Tam, kde se jako čert kříži vyhýbají nivelizaci, vyhýbají stejnému nebo podobnému oceňování lepší a horší kvality práce, lepší a horší kázně. Kde mají jasná pravidla. A když jako standardní zaměstnanec vidím, že můj špičkový kolega podle těch pravidel vykazuje třikrát lepší výsledky než já, bojuji jako lev za to, aby jej nikdo nešidil a neurážel pouhým dvouapůlnásobkem platu oproti platu mému. Znáte předválečný baťovský systém oceňování výkonu?
Když byla norma na dělníka -dejme tomu - deset párů bot za směnu, dostal nadprůměrně pracující člověk s dvanácti vyrobenými páry nejen dvacet procent k denní mzdě navíc, ale ještě dalších dvacet procent bonusu za to, že se snaží, že je vzorem pracovitosti a úsilí. Kdo nestihl za směnu těch párů více než osm, musel se smířit nejen s dvacetiprocentní srážkou ze základní mzdy, ale ještě s dodatečnou pokutou dalších dvacet procent. Stimulace ke špičkovému výkonu se samozřejmě v konečném důsledku vyplatí i tomu méně pracovitému. Přes odvody těch nejschopnějších firmě a státu, přes přerozdělování až k rostoucím obecným zaměstnaneckým výhodám pro všechny. Chce to jen vidět si dále než na špičku nosu.
Počítač v práci? I kvůli erotice. |
Získávejte spojence, diskutujte, zkoušejte přesvědčit. A nepřesvědčíte-li, nevažte se na takové pracoviště a odvažte se jinam. Inspirujte se kulturou a sportem. Tam ta diferenciace, pravidla, soutěživost platí (i když s řadou nedostatků) daleko více. A jak špičkových, nezapomenutelných pracovních výkonů jsme tam svědky!