Je růst celorepublikové průměrné hrubé mzdy dobrou či špatnou zprávou?
Žádného zaměstnance asi nezajímá celorepubliková průměrná mzda. Nikdy jsem neslyšela, že by se lidé po zveřejnění nových údajů o rychlém růstu průměrné mzdy zaradovali, jak teď budeme žít všichni lépe a radostněji.
Většinou nás zajímá daleko více mzda, kterou máme na vlastní výplatní pásce. Údaje zveřejňované Českým statistickým úřadem však významně vypovídají o nákladech práce. Ukazují, že práce jako nejdůležitější složka naší výroby zdražuje, takže nám hrozí zdražování našich nákupů nebo nájmů a léků.
Kdy by mohl mít průměrný Čech na výplatní pásce 40 tisíc korun hrubého?
Průměrná mzda dnes roste velmi rychle po delším období pokrizového přešlapování na místě. Pouhý růst mezd bez zohlednění celkové ekonomické situace však bohužel vůbec nemusí být radostnou zprávou. Částka, kterou vidíme na výplatní pásce, nám sama o sobě vůbec nic neříká. Zjednodušeně: průvodčí může brát 40 tisíc korun měsíčně, ale pokud bude stát chleba 80 korun, bude na tom výrazně hůře, než když by bral zdánlivě „jen“ 15 tisíc ovšem při ceně chleba 10 korun.
Nezajímá nás proto mzda jako číslo, ale spíše mzda jako náš podíl na celkovém bohatství. Otázka tedy nezní, kdy bude mít průměrný Čech 40 tisíc korun měsíčně, nýbrž kdy si bude moci za svou mzdu koupit o čtvrtinu více než dnes.
Nebo ještě jinak: cena rohlíku zůstává nejméně sedm let stejná – 2,50 Kč za kus. Rohlík však v poslední dekádě zhubl z někdejších 55 gramů postupně na 50 gramů, poté 45 gramů až dnes nejčastějších 43 gramů a v některých případech dokonce jen 39 gramů. Reálně takový podvyživený rohlík zdražil o 70 haléřů za kus, i když na účtence vidíme cenu stále stejnou. Podobně když zvýšíme mzdy, zatímco zároveň zdraží zboží, nebudeme na tom o nic lépe.
Průměrnou mzdu by měla podle úvah ministerstva práce více kopírovat i minimální mzda. Ta letos činí 12 200 korun, pro příští rok by se měla zvednout na 13 700 korun a postupně se dostat na úroveň poloviny průměrné mzdy. Co si o tom myslíte?
Minimální mzda není jediné číslo – těch 12 200 Kč je jen dolní mez pro nekvalifikovaná zaměstnání – třeba pro mzdu paní uklízečky. Ve skutečnosti existuje celá tabulka minimálních mezd. Takový kopáč má zaručenu minimální mzdu 13 500 Kč měsíčně, pokladní 14 900 Kč a třeba vědecký pracovník, který spadá do 8. skupiny prací, má letos zajištěnou minimální mzdu 24 400 Kč.
Čtěte také |
Na trhu práce si podniky (nebo stát) kupují náš čas, naši práci, podobně jako si my kupujeme zboží v obchodě. I pekařovi může někdy připadat cena 2,50 za rohlík nespravedlivě nízká. Představme si však, že se mu díky pomyslnému „pekařskému lobby“. o kterém kouzelně psal už Karel Čapek, podaří prosadit zákon, podle kterého se bude muset cena rohlíků každý rok valorizovat na polovinu průměrné ceny pečiva. K čemu to povede? Pravděpodobně pro nás budou časem rohlíky vzhledem k ostatnímu pečivo natolik drahé, že už si raději koupíme chléb nebo veku.
Jak budou rohlíky zůstávat na skladě, pekařům nezbude, než je opět začít zlevňovat nebo zkrátka přestat vyrábět. Podobně pokud budeme donekonečna uměle šroubovat mzdy, podniky budou stále častěji nahrazovat lidskou práci prací strojů. Vidíme to denně v supermarketech – tam, kde ještě před pár lety pracovali pokladní, máme dnes samoobslužné pokladny. Kde jsme dříve nalezli ve výkupu lahví nějakého toho Svěrákova pana „Tkalouna“, je dnes stroj.
