Investoři se rozdělují do skupin podle různých kritérií a přístupů k investování. Jedním z nejčastějších je dělení na aktivní a pasivní investory. Aktivní investor vybírá do svého portfolia cenné papíry, o nichž je přesvědčen, že budou dosahovat lepší výsledky než ostatní akcie na trhu. Často mění své portfolio, čímž se snaží přizpůsobit momentální situaci na trhu. Zaplatí však velké množství peněz na různých poplatcích za nákup a prodej investičních instrumentů, na nichž může při špatném odhadu prodělat. Rovněž podílník v aktivně spravovaném fondu zase zaplatí vyšší poplatky než investor v indexovém fondu.
Aktivní investoři počítají s tím, že pokud chceme dosáhnout nějakého zisku a překonat trh, musíme tomu něco obětovat. A zní to logicky, nic zkrátka není zadarmo. Problém je ale v tom, že statistiky dokazují, že jen málokdy se podaří, zejména v delším horizontu, stabilně překonávat trhy. Za nepříznivých podmínek, případně špatném odhadu portfolio manažera, pak aktivní investor dokonce může prodělat víc než pasivní investor. Může se tak na první pohled zdát, že aktivní správa portfolia se nevyplácí a velká pravděpodobnost špatného odhadu společně s vysokými náklady neposkytují žádnou výhodu.
Aktivní investor si navíc musí být vědom skutečnosti, že jeho výsledky jsou hodně ovlivněny psychikou, která může výsledek velmi negativně ovlivnit. Právě s tím ale zkušení investoři vyznávající aktivní přístup částečně počítají. Na trhu se totiž denně objevují tisíce nezkušených investorů daytraderů a jiných obchodníků, kteří jsou ovlivněni masovou hysterií, nekvalitními investičními doporučeními a krátkodobými pohyby a na správné ohodnocení cenných papírů nekladou prakticky žádný důraz.
Pak jsou tady další pravidelné „úkazy“, které s efektivním trhem nemají nic společného. Je to například tzv. „lednový efekt“, kdy více než kdy jindy roste cena převážně malých společností, nebo „zářijový efekt“, kdy zase akciové trhy dosahují nejhorších historických výsledků. Nutno dodat, že tyto netržní faktory dnes ovlivňují cenu akcií mnohem více, než tomu bylo v minulosti, a je tedy mnohem pravděpodobnější, že momentální cena akcie nemusí odpovídat její skutečné hodnotě. A na špatně ohodnocené akcie se při svém výběru aktivní investoři spoléhají. Sázejí na to, že trh není efektivní a že rozhodování o výběru investice je zcela v jejich rukou.
Pasivní investoři naopak zcela důvěřují efektivnímu trhu, nesnaží se jej překonat a vybírají si produkty, které chování trhu (ve formě indexu) prakticky kopírují. Akcie se podle teorie efektivního trhu rychle přizpůsobují všem běžně dostupným informacím a tím eliminují příležitosti k realizaci zisku z nesprávného ohodnocení. Rovněž počítají s tím, že v případě chvilkové cenové nesrovnalosti „zaúřadují“ arbitražéři, kteří cenu rychle vyrovnají. Pracují s předpokladem, že všichni investoři mají k dispozici všechny historické i nové informace a umějí je rychle a správně interpretovat, neexistuje monopol apod. Výkyvy jsou způsobeny pouze novými nepředvídatelnými informacemi a ceny akcií jsou tím pádem také nepředvídatelné. Najít strategii, která by dlouhodobě překonávala trh, je tedy prakticky nemožné. S nadsázkou lze tvrdit, že aktivní a pasivní investoři by se dali rozdělit také na zastánce a odpůrce teorie o efektivním trhu.
KUPÓNOVÁ KNÍŽKAKterý přístup je lepší?
Lze říct, že pravdu mají oba tábory. Na straně aktivních investorů je tvrzení, že efektivní trh prakticky neexistuje. Kromě již zmíněných netržních faktorů ovlivňují cenu akcií neveřejné (insider) informace, vysoká volatilita trhů apod. Je jen na umění a šikovnosti investorů a portfolio manažerů, jak tyto nedokonalosti trhu dokáží využít. Zajímavě vyznívá také údaj, podle kterého jsou portfolio manažeři aktivně spravovaných fondů, investujících na vyspělých trzích, které jsou považovány za efektivnější (západní Evropa, USA), mnohem méně úspěšní než manažeři fondů na málo efektivních trzích (rozvíjející se trhy, malé a střední firmy), kde je větší šance na špatné ohodnocení akcií.
Na straně pasivních investorů zase stojí tvrzení, že drtivá většina strategií, které se snaží překonat trh (zejména v delším horizontu), selhává. Je to evidentní zejména u již zmiňovaných podílových fondů. Výhodou pasivních indexových fondů jsou navíc jejich nižší poplatky, protože náklady na jejich správu jsou mnohem nižší. Kopírování indexu totiž nevyžaduje (nebo tomu přímo odporuje) častou obměnu portfolia, která je spojena s vyššími náklady. Investování do indexu navíc zabezpečí vysokou diverzifikaci v rámci trhu nebo odvětví, čímž se snižuje riziko (ještě výhodnější jsou pro indexové investování certifikáty nebo ETF, které kopírují index doslova stoprocentně, kdežto fondy se složením portfolia mohou od ideálního stavu v čase hodně odchylovat).
Odpověď na otázku, co je lepší, tedy není úplně na místě. Aktivní i pasivní přístup nabízejí několik pozitiv i negativ a záleží jen a jen na investorovi, který přístup mu bude vyhovovat. Aktivní přístup si zvolí dynamičtější investoři, kterým jde především o zisk, jsou ochotni investování věnovat dostatek času (a peněz) a věří ve své schopnosti. Pasivní přístup je vhodný především nezkušeným investorům, kteří nemají prostředky ani čas k tomu, aby vyhledávali příležitosti na překonání akciových trhů.
