„Pro řadu lidí je mírně autoritářský režim socialistického velkokapitálu...

„Pro řadu lidí je mírně autoritářský režim socialistického velkokapitálu úlevou. V takové společnosti mizí střední vrstva a následuje velká úleva, že jsme na tom zase všichni stejně – tedy až na 'vyvolené',“ říká Pavel Vosoba. | foto: archiv: M.C.TRITON

Mizí střední třída, říká expert a varuje před průměrností a vyvolenými

  • 235
Pavel Vosoba je expert na poradenství a patří ke špičce ve svém oboru. O jeho názory a rady stojí špičkoví manažeři v Česku a Rusku i čtenáři jeho úspěšných knih. „Poradenství je nádherná, tvořivá činnost, která vás nutí být neustále ve střehu,“ říká o své profesi.

Podnikat jako poradce začal Pavel Vosoba těsně po sametové revoluci. Tehdy ho do firmy spolu s dalším kolegou přizvala o generaci starší Míla Umlaufová. „Bylo mi třicet, komunismus skončil a já nic neuměl. O to větší bylo moje sebevědomí,“ vzpomíná na začátky, kdy stál u zrodu dnes největší české poradenské společnosti M.C.TRITON.

V prvním roce vydělala vaše firma pár desítek tisíc, postupně to byly stovky milionů korun. To je určitě dobrý pocit, nebo i tak trochu strach?
Mnohem důležitější než velikost a obrat je pro firmu zisk a peníze na účtu. Strach mám, ale naučil jsem se ho zvládat.

Pavel Vosoba (56)

  • Je spolumajitelem největší české poradenské společnosti M.C.TRITON a autorem úspěšných knih Dokonalé služby, Dokonalá manažerská selhání, Dokonalý život.
  • Firemnímu poradenství se věnuje přes dvacet let.
  • Poslední dva roky pracuje v Rusku, kde pomáhá rozvíjet partnerskou firmu M.C. CONSULTING.

Co pro vás znamenají peníze, jak je berete?
Podnikání je houpačka. Když přijde první krize, přemýšlíte, jak si udržet vysokou životní úroveň, když přijde druhá, přemýšlíte o ostudě, kterou vám bankrot přinese. Když jich však přežijete pět, osm, deset, tehdy si uvědomíte, že chvíli peníze máte a chvíli ne. Proto si dávám pozor, abych nežil nad poměry a neměl dluhy, jinak bych se nemohl svobodně rozhodovat.

Co v sobě musí člověk mít, aby si od něj nechali manažeři poradit?
Velkou drzost a nekonečnou pokoru. Drzost, aby člověk v sobě našel dostatek odvahy zavolat, potkat se, něco vymyslet, být nepřetržitě aktivní. A mít pokoru znamená poslouchat, mlčet, přemýšlet a hodně a neustále se učit. Jakmile začnete jednat stereotypně, přestává být o vás zájem.

Jaké poradenství má dnes šanci na úspěch? Vždyť poradců je nyní v Česku neskutečně mnoho.
Poradenství 20. století, v němž byl výsledkem dokument převázaný mašlí, je pryč. „Šuplíková“ řešení dnes firmám nepomohou. Poradenství 21. století se vrací na začátek – firmy si kupují konkrétní osobnost s nápady, schopností naslouchat, pracovat v týmu, vystihnout podstatné a zvládat diskuzi. Takových poradců je málo a jsou na „roztrhání“. Na trhu je nenajdete a my si je musíme vychovávat sami.

Ve svém oboru jste úspěšný. Co je podle vás úspěch a jak ho dosáhnout v pracovní kariéře?
Věřit sám sobě, své jedinečnosti, vlastním názorům a myšlenkám. Neohlížet se příliš nalevo napravo, nenechat se zviklat a jít si stále za svým.

Buďte úspěšní

Nastartujte svoji profesní kariéru na jobDNES.cz. Najděte si práci, která Vás bude opravdu bavit.

