Poradíme vám, která pravidla je třeba dodržovat, abyste se před důležitými lidmi neshodili, ale naopak zapůsobili jako člověk, který má celý svůj verbální i neverbální projev pod kontrolou.
Pozdrav a podání ruky hrají hlavní roli
První, co přijde ve chvíli, kdy se setkáte například s obchodním partnerem, je pozdrav, a to nejen verbální, ale ve spojení s podáním ruky. Slovní pozdrav musí být jasný a zřetelný. Druhého člověka oslovujeme označením jeho pozice (např. pane řediteli, zvláště pokud s danou osobou komunikujeme vnitrofiremně), nebo titulem (např. pane docente) a nebo jeho příjmením. Na příjmení si dáváme obzvláště záležet ve smyslu, abychom jej nespletli či nezkomolili. Přivedli bychom se tak do trapné situace, neboť právě na svá jména a příjmení bývají lidé velice citliví.
Pozdrav doprovází náš úsměv. Ať už si myslíme cokoliv, tváříme se, že druhou osobu vidíme rádi, těší nás, že s ní můžeme jednat.
Ruku podáváme vždycky až když přistoupíme k druhé osobě, nenatahujeme ji k podání už z dálky. Samozřejmostí je pevný, krátký a suchý stisk čistou rukou. Ruku partnera nedrtíme, ani do ní nevkládáme tzv. leklou rybu.
Předání vizitky nelze podceňovat
Setkáváme-li se na jednání či při jiném profesně-společenském aktu s novou osobou, je dobré si s ní vyměnit vizitku (čistou, nepoškozenou). Vizitku předáváme druhému do ruky (nabídneme mu ji), stejně jako on nám, přičemž ji vytahujeme z pouzdra na vizitky, případně peněženky a nikoli z kapsy košile či kalhot.
Vizitku druhé osoby ihned neschováváme, ale dobře se podíváme, s kým máme tu čest, jak se přesně její původce jmenuje a jakou zastává ve firmě funkci. Podle toho pak můžeme upravit jeho další oslovování. Vizitku si nejlépe položíme vedle sebe na stůl, abychom do ní mohli nahlížet v průběhu jednání.
Úvodní věty pomohou nastartovat jednání
Nebojíme se na úplném začátku mluvit na odlehčené téma, které se vůbec netýká předmětu jednání. Takový rozhovor může začít i druhá strana, tuto "hru“ je dobré s ním hrát. Uvolníme tak atmosféru pro snazší, příjemnější jednání.
Začít můžete samozřejmě i vy, ale pozor na volbu tématu. Vyhýbáme se vychvalování politických stran a jednotlivých politiků, sportovních klubů apod., kterými bychom mohli naopak jednání zabít. Druhý člověk totiž může mít naprosto protichůdné favority. Ideální témata jsou témata neškodná – připomenutí úspěchů firmy partnera, pochválení jejich kampaně, večírku, kterého jsme se zúčastnili, chválení kvalit restaurace, kde se s obchodním partnerem právě nalézáme.
Pozor na pravidla diskuze
Při diskuzi a zvláště pak při diskuzi obchodní či pracovní nikdy, ale nikdy neskáčeme druhému do řeči, je to hrubý přestupek proti pravidlům společenského chování a nemůžeme se divit, když se po takovém našem počínání druhá strana zvedne od stolu a odejde. I my se můžeme proti skákání do řeči ohradit, ale taktně, žádná silná slova, žádné zvyšování hlasu.
Vůbec po celou diskuzi se nenecháme vyvést z míry, mluvíme a reagujeme klidně. Hovoříme srozumitelně, ne příliš rychle, aby nám bylo dobře rozumět. Nepoužíváme příliš dlouhé věty, ve kterých se může druhý člověk ztratit. V průběhu jednání připomínáme důležité body, o kterých jsme mluvili, ale ne příliš často, abychom tím neobtěžovali, nedělali z druhého člověka hlupáka.
Celou dobu se partnerovi diskuze díváme do očí, nesledujeme, kde co "lítá“. Reagujeme na to, co nám sděluje, slovy a gesty porozumění, aby bylo vidět, že máme zájem o to, co nám říká.
Řeč těla o vás prozradí více, než si myslíte
Gesta, náš postoj, posez, držení rukou, postavení nohou, pohyby těla – to vše dobrý řečník a diskutér sleduje a z toho vyvozuje celou řadu závěrů o naší osobě a informacích, které mu sdělujeme. Proto si na výše zmíněné projevy dáváme pozor a snažíme se je mít pod kontrolou. Sedíme nebo stojíme v klidu, s ničím si nehrajeme, nekýváme se, ani sebou neškubeme.
Pokud stojíme, ruce nám visí volně podél těla, nebo je používáme k dokreslení svých slov. Sedíme-li a posloucháme, leží ruce opět v klidu na desce stolu, případně na našich stehnech. Ruce nejsou pojené, prsty nejsou překřížené, nechceme dávat najevo stres, obavu, trému, nejistotu ani nevraživost vůči druhému.
Nohy jsou v sedě opět vedle sebe (nekřížíme je), chodidla jsou přitisknutá k zemi, kolena mírně od sebe. Sedíme pevně na celé ploše sedáku židle či křesla, jsme opřeni maximální možnou plochou zad. Tak získáváme pevný a stabilní postoj. Pokud stojíme, opět lehce rozkročeni, obě chodidla v klidu na zemi. V případě dlouhého stání jemně přenášíme v delších frekvencích váhu na jednu či na druhou nohu.
