby nebo se zeptám, co potřebují přinést. Když chodím po masně, vidím, jak si zákazníci šeptají a prohlížejí si mě. A když se dostanou na řadu, ptají se prodavače: „To je ten majitel?“
Zaráží vás to?
Zaráželo, ale už jsem si na to zvykl.
Platíte své zaměstnance dobře?
Myslím, že platy mají stejné jako ve srovnatelných masnách. Navíc dostávají benefity, mohou si každý týden vzít pro svou potřebu maso a uzeniny v hodnotě 300 korun.
Musel jste se s některými zaměstnanci rozejít?
Ano, já to bral tak, že je to správné. Když by někdo nedělal práci tak, jak si představuji, trápilo by nás to oba. Dnes je náš tým stabilní, ale trvalo rok, než si to sedlo.
Pomlouvali vás i vaši zaměstnanci?
Setkal jsem se s tím. Je to nepříjemné, ale musíte s tím počítat. Jedna naše prodavačka kradla, zachytil ji náš kamerový systém. Když jsme jí záznam ukázali, urazila se. Viděla za tím záminku, že jsme ji chtěli propustit. Pak na nás posílala kontroly.
Může se hoditBuďte úspěšní. Začněte svou kariéru na jobDNES.cz. Vybírejte denně ze žhavých pracovních nabídek. |
Ve vaší prodejně dělá vedoucího váš spolužák. Čím jste ho přesvědčil, aby pro vás pracoval?
Je zootechnik jako já. Přesvědčil jsem ho, že potřebuji někoho schopného, kdo bude umět pracovat s masem. Kývl na to, půl roku se zaučoval, já mu vysvětloval, jakou mám filosofii a představu. A bylo to taky i tak trochu taktické – když vás obsluhuje řezník, berou ho zákaznice za většího odborníka, než když stojí za pultem prodavačka.
Stalo se vám, že jste měl chuť masnu zavřít?
Ano. Před časem se v televizi objevila reportáž, že nějací Vietnamci u Litoměřic zabíjeli prasata načerno a maso prodávali do bister. Bylo to před Vánocemi. Já měl tehdy objednáno od našich dodavatelů hodně masa, počítal jsem s tím, že ho prodám ve stejném objemu jako před rokem. Jenomže zákazníci nepřicházeli, maso se neprodávalo. Rozvážel jsem ho po známých, prodával za pár korun, část jsem musel zmrazit. Bylo to snad mé nejtěžší období. Nevěřil jsem, jaký efekt bude mít taková reportáž. Spousta našich zákazníků a dobrých restaurací od nás přestala brát maso. Báli se, aby se nerozkřiklo, že berou maso od Vietnamců. Tehdy jsme přišli o hodně peněz. Málem to pro nás byla konečná.
Čím jste přesvědčili zákazníky, aby opět přišli?
Tehdy jsem se hodně naštval, měl jsem chuť to zabalit, ale nakonec jsem si řekl, že musíme být ještě lepší, abychom prolomili bariéry. Zkusili jsme nové zpracování masa, rozhlédli se, kde nakoupíme dobrou kvalitu za dobrou cenu a začali jsme napřímo spolupracovat s českými zemědělci. Přišli jsme za nimi a řekli: koupíme od vás prasata, zaplatíme vám hned a nemusíte se o nic starat. A tak je to dodnes. V masokombinátech si necháváme prasata porážet a zemědělci ví, že přímý prodej je pro ně ten nejlepší.
Jak se díváte na to, že někteří vietnamští podnikatelé obchodují s drogami, pašují cigarety, nepřiznávají daně?
Jako vietnamská komunita proti tomu bojujeme. Vadí mi, když takoví lidé kazí slušným Vietnamcům pověst. Někteří Vietnamci se nadřou a někteří, což je smutná pravda, obchodují s drogami, neplatí daně. Taková je realita. Děje se to i mezi českými podnikateli a živnostníky. Když jsem si rekonstruoval domek, nesetkal jsem se s českým živnostníkem, který by se ptal, zda chci vystavit doklady. Každý mi řekl, že svou práci udělá bez dokladů, aby nemusel platit daně.
Když se řekne „peníze“, co pro vás znamenají?
Budoucnost. Bez nich budoucnost nevytvoříte. Nejezdíme drahými auty, nekupujeme drahé šperky, peníze máme na budoucnost, abychom vytvořili něco, na co budou naše děti a vnuci pyšní. Moje celkové životní krédo je být sám sebou a na nic si nehrát. Rodina je pro nás vším, i když občas máme rozdílné názory.
