Doby, kdy někteří lidé v práci i přespávali a všechny jejich myšlenky směřovaly k jejich profesi, vystřídal na konci minulého století trend rovnováhy zvaný work life balance. Volně přeloženo vyrovnaný život, ve kterém je dost místa nejen na práci, ale i na odpočinek, který vychází z dávno potvrzeného, že dobře fyzicky a psychicky odpočinutý člověk patří k těm nejvýkonnějším. Naopak ten, který je schopný za firmu "padnout", za ni také po čase „padne“.
Dnes se podle generálního ředitele společnosti Esab Jiřího Kuly spíš objevuje workoholismus "hraný" než ten, který vychází z vnitřní podstaty člověka. "Lidé si určitě začali víc vážit práce. Ale workoholismus spíš předstírají. Je to taková usilovná práce ‚naoko‘, aby udělali dojem na okolí včetně svých nadřízených," míní.
Kdo je ten pravý?
Jak poznat opravdového workoholika a toho, kdo jen hraje, že jím je? Na první pohled téměř ne. Rozdíl se ukáže, "když přijde na věc". Skutečný workoholik neváhá a zůstane v práci přesčas i bez nároku na prémie, pseudoworkoholik se začne ošívat.
"Pravý" workoholik navíc může podle kouče Zdeňka Fibicha ze společnosti Cadet Go působit jako zcela vyrovnaný pracovník, který umí relaxovat. A přitom uvnitř se hroutí a práce je jediným smyslem jeho života. A naopak, jiný si cíleně buduje image přetíženého člověka, který neví, kam dřív skočit, ale ve skutečnosti všechno jen předstírá. Nejčastěji proto, aby se zalíbil šéfovi a udržel si místo.
lze se z workoholismu vyléčit?Jistě, je třeba srovnat si osobní život, hodnoty a naučit se odpočívat. Může v tom pomoci psycholog nebo takzvaný kouč. |
Oba typy zaměstnanců mohou firmu poškodit. Pravý workoholik s velkou pravděpodobností už po čase nedokáže "jet na plný plyn", klesne jeho výkon a možná bude muset změnit profesi. "Falešný" workoholik – patolízal zase vůbec neprospívá svým šéfům. Neříká jim totiž nepříjemné věci. "Když jsem byl ředitelem v pobočce Microsoftu na Slovensku, velmi zřetelně jsem tento trend cítil," říká Jiří Pavlík.
"Lidé tu měli nadprůměrné platy a začali se bát, že přijdou o práci a už podobně placenou neseženou. Bylo znát velké vypětí, každý pracoval tak, aby byl nepostradatelný. A neříkal ze strachu nadřízenému problematické věci. Začal jsem ztrácet zpětnou vazbu. A to je pro firmu velmi špatné," dodává.
Naopak nyní, kdy vede sedmnáct lidí v pražské pobočce, má dojem opačný. "Jsou to zaměstnanci méně placení a v jejich případě se až divím, jak se i přes krizi nesnaží a nebojí, že by o místo přišli. Shrnul bych, lidé s vyšším platem mají větší strach, u těch s průměrným se nic nezměnilo. Alespoň z mé zkušenosti," konstatuje.
Nejen hra
Doba podle Zdeňka Fibicha přeje nejen zrodu workoholismu naoko, ale i toho skutečného. "V současné době firmy jednoznačně snižují veškeré náklady. Ruku v ruce s tím se zvyšuje zatíženost jednotlivých pracovníků. A to do maxima. Manažeři bývají přetížení, nemají na koho delegovat práci a komu předávat operativní úkoly. K tomu přistupuje stres z nejistoty, na kolik budou všechna opatření a zásahy účinné, aby se firma udržela," vysvětluje příčiny novodobého workoholismu Zdeněk Fibich.
Kouč Martin Halas doplňuje, že zhruba čtyřicet procent manažerů, se kterými spolupracuje, cítí ze strany firmy vyšší tlak. "Obávají se, aby je nepropustili," říká. S tímto strachem je spojený nejen stres, ale i různé úzkostné stavy. V krajních případech mohou vyústit až do depresí, nebo dokonce k sebevraždě.