Dokonce i práce uklízeček je nahrazována stroji – budovu, kterou dříve uklízelo pět paní se smetáky a mopy, dnes čistí jen dvě uklízečky vybavené mycími stroji. Samozřejmě nejvážněji dopadají podobná vládní opatření na pracovníky s nejnižší kvalifikací, pro které je nejtěžší nalézt jinou práci. Zjednodušeně řečeno: lékař může jít vždy ještě dělat saniťáka, ale saniťák nemůže ze dne na den postoupit na místo kardiochirurga.
Ve své nové knize „Kdo chce naše peníze? - Ekonomie bez politické korektnosti“ píšete, že podstatnější než číslo na výplatní pásce je reálná mzda – tedy to, co si za svůj výdělek skutečně koupíme. Jak jsme na tom reálně?
Správně bychom se měli dívat, zda si můžeme koupit více zboží stejné kvality. Je nám málo platné, pokud si za současnou mzdu můžeme koupit oproti loňskému roku o jeden pár bot více, pokud se nám rozpadnou po měsíci nošení. Nicméně i co se množství zboží týče, tak jsme si loni oproti roku 2016 mírně pohoršili – přestože naše průměrná mzda vzrostla, mohli jsme si za ni koupit méně pečiva, mléčných výrobků, vajíček, ale třeba také benzinu. Více si můžeme koupit kupříkladu piva nebo kuřat, nicméně na škodovku jsme museli vydělávat téměř o tři měsíce déle.
Hana Lipovská (1990)
 |
ČSÚ počítá průměrnou hrubou měsíční mzdu ze všech mezd a platů. Průměrný plat ve veřejném sektoru je už dnes vyšší než v soukromém. Co to znamená, když rostou platy rychleji než mzdy?
Růst platů vede k přerozdělování mezi soukromým a veřejným sektorem. Zjednodušeně – naše základní potřeby, tedy jídlo, ošacení či bydlení, nám zajišťuje především soukromý sektor. Ceny v soukromém sektoru jsou přitom určeny díky tržním silám objektivně. Poptávka a nabídka reaguje například na zvýšení nákladů kvůli suchu nebo na změnu našich spotřebitelských chutí.
Naopak veřejný sektor zajišťuje především veřejnou správu (lidově řečeno „úředníky“), 80 % vzdělávání a zhruba polovinu zdravotní a sociální péče nebo kultury. Při rychlejším růstu platů oproti mzdám tak onen úředník dostane z hromady zboží vyrobené soukromým sektorem více a naopak pracovník soukromého sektoru méně než dříve. I proto ekonomové už téměř sto let volají po snižování byrokracie.
Nakolik se rozevírají nůžky mezi růstem mezd v soukromém sektoru a růstem platů ve veřejném sektoru?
V celé platové sféře loni vzrostly platy zhruba o 14 %, zatímco v soukromé sféře jen o 7 %. Například v kultuře loni rostly platy nejrychleji z celého veřejného sektoru (průměrně o 18 %, v soukromém sektoru jen o 8 %). Přitom pouze v oblasti soukromého vzdělávání byl medián mezd vyšší než medián platů – jinak například mediánový plat zdravotníka „ve státním“ byl o 6 000 Kč vyšší než v soukromém.
Platy ve veřejném sektoru podle dohody vládní koalice dál porostou. Co to bude znamenat, utáhne soukromá sféra růst státních platů?
V praxi to znamená, že buď budou lidé v soukromé sféře – třeba řezníci nebo pekaři – vyrábět více, nebo bude zboží zdražovat. Musíme si uvědomit, že výše mezd je v tržní ekonomice dána mimo jiné tím, zda je o to, co děláme, zájem. Představme si, co by se stalo, kdyby dobrý panovník po objevení knihtisku přikázal, že žádný písař nesmí přijít o práci, že musí pobírat stále stejnou mzdu a že se písařské povolání bude dědit z otce na syna.
Troufám si říci, že bychom s takovým nařízením čekali na rozšíření vzdělanosti po Evropě ještě pěkných pár století. Pohyb mezd totiž signalizuje, kde je naše práce potřebná, kde můžeme svoje schopnosti nejlépe využít, kde můžeme být užiteční. Pokud se chceme spoléhat jen na vládní mzdová nařízení, pak se jednak necháváme vydržovat od ostatních, hlavně však tvrdošíjně zavíráme oči před tím, že se hospodářství mění a že budeme muset možná už my, ale bezpochyby naše děti, hledat práci někde jinde.
Jak jinak se dají řešit vyšší platy učitelů, policistů, hasičů, vojáků, sester, lékařů ve státních nemocnicích a dalších, kdo pobírají plat? Tyto profese si určitě zaslouží solidní plat.