Tvrdíte, že každý může být úspěšný, když se soustředí a přemýšlí pouze vlastní hlavou. Ale v zaměstnání, kde má „vyšší pravdu“ a „vyšší bere“, to dost dobře nejde. Nebo ano?
Člověku, který pracuje ve velké firmě více jak deset let a je zvyklý na pohodlí, režim, jistotu, nelze zazlívat pasivitu a strach odejít. Jeho kritika a nespokojenost jsou zástěrkou vlastní neochoty jít ven a začít někde jinde. Svobodným se člověk nerodí, ke svobodě se musí doslova prokousat přes zarámované dětství, strnulé školství a šablonovité pracovní a sociální prostředí. Každý se může rozhodnout, co chce a co pro to obětuje.

Nedávno jste vydal svou další knihu nazvanou Dokonalý život, ve které píšete, že současná společnost potřebuje mít průměrné lidi, aby je mohla ovládat. Průměrnost se však pěstovala i za socialismu. V čem je tedy rozdíl?
Za socialismu byla průměrnost veřejně propagovanou hodnotou. Materiálně jsme na tom byli všichni víceméně podobně, tedy kromě „vyvolených“. Intelektuálně byly rozdíly mnohem větší než dnes. Lidé, kteří se chtěli vzdělávat, měli více času na sebe, více četli, přemýšleli a diskutovali. Duchovní elita byla perzekuovaná, přemýšlet a vyjadřovat se o bohu, hodnotách, pravdě či svobodě bylo zásadně potlačováno. Kniha Dokonalý život vypráví o cestě dnešního mladého muže k osobnímu úspěchu, výjimečnosti, pochopení svých „potlačených přání a představ“. Postupně si uvědomuje, že většinová společnost vnímá odlišné názory a postoje jako ohrožení, je připravená takové lidi potupit a pošlapat. Dnešní konzumní společnost odpustí spíše někomu, kdo si nakradl, zradil nebo ublížil, než člověku, který odmítá její hodnoty: peníze, kariéru, pohodlí, bezpečí.

Dokonalý život

Knihu Pavla Vosoby koupíte na Knihy.iDNES.cz

Nechte se strhnout ostrými dialogy a dějem, který vás zavede do různých koutů...

Řada lidí má dnes obavu vybočovat v práci z řady. Proč tomu tak podle vás je, co je k tomu vede?
Bojíme se osamělosti, opovržení. Každý, kdo zkusil pracovat v cizině, ví přesně, co mám na mysli. Můžete získat výborné místo, peníze, status, a přesto je vám více a více smutno, teskno až neveselo. Ti lidé okolo myslí, mluví a cítí jinak. Potřebujeme někam patřit a raději volíme „stádnost“. Opakováním opakovaného a omílaného nás kolektiv přijme s otevřenou náručí. Pro řadu lidí je mírně autoritářský režim socialistického velkokapitálu úlevou. V takové společnosti mizí střední vrstva a následuje velká úleva, že jsme na tom zase všichni stejně, tedy až na „vyvolené“.

Jak si vyložit pojem „mírně autoritářský režim socialistického velkokapitálu“. Můžete to přiblížit? Co dnes vyhovuje panu Průměrnému?
Potřebuje práci ve velké stabilní firmě s řadou výhod, která od něj očekává průměrný výkon. Přesně tak, jak chtějí socialisté a velkokapitál: mít poslušné, ovladatelné lidi, kterým stačí zabezpečit pořádek a klid pro práci. Státní zakázky jdou velkým firmám a ty zase na oplátku podporují systém. Střední firmy a živnostníci jsou nebezpeční, proto je potřeba je ještě více kontrolovat, danit a kritizovat, že to jsou ti, co neplatí daně ani pojištění, že nepřispívají jako každý řádný občan do obecné kasy. Spolu s tím se zhoršuje úroveň střední třídy. V ní se nakonec udrží pouze vrcholoví manažeři, politici, lobbisté. Ostatní si opět budou „materiálně“ blízcí, chudí. Kruh se uzavírá, pan Průměrný je v tu chvíli opravdu spokojený.

