Italská váza, která nesnáší vodu.

Italská váza, která nesnáší vodu. | foto: Eva Sovová, iDNES.cz

Glosa: Jak jsem koupila nevídanou vázu. Měla alergii na vodu

  • 14
Na českém trhu se dají pořídit vskutku originální a jedinečné výrobky. Natrefit na vázu, z níž se během prvního použití vyklube loupák, je ale opravdový unikát. Stála polovic, no nekupte to. Přesto nebyla za babku. Lákala rudou barvou a byla k mání v obchodě, s nímž mám dobré zkušenosti.

Ke koupi mě zlákalo i to, že váza byla italská a pořádně těžká. „Ta se s kytkami nepřevrátí,“ říkala jsem si. Zaplatila jsem kartou a vázu opatrně nesla domů. Donesla jsem ji bez ztráty květinky, tedy vcelku. Kytici, která se do nového přírůstku v mé domácnosti hodila, jsem obdržela zakrátko. „Dokonalé souznění,“ pochvalovala jsem si.

Kytky ve vázách potřebují péči, jinak nevydrží. Přesněji, dožadují se nové vody. Někde ale nejspíš udělali „italští soudruzi“ chybu. Tento rudý skleněný zázrak nechali vyrobit kdovíkde. V českých sklárnách to rozhodně nebylo. Při první výměně vody jsem nestačila zírat. Moje dlaně byly rudé a já rudá zlostí. Z vázy se vyklubal loupák, který nesnáší vodu a umí to dát náležitě najevo.

Rudí loupáci byli jako živí. Nalepeni na mých dlaních se drželi jako klíšťata. „Zatraceně, čím vás smýt,“ zkoušela jsem nejrůznější alchymii a drhla ruce několik minut. Loupáci však byli filutové, voda jim svědčila. Pro změnu se nalepili na dřez. „Z čeho že ten rudý nástřik je? A co by se stalo, kdyby rudí loupáci zlákali k ochutnání třeba zvídavé dítě,“ říkala jsem si.

Měla jsem sto chutí třísknout vázou o zem. Když váza oschla, loupáci zkrotli a přestali se lísat. Pro změnu ovšem padali kolem vázy a dávali živě najevo, že se v mé domácnosti míní zabydlet. „Ha, chce to jinou likvidační technologii,“ pojala jsem nápad a vytáhla vysavač.

Oloupanou vázu koupenou za polovic jsem nejprve chtěla hodit do kontejneru se sklem. Ale proč tratit peníze za něco, co je šunt. Účtenku jsem sice zahodila, ale naštěstí jsem platila kartou. Padlo rozhodnutí obětovat loupacímu unikátu další čas a své peníze chtít zpět.

Vybavena dokladem z mého internetového bankovního účtu o proběhlé platbě jsem vyrazila na reklamaci. Pak už šlo vše jako po másle. Ochotná pokladní dohledala v počítači transakci, já podepsala reklamační doklad a ona s omluvou vyplatila peníze. „To bych tedy nečekala,“ kroutila pokladní nad loupacím šuntem hlavou.

Kolik ale takových nevídaných šuntů čeká v Česku na svou příležitost? Máte podobné zkušenosti? Podělte se v diskusi o názor.