Několik tisíc lidí už pracuje v tuzemsku pro japonské zaměstnavatele a další se na ně mohou těšit. Například jen v chystaném společném podniku Toyoty a Peugeotu, automobilce v Kolíně, najde práci zhruba čtyři sta lidí. Po Německu je u nás právě Japonsko druhým největším zahraničním investorem. Zatímco při práci pro německou firmu pracovník na výraznější odlišnosti nenaráží, u japonských zaměstnavatelů ano. I přes mnohé změny, k nimž v Japonsku došlo za uplynulých 40 až 50 let, je nutno počítat s tím, že v osobním kontaktu jsou Japonci, zejména starší a střední generace, odlišní od Středoevropanů.
Pozor na dodržování formalit
Japonci dbají (na rozdíl od Čechů) úzkostlivě na formální stránku osobních kontaktů. Pravidla etikety a jejich dodržování jsou stejně významné jako vlastní obsah jednání, mnohdy důležitější. Firmy se velice pečlivě připravují na jednání po věcné i organizační stránce, improvizace nepatří k japonským vlastnostem. Rozhodování je velmi zdlouhavé a trpělivost je nezbytná. Zásada konsensu uvnitř firmy je předpokladem pro snahu o dohodu s druhou stranou. "Jednání s Japonci nejsou snadná, člověk při nich vůbec neví, na čem je, protože na sobě nedávají znát emoce.
Jsou velmi zdvořilí, pořád se usmívají a mají dobře zmapovaný trh," potvrzuje Jaroslava Chládková, která pracovala pro japonskou firmu. Japonci nejsou individualisté a jejich přístup k jednání je skupinový. Ve skupině vyjednavačů má každý přiděleny specifické úkoly. Jako národ jsou Japonci zvídaví, což v obchodním jednání vede k neustálým a stále se opakujícím dotazům. Ty se týkají firmy, s níž jednají, jednajících osob, jejich postavení, důležitosti a podobně. Poukaz na to, že dotazy byly dříve mnohokrát vzneseny a zodpovězeny, vyústí jen k novým dotazům. Rozčilování nevede k ničemu a jedinou zbraní je trpělivost a trpělivost.
Slušnost nade vše
V osobním jednání usilují Japonci o dosažení harmonie, vyhýbají se přímým konfrontacím, nikdy neřeknou jednoznačné negativní stanovisko, o hrubých výrazech nehovoře. Usilují o to, aby se druhá strana jejich případným záporem necítila "uražena". Pravidla chování se výrazně odlišují od pravidel evropských. Na první pohled jsou rozdílné pozdravy. Mezi sebou si Japonci nepodávají ruce, protože to považují (a řadu dalších věcí) za nehygienické. Formou pozdravu je úklon, a to vzájemný, který je současně projevem vzájemné úcty.
I císař, přijímá-li kohokoli, zdraví úklonem. Japonci, kromě těch, kteří byli delší dobu v "západních" zemích, jej považují za samozřejmý a je zcela mylné se domnívat, že jde o nějaké jednostranné klanění. V osobním styku nejsou Japonci zvyklí na důvěrnější formy oslovení stejně jako na jakýkoli fyzický dotek. Velkým obřadem je vzájemné předávání navštívenek. Oba partneři přitom vždy drží navštívenku špičkami prstů obou rukou. Hovoří-li při rozhovoru návštěvník, není neobvyklé, že oči japonských partnerů směřují jakoby na špičky vlastních bot.
Není to nezdvořilost, naopak je to projev úcty k tomu, co říká druhá strana. V rozhovoru po vyslechnutí protistrany se často odmlčí a někdy i několik minut přemýšlejí, než se vyjádří. Více než jiní se smějí, velice často i z rozpačitosti. Jestliže Japonec přitakává hlavou i slovně, neznamená to nutně souhlas. Vyjadřuje pouze, že porozuměl tomu, co druhá strana řekla.
Překážkou může být jazyková bariéra
Značným problémem komunikace s Japonci je jazyková bariéra. Nikoli pro odlišnost jazyků, ale proto že překvapivě velmi málo Japonců má dostatečné jazykové znalosti. Navíc je japonština jazykem, který vyjadřuje mnoho věcí neurčitě, a je proto občas obtížné přesně vyjádřit (například v kontraktu), na čem se strany dohodly. Japonci působící v zahraničí se v mnoha věcech snaží přizpůsobit domácímu prostředí. Přesto si rádi s sebou přinášejí své zvyklosti.
Jiným se však zdá jejich zdvořilost přehnaná, způsoby jednání neobvyklé až nezdvořilé. Japoncům samým jsou samozřejmé, neboť jsou součástí jejich kultury a tisíciletého vývoje. Japonské zvyklosti jsou Evropanovi vzdálené. To platí jak o chování, tak například také o pracovních zvyklostech. Podle zkušeností lidí, kteří pro japonské zaměstnavatele pracují, je pracovní disciplína v těchto firmách o hodně tvrdší než v tuzemských. Improvizaci a iniciativu podřízených Japonci příliš nevítají, dokážou však ocenit loajalitu k firmě a šikovné české ruce.
Respektování odlišností, a to vzájemné, rozhodně přispívá více k harmonii, po níž Japonci touží, než odsuzování, pohrdavý přístup nebo kritika založená na neznalosti reálií. Kdo se i v jiné zemi ocitne v neobvyklém japonském prostředí, může být vystaven takzvanému kulturnímu šoku. Daleko větší šok asi utrpí Japonec, který se bude dopravovat běžným rychlíkem z Kolína do Prahy a bude muset navštívit vlakové sociální zařízení.
První z autorů je vysokoškolský pedagog
