Nechuť k učení lze správnou metodou překonat

Nechuť k učení, která se může ve zvýšené míře projevovat po příjemně strávených prázdninách, po lenošení, lze do jisté míry eliminovat.

Existuje metoda, která udělá z žáka učitele a učební látku mu nenásilně vpraví do mozku. S příchodem podzimu začínají nejen nové studijní ročníky na všech stupních škol, ale také sezona firemního vzdělávání. Prvních pár dnů ve škole ještě nejde do tuhého. Nezkouší se, oproti létu je to zase určitá změna, která vyvolává počáteční chuť. Chuť a nadšení však mají nezadržitelnou tendenci postupně klesat - a přichází próza různých testů a jiných forem ověřování znalostí. Na ně je třeba se připravit pokud možno s co nejmenším násilím na sobě samých. Při tvrdé přípravě na zkoušky útočí na člověka dvojí stres. Tím prvním je vlastní obtížnost látky, nutnost porozumět vztahům a souvislostem. Tím druhým, mnohdy ještě intenzivnějším, je potřeba překonat nechuť ke studiu. Každý člověk se ze své podstaty brání činnostem, které mu přinášejí nepříjemné pocity.

Před hrozivě rozloženým učivem na stole si nejednou povzdychneme: "Kéž by se

Rodiče a jejich role ve vzdělávání svých dětí.

mi do učení tak hodně chtělo, jak hodně se mi nechce - to by se to studovalo!" Jsme připraveni i psychicky se obelhat: "Ještě trochu uklidím a pak už se opravdu pustím do učení. Uklízení je přece užitečná práce, no ne?" S prvním stresem se asi moc nenadělá - problematika sama do hlavy nevskočí. Na druhý typ stresu však existuje účinný lék: Metoda NEANA neboli "jak NEstudovat, Avšak NAstudovat". V čem spočívá? Když se nám do studia tak velmi nechce - nelámejme věc přes koleno. Prostě si vyhovme a nestudujme. Místo toho se vciťme do kůže učitelů a připravme si danou látku pro výklad, vysvětlení a procvičení někoho jiného - našich fiktivních žáků. Co to znamená? Pročítáme si pozorně text učiva v učebnici nebo v sešitě. Představujeme si v duchu nějakého spíše méně chápavého žáka. Předvídáme, na co se nás asi při našem výkladu "nechápavě" zeptá. Připravujeme si předem nová a nová přirovnání a praktické příklady, abychom to svému žáku-nechápavci osvětlili z více stran. Bereme v úvahu, že on nám může položit i otázky nepříjemné, ba záludné. I na ně si předem připravujeme uspokojivou odpověď. Pro svého fiktivního žáka připravujeme i test. Formulujeme - nejlépe písemně - otázky, které mu položíme.

Samozřejmě si hned souběžně vytváříme ke každé otázce správnou odpověď. Pojišťujeme se pro případ, že žák naši správnou odpověď zpochybní a bude tvrdit, že on ji vidí jinak, lépe. V mysli si přehráváme řadu takových možných diskusí s žákem - a to tak, že v každé variantě musíme coby učitelská autorita bezpečně zvítězit. Text učiva je přitom největší oporou. Celou dobu takovéto činnosti jsme klidní a uvolnění - výhodou učitele přece je, že on sám si z učiva nic zapamatovat nemusí; může se přece kdykoliv podívat do podkladů, do příprav. Po skončení takové přípravy nás čeká velké a příjemné překvapení. Pokud se znovu podíváme na své testové otázky, které jsme si připravili pro žáka, zjistíme, že správné odpovědi nám samy vklouzly do paměti úplně, přesně a spolehlivě. Prostě je najednou umíme, i když jsme se je předtím vůlí nijak nesnažili naučit. Jen ten, kdo zažil překvapení na vlastní kůži, potvrdí, že tímto "nestudováním" se dosáhne dokonce lepšího učebního a paměťového efektu než běžným studijním úsilím.

Psychologicky je to však snadno vysvětlitelné. Klasická metoda studia, s vynaložením vůle a vědomé snahy o zapamatování, vyvolává v našem mozku řadu paměťových bloků. Co se musí, to se v naší mysli setkává s odporem. Co se nemusí, to jde daleko snadněji. Vzpomeňme si, jak křečovití někdy býváme v angličtině, když se probírají a zkoušejí dejme tomu podmínková souvětí - my jsme zkoušeni a musíme. A jak uvolnění a více znalí jsme druhého dne, kdy nás o vysvětlení stejných podmínkových souvětí požádá někdo, kdo umí anglicky daleko méně než my. Tedy takový kamarád nebo známý, nad kterým máme jazykovou převahu, a tudíž nejsme pod tlakem, nemusíme.