Zajímavé profese

V rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí.

Další příběhy čtěte zde.

Proč podle vás není normální být průměrný?
Je to doslova „znásilňování“ sama sebe! Podívejte se na děti. Zeptejte se učitele, který miluje svoji práci, jak každé dítě je jiné, neopakovatelné. S přibývajícím věkem nás společnost „ořeže“, standardizuje, zaškatulkuje, až z nás zbude pouhé „zboží“, které se lépe, či hůře prodává. Třeba nedávno se mi v hotelu stalo, že rozespalý recepční vzal beze slova moji platební kartu, projel přístrojem a suše konstatoval: Není dostatek hotovosti. „Nemám bohužel jinou, ráno mi přivezou přátelé peníze,“ odvětil jsem. „Ne, vy musíte zaplatit teď! Takové je nařízení,“ trval recepční na svém. Stál jsem tedy před recepcí, v hotelu, kde se pravidelně ubytovávám, a cítil hořkou poníženost. Pro mladého recepčního jsem byl pouhá „platební karta“.

Když porovnáte svou generaci s tou dnešní, které se říká generace Y, v čem je zásadní rozdíl?
Za nás to bylo jako v silných příbězích, kde jsou hrdinové a lumpové, pravda a lež, černé a bílé, čerti s červenými knížkami, úpisy, kterým můžete za úplatu podlehnout, abyste se jednoho dne vykoupili. Dnešní svět je mnohem složitější, je plný polopravd a desetkrát „přežvýkaných“ nicotných zpráv. Nezávidím jim to, ale věřím, že se z toho dostanou.

Podle vašeho názoru mladá generace nechce jít do rizika, vyhledávají teplejší a pohodlnější místa bez osobní odpovědnosti. Opravu je to tak špatné?
Lákadla velkých firem stejně jako státních institucí jsou neodolatelná. Mladý člověk musí být hodně silný, aby tomu nepodlehl. Je ambiciózní, potřebuje peníze a má-li k tomu „rodičovskou“ péči, dlouho mu nic nechybí. Přesto se mi zdá, že se snižuje věková hranice, kdy lidé „procitají“ a říkají si: „Co to vlastně dělám? Proč vykonávám to, co chtějí druzí? Proč jsem přestal přemýšlet a radovat se? Proč přijdu domů, pustím ‚cosi‘ a čumím, čumím a čumím.“ Taková nespokojenost je prvním krokem k samostatnosti a hledání svých „potlačených“ přání.

Jste zastáncem názoru, že největší motivací pro zaměstnance ve velkých firmách je strach: o práci, peníze, prestiž, postavení?
Ano, strach narůstá s počtem odpracovaných let. Po deseti letech v jedné firmě na podobné pozici si těžko budeme hledat jinou práci. Trh pracovní síly má výrazný převis nabídky „průměrných“ nad poptávkou „produktivních“.

Když má člověk na krku hypotéku, jak se takového strachu zbaví?
Na přiměřeném strachu nevidím nic špatného, každý se bojí. Jenom strach potřebujeme „řídit“. Jakmile jej přestaneme zvládat, začne se měnit naše chování, ztrácíme zábrany a začínáme bezhlavě bojovat o moc a peníze v domnění, že se ho tak zbavíme. Bohužel to neplatí.

Ale jak se zbavit strachu, když má člověk pár let do důchodu, snaží se udržet pracovní tempo a na jeho místo se tlačí mladší s ostrými lokty? Co v takové situaci radíte?
Najít si jiné místo. Pravidlo, že s věkem musíme mít více peněz, neplatí. Ostudou dospělého člověka není, že nevydělává dost peněz, ale že nedělá to, co chce a na co má.

