Časté vyrušování jistě nevadí jen vám.

Časté vyrušování jistě nevadí jen vám. | foto: Profimedia.cz

Nenechte se zbytečně vyrušovat

Tony Blair šéfoval Británii deset let a celou tu dobu nepoužíval mobil. Je to logické; tak vrcholový manažer, jako je premiér, se přece nemůže ve své práci nechat vyrušovat operativou - nějakými nenadálými změnami, přesuny a podobně.

Jeho práce je z 99,9 procenta strategická - ideje, hlavní směry, dlouhodobá rozhodnutí…

Ani George W. Bushe jsem na žádném televizním záběru neviděl s mobilem u ucha. I katastrofu 11. září mu přišel pošeptat do ucha živý člověk z jeho týmu - během Bushovy besedy se studenty.

Británie a USA - dvě země z nejcivilizovanějších na světě - nám ukazují, že to jde ve vrcholovém managementu i s minimem vyrušování. Železným zvykem musí být: držet slovo, neměnit jednou domluvené parametry projektu a fungovat na svém postu bez poruch, bez nutnosti operativních změn.

Naopak pohled na jednání našeho parlamentu nám jasně ukazuje, jak často má před dlouhodobou stranickou ideou přednost kamarádíček, který zrovna volá, že se něco "podělalo“, že je momentálně třeba být ne s člověkem A proti člověku B, ale se skupinkou C proti skupince D, idea neidea…

Začali jsme - v tomto seriálu už podruhé - o mobilech. A to proto, že mobil je dnes nejhorším rušitelem. Dnes však půjdeme dále. Vyrušit vás může šéf, kolega, návštěva, kdokoliv. Naopak zvonění mobilu nemusí být jen vyrušením - pro některé profese (novináře, dispečery, koordinátory větších projektů a další) je mobilování tím hlavním, žádoucím, co je třeba v práci dělat.

Ať je rušičem opovrhováno
Co dělat, pokud vás ruší kolegové nebo vaši podřízení, kteří jsou zvyklí uprostřed porady vstoupit do kanceláře? Zaveďte a stále upevňujte ve své firmě kulturu a atmosféru, která bere nadbytečné vyrušení jako odsouzeníhodnou věc. Poukazujte znovu a znovu, dnes a denně na poradách a podobných rozhovorech, jak vám vyrušení brání v hladkém a včasném plnění běžných úkolů.

Pokud takové vyrušování toleruje šéf, nebo s ním dokonce počítá, "otravujte“ ho zdvořilými, opakovanými poznámkami o tom, jak to či ono konkrétní vyrušení zkomplikovalo vaši práci na nějaké důležité zakázce či přivodilo škodu firmě.

Získávejte spojence. Časté vyrušování jistě nevadí jen vám. Ať takto hučí do šéfů více lidí. Teprve pak se může stát, že šéfové bouchnou do stolu a celou svou autoritu vloží do toho, že "se s tím už musí konečně něco dělat“.

A jakou mohou mít ty návrhy konkrétní podobu? Určete si v denním rozvrhu běžné pracovní doby, kdy je perioda největšího možného vyrušování jednoho druhým, nejhustší možné komunikace osobně, telefonem, ICQ a jiné. Může to být třeba od osmi do devíti ráno a mezi třetí a čtvrtou odpoledne.

Naopak ve zbytku času by mělo být přísné hájení klidu a koncentrace kolegů (třeba 9:00 až 11:30). Ve zbytku pracovní doby je pak možné vyrušovat jen v opravdu důležitých záležitostech. Samozřejmě že výše uvedený příklad není dogma - časy se řídí konkrétní situací každé firmy či instituce.

A co když se doby hájení či komunikování tak mění, že je prostě nelze stanovit pevným časovým intervalem? I zde existuje lék: Pořiďte si všichni ve firmě kšilty - protisluneční štítky. Každý ať má dva - červený a zelený.

  • Červený kšilt nasazený = doba přísného hájení klidu.
  • Bez kšiltu = doba střední.
  • Zelený kšilt = teď jsem k mluvení.

Obdobnou funkci mohou mít zavřené dveře kanceláře, dveře otevřené na škvíru či dveře otevřené dokořán. Cedulky na dveřích. Nebo cokoliv jiného s obdobnou signální funkcí, aniž byste museli otevřít pusu. Nepodceňujte takovéto finty, ony už pomohly mnoha váženým firmám k lepší efektivitě.

,