To znamená, že partner s vyššími příjmy by měl poskytovat peníze tomu „chudšímu“. Pro výpočet, kolik peněz přesně se přerozdělí, existují poměrně jednoduchá pravidla. Z této částky se pak vychází i ve chvíli, kdy po rozvodu požádá jeden z manželů o pravidelný finanční příspěvek.
Jak však upozorňuje advokátka Daniela Kovářová, v každém případě platí, že příspěvek na výživu rozvedeného manžela bude nižší než výživné mezi manželi v době, kdy ještě manželství fungovalo. A navíc, bylo by chybou se domnívat, že pouze nižší příjem je po rozvodu důvodem k tomu, aby movitější z bývalých partnerů platil méně movitému.
Kolik budu mít pro sebe?
Zajímá vás, jak se spočítá částka, kterou by měl mít každý z partnerů k dispozici pro sebe? Například manželův příjem činí 20 tisíc, manželčin 12 tisíc korun měsíčně. Za bydlení a podobné výdaje zaplatí 9 tisíc korun. Pokud veškeré výdaje včetně potravin hradí ze svého příjmu manželka a manželé vedou společnou domácnost, měl by jí manžel platit výživné ve výši 8,5 tisíce korun. Tak, aby každý z manželů měl měsíčně k dispozici 11,5 tisíce korun.
Po rozvodu je vše jinak
Po rozvodu zmíněných manželů by soud zkoumal, z jakého důvodu není rozvedený partner, který žádá o příspěvek, schopen se sám živit. Rozhodně nestačí pouze to, že má nižší příjem než druhý z partnerů. Pokud by tedy bývalá manželka – zvyklá v manželství na vyšší standard – žádala po muži příspěvek na výživné, nejspíš by u soudu neuspěla.
Jinak by mohl soud reagovat v případě, že by byla žena na mateřské. Daniela Kovářová modeluje příklad: manžel vydělává 20 tisíc korun měsíčně čistého, rozvedená žena je na mateřské dovolené a její dávky v mateřství činí 4 tisíce korun. Manžel by jí mohl po rozvodu přispívat například jeden tisíc korun.
Pokud by žena po skončení mateřské nastoupila do zaměstnání s platem 12 tisíc korun měsíčně, soud by její žádost o peníze od bývalého manžela asi zamítl. V tomto případě by totiž její příjem označil jako dostatečný. Rozdíl ve výši příjmu bývalých partnerů by nehrál roli.
Soudy zkoumají detaily
Soudy přitom posuzují žádost o příspěvek podle skutečnosti, nikoli na základě nahrané situace. Vycházejí z odůvodněných potřeb žadatele na straně jedné a možností a majetkových poměrů toho, kdo by měl příspěvek platit. Soud zkoumá, zda se manžel například nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání.
Nepřihlíží se třeba k tomu, že žadatel o výživné je coby úspěšný podnikatel formálně ve ztrátě, nebo těsně před soudním jednáním dal výpověď ze zaměstnání a zaregistroval se na úřadu práce. Zkušenosti advokátské praxe s nadsázkou potvrzují pravidlo: jiný kraj, jiný mrav. Zatímco advokát Daniel Šplíchal z Prahy se spíše setkává s případy porozvodových příspěvků, jeho bohumínský kolega Karel Kvasnica uvádí, že situace, kdy partner požaduje výživné po rozvodu, se vyskytují jen sporadicky.
Kancelář Karla Kvasnici naopak řeší hodně kauz výživného, které jeden z partnerů odmítá platit během manželství: například když se žena ocitne bez práce a jen s podporou, ale manžel jí nedává žádné peníze ze svého platu. V takovém případě je nejlepší podat žalobu k soudu. Ten požadavek posoudí a rozhodne o povinnosti druhého manžela platit výživné. Bere v úvahu i všechna tvrzení partnerů. Zejména skutečnost, zda manželé udržují společnou domácnost a poskytují si vzájemně činnosti a služby (manželka manželovi i pere a vaří, manžel opravuje plot atd.) Roli samozřejmě hraje i výše příjmů a výdajů obou manželů. Mírnější variantou je pokus o mimosoudní dohodu prostřednictvím advokáta.
