V rámci evropských zemí jsou české deficity veřejných rozpočtů skutečně impozantní (odhad Patria Finance 5,2 procenta v roce 2001, 7,8 procenta v roce 2002). Hospodářský růst ve výši 3,6 procenta (2001) však patří spíše jen do pásma průměru, případně mírného nadprůměru.
Největší kouzlo strategie, "růst na dluh", však spočívá v možnosti, že vzhledem k výsledkům letošních voleb bude podle všeho úspěšně sledována i v příštích několika letech. Jak představitelé ČSSD nikdy neopomenou zdůraznit, celková úroveň českého státního dluhu je stále jen asi poloviční ve srovnání s vyspělými evropskými zeměmi. Prostor pro růst dluhu je tedy ještě dosti velkorysý. Starost o vyrovnání státního rozpočtu lze přesunout ještě o několik let do budoucnosti. Rovněž otázku daňové a penzijní reformy a deregulace nájemného lze ještě na pár let "zmrazit".
Současné volební vítěze evidentně nezajímá, že v budoucnosti bude řešení těchto problémů ještě obtížnější, než by bylo nyní. Po ekonomické stránce jsou vítězi voleb londýnští dealeři s českými státními dluhopisy. Vyšší státní zadlužení znamená větší objemy obchodů a vyšší prémie. Dalšími vítězi voleb jsou příjemci státních dotací a podpor. Poraženými jsou daňoví poplatníci, zejména nejzranitelnější část z nich: zaměstnanci s nadprůměrnými příjmy. Až přijde čas zvyšování daní, oni budou první obětí. Nemohou ani přesunout svůj daňový domicil na Kypr, ani zvolit přístup "státe, živ nás" a dobrovolně rozšířit statistiky nezaměstnaných.
Zajímavá je analýza marketingové a obchodní strategie politických stran. ČSSD zvítězila myšlenkou "dejte nám hlas, všechno ostatní udělá stát za vás". Zosobněním této strategie je tvář pana Špidly, která na první pohled vyzařuje serióznost a státnickou zodpovědnost. (A většina voličů si skutečně vystačí s prvním pohledem.) Je to přístup, který se osvědčil západním sociálním demokraciím během 60. a 70. let. Na rozdíl od "starosocialistického" přístupu objevila ČSSD kouzlo privatizace. Prodej obrovských státních majetků jí propůjčil obrovskou ekonomickou moc a obrovský zdroj příjmů pro stát. Negativních jevů během vlády ČSSD nebylo málo, ale pro její voliče nebyly rozhodující. Růst nezaměstnanosti během vlády sociálních demokratů nikomu příliš nevadil. Zřejmě nevadil ani nezaměstnaným, protože mnozí z nich vědomě dávají přednost slušně placenému nicnedělání před hledáním práce. Taktéž stagnace, či dokonce postupný úpadek malých a středních firem se do jejích preferencí příliš nepromítl.
Úspěšná byla i komunistická strategie, založená výhradně na nostalgii po starých časech. Většině normálních lidí přijde perverzní stýskat si po poloprázdných obchodech, ostnatých drátech na hranicích a gumových rohlících. Stále však existují poměrně široké vrstvy obyvatelstva, které ze všeobecného komunistického nedostatku měly slušnou živnost, kterým chutnaly gumové rohlíky (za 30 haléřů!) a které díky ostnatým drátům pociťovaly falešný pocit bezpečí. A kromě toho tito lidé pociťují i celkem pochopitelné tesknění po časech, kdy byli mladí.
Marketingovým fiaskem byla kampaň ODS, a to i přesto, že zpočátku tato strana přišla s nejlepšími tématy. Heslo "Vstříc novému osudu" by však mělo vejít do učebnic obchodní strategie jako odstrašující příklad. Závěrečný pokus o opakování "mobilisace" byl vyloženě trapný, i mnozí voliči ODS se mu posmívali. Také aféru s Janem Kaslem mohla ODS při minimální troše šikovnosti obrátit ve svůj prospěch. Nestalo se tak, ODS jako by postupovala podle příručky "Jak si udělat nepřátele a odpuzovat lidi".
V marketingové neobratnosti může ODS překonat snad jen Koalice. Dvojice Marvanová - Svoboda připomínala spíše obraz manželů před rozvodem než cokoli jiného. Pravice nevděčí za svůj propad úspěchům levice, ale vlastní nešikovnosti.
Autor je analytik globálních kapitálových trhů