Řada firem chce však neustále růst, zvyšovat zisky s menším počtem zaměstnanců, přidávat úkoly a cíle. Jak to vnímáte jako kouč a poradce firem? Co je podle vás zdravé a co už nezdravé?
Během posledních dvaceti let to platilo beze zbytku. Bohužel i naše firma tomu podlehla a následně jsme doplatili na rychlý pád. Myslím, že mnoho firem svoji strategii přehodnocuje. Možná je to jen jakési „vydechnutí“ před dalším zběsilým růstem. Chci věřit, že rozumný kvalitativní růst převládne.

Když v práci přibývají zaměstnancům úkoly, aniž by přibývalo na výplatě peněz, jak na to reagovat? Máte nějaký recept?
Obecně si lidé přidělávají práci navzájem. Trefila jste na oblast s největší mírou strachu. Lidé, aby nebyli nařčení, že něco nedodali, nezkontrolovali, produkují obrovská kvanta úkolů, e-mailů, dokumentů, prezentací. Stále běží různé mítinky, workshopy, pracovní setkání, které dokazují pracovní aktivitu a potřebnost. Recept je jednoduchý: A co se stane, když tohle nedodám včas, když to zpracuji halabala, když to odmítnu, když vypnu v sobotu a v neděli komunikaci? Mám velkou radost vždy, když se to povede. Uvolnění bývá radostné. Opakuji, strach máme všichni, ale musíme jej řídit.

Tvrdíte, že v některých firmách je dnes tak prázdno, že se divíte, jak ještě mohou fungovat. Proč se takové firmy nepoloží, co je drží nad vodou?
Drží je historie, setrvačnost a lidé na nižších úrovních, kteří dokážou podržet i „mrtvou“ firmu. Vymyslet nekonkurenční produkt, vypracovat strnulé bezpečnostní systémy, školit v hloupostech, měřit nesmysly a každý větší úkol nazvat „zásadním“ projektem, to jsou „hrátky“ centrál. Jako by tam lidé žili v „uzavřeném“ systému. Na dveřích mají napsáno „Prosím nerušit, pracuje se“.
Mám k lidem, kteří skutečně něco měřitelného musí dodat, velký respekt. Přesto pád mnohých velkých firem, které nepečují, nekupují „intelektuální“ kapitál, je nezadržitelný. Ke všemu přijdou jako poslední a to se nedá v náročném konkurenčním prostředí vydržet. Mnohé nadnárodní firemní „kolosy“, které dnes považujeme za stabilní, jsou uvnitř prožrané byrokracií, klientelismem, politikou, autoritářstvím a v následujících letech se budou zpátky rozpadat do menších snáze řiditelných celků.

Někteří personalisté míní, že začala éra „talentismu“, že úspěšnými se stanou ty firmy, které si budou umět vychovat a udržet talenty. Jak to vidíte vy?
Přesně tak! Vyhledávání talentů již v útlém věku, investování do vybraných jedinců, pořádání talentových soutěží, to všechno již dnes nejúspěšnější firmy světa dělají. Největším problémem zůstává jejich motivace a udržení. Aby to firmy dokázaly, musí se od základu změnit. A to je nadějné!

Když byste měl o 25 let méně, na čem byste na sobě jako třicátník zapracoval, abyste si nešlapal po kariéře? Co byste jako zkušený poradce poradil dnešním třicátníkům?
Podcenil jsem všeobecné vzdělání, které člověku nabízí rozmanitá řešení a kreativní přístupy. Snažím se to celý život napravit, ale v mnoha oblastech mi chybí základní vazby a souvislosti. Nejvíce trpím malou znalostí historie, umění, literatury, hudby. Radit mladým, když sami o to nepožádají, je pouhé mentorování. Přesto, kdybych byl v jejich věku, soustředil bych se na svůj duchovní rozvoj.