V prvé řadě osekáním všech zbytečných nákladů. Zrovna ve zdravotnictví a školství jsou často předepisována nejnesmyslnější školení a přeškolování, pořádají se nákladné konference a kongresy, o jejichž významu by bylo možno s úspěchem pochybovat, a řada zcela zbytečných výdajů se schovává pod rouškou „inovací“.
Je příznačné, že stejný přístroj či stejnou službu kupuje soukromý sektor výrazně levněji než sektor veřejný – neboť ve veřejném jsou pevně vyhrazeny peníze na to, co musí být utraceno. Stát sice přikazuje péči řádného hospodáře, sám se však často chová jako hospodář špatný. Obdobně by nám pomohlo snížení přebujelé administrativy, kvůli které je nutno vyčlenit část mzdových prostředků nikoli na paní učitelku, ale třeba na účetní.
V Česku se začínají zvedat hlasy: „Což zkrátit pracovní dobu!“ Je pro snižování pracovní doby u nás prostor, nebo jsou to jen gesta?
Je to především úplně zbytečná diskuse, která jen lacině odvádí pozornost od skutečných problémů. Tam, kde je to možné už dnes, lidé ve skutečnosti pracují výrazně kratší dobu. Na druhou stranu takový lékař asi jen těžko prohlásí uprostřed operace, která se zkomplikovala, že končí, neboť má své odpracované. Do délky pracovní doby proto nelze mluvit nařízením shora.
Chápu námitku, že hrozí „vykořisťování“ zaměstnanců „hamižnými zaměstnavateli“ a rozumím také námitce, že na malém městě, kde je jen několik větších zaměstnavatelů, si lidé nemohou dovolit jen tak podat výpověď. Kvůli takové hrozbě ovšem není třeba uměle zasahovat do smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Plně postačí, když stát bude podle dávno existujících zákonů účinně vymáhat, aby smlouvy byly dodržovány.
Naposledy došlo ke zkrácení pracovní doby v roce 1968, kdy byly zrušeny pracovní soboty. Jaká je dnešní realita, liší se počty odpracovaných hodin ve veřejném a soukromém sektoru?
Opět musíme rozlišovat mezi tím, co je statisticky vykazováno, a realitou. Holička – živnostnice – s trochou nadsázky „vykořisťuje“ sama sebe, když pracuje šest dní v týdnu od šesti ráno do sedmi večer prakticky bez přestávky na oběd. Z tohoto hlediska není překvapivé, že počet hodin vykazovaných ve veřejném sektoru je zhruba o šest hodin nižší oproti soukromému sektoru.
Oficiálně existují velké rozdíly mezi regiony, takový průměrný Pražák odpracuje ročně o 48 hodin více než zaměstnanec z Moravskoslezského kraje. Osoby samostatně výdělečně činné podle dat stráví prací ročně o 240 hodin více než zaměstnanci a muži o 120 hodin více než ženy.
Kdo pracuje nejdéle?
Extrémem jsou anesteziologové, kteří pracují ročně téměř o 500 hodin déle, než je celorepublikový průměr. V soukromém sektoru pak, možná trochu překvapivě, pracují nejdéle řidiči MHD a popeláři (průměrně 48 hodin týdně).
Pokud by se pracovní doba zkrátila, budeme žít v menším stresu a shonu. Jaká to může mít další pozitiva?
Možná bychom žili v menším stresu a shonu po skončení práce, ale o to více bychom se museli ohánět během pracovní doby. Podívejme se, čím začíná den průměrného učitele, úředníka, redaktora – kdo z nás si ráno nejprve postaví vodu na kávu? Kolik času strávíme planými řečmi s kolegy, přemýšlením nad obědem nebo dokonce brouzdáním po internetu? Oficiální čísla samozřejmě nemáme, ale odhaduje se, že zejména lidé pracující na pozicích takzvaných „bílých límečků“ takto promarní alespoň hodinku denně, tedy 240 hodin ročně.
Při tlaku na zkrácení pracovní doby budeme muset tento čas využívat skutečně k práci, což by mělo své výhody i nevýhody. Vím, že trh je stále vnímán jako všežravá nepřátelská příšera. Pokud si však uvědomíme, že trh jsme my – my všichni, kdo kupujeme a prodáváme, kdo chceme zlepšit život svůj a svých blízkých – pak možná není od věci přát si, abychom nechali tak důležitá rozhodnutí, jako je výše mezd a délka pracovní doby právě na trhu.
