Není fond jako fond

  • 9
Srovnání českých a zahraničních podílových fondů z hlediska daňové pozice, nákladů a zkušeností a zázemí
Investiční společnosti jsou jedním typem finančního zprostředkovatele. Získávají peníze od investorů a používají je k nákupu finančních aktiv jako jsou akcie a instrumenty s fixním výnosem. Na oplátku za poskytnutý kapitál dostávají investoři určitá práva týkající se finančních aktiv, která společnost nakoupila a možných výnosů, které získala. Kromě těchto práv je důležitou součástí také profesionální management a společná diverzifikace aktiv. První fond byl založen již v roce 1852 ve Francii (Crédit Mobiliér), poté došlo k dalšímu rozmachu po I. světové válce v USA a po II. světové válce i v západní Evropě.

V České republice, odhlédneme-li od vlivu transformujících se investičních a podílových fondů, dynamika čistých finančních přítoků ve prospěch otevřených podílových fondů v posledních měsících mírně poklesla. V dlouhodobém horizontu však bude s velkou mírou pravděpodobnosti obliba této formy kolektivního investování nadále silně stoupat, především díky zlepšujícímu se renomé investičních společností a kvůli vysokému „stropu“ tohoto typu investic při sbližování struktury alokace úspor s vyspělým světem. Osvěta na poli kolektivního investování je však zásluhou nejen domácích, ale i zahraničních investičních společností, které se u nás snaží budovat pozice. Silné distribuční sítě tak začínají být významnou konkurencí našim bankám – matkám největších tuzemských správcovských společností.

Tyto banky měly doposud lví podíl na celkovém koláči nově získaných finančních prostředků ve prospěch kolektivních investic. Zcela zákonitě se investoři vnímající tento střet zahraničních a domácích investičních společností ptají, která z alternativ bude pro jejich peníze vhodnější a tedy výnosnější. V další části mé úvahy se tedy pokusím nezaujatým pohledem posoudit tyto možnosti ze tří klíčových hledisek:

1. Daňová pozice
2. Náklady
3. Zkušenosti a zázemí

Daňová pozice

Téměř každý druhý zahraniční fond je zaregistrován v Lucembursku(pod pojmem zahraniční fond jsou pro potřeby této úvahy zahrnuty i společnosti SICAV). Toto velkovévodství je v tomto směru pro tzv. „offshore“ fondy nejpopulárnější. Popularita této lokality samozřejmě pramení z příznivého daňového podnebí, neboť podle současné právní úpravy a zvyklostí nepodléhají zisky ani příjmy fondů v lucemburském velkovévodství žádné dani. Stejně tak dividendy vyplacené fondem nepodléhají žádné srážkové dani. Fondy nicméně vůči Lucembursku podléhají povinnosti platit daň ve výši 0,06% p.a. z čisté hodnoty svých aktiv, v případě fondů peněžního trhu je sazba daně dokonce snížena na 0,01% p.a.

Při srovnání těchto plateb s daňovou pozicí domácích investičních společností se nemůžeme divit, že sofistikovaní institucionální investoři již delší dobu kupují pouze zahraniční fondy. V případě právnických osob totiž neplatí výhoda více než šestiměsíční držby – tzv. „časového testu“. Obecně tuto výraznou nevýhodu domácích fondů oproti zahraničním nezastírají ani sami jejich zástupci. Avšak maximální úleva, kterou je již nyní možné zachytit ze strany Ministerstva financí, počítá pouze se sjednocením sazby daně z kapitálových příjmů a zdanění fondů na 15%. Půjde tedy o citelné snížení ze současné 25% daně ze zisku. Jak je patrné z následujícího grafu, na úplné smazání výše uvedené rozdílnosti to stačit nebude.

Náklady

Odhlédneme-li od jednorázových vstupních či výstupních poplatků, které jsou tak či tak především nutnou daní distribuce, zjistíme, že fondy mají typicky dva druhy výdajů. Za prvé, manažerské poplatky, které jsou přímé a všeobecně oznamované a za druhé transakční náklady, které jsou pouze částečně měřitelné. Jejich obtížná měřitelnost je důsledkem složení těchto nákladů – makléřské provize, poplatky trhům a kursová rozpětí. Pro dlouhodobé investory je každopádně nejdůležitější vliv výše manažerských poplatků na budoucí hodnotu investic. Tyto poplatky se obvykle stanovují procentuálně jako roční podíl na celkových čistých aktivech daného fondu. Zprůměrováním výše těchto poplatků u několika desítek domácích a několika stovek zahraničních, především „offshore“ fondů se dostaneme k následujícím číslům:

Manažerské poplatkyDomácí fondyZahraniční fondy
Peněžního trhu - průměr1,0% p.a.0,4% p.a.
Rozpětí poplatků0,8% p.a. až 1,25% p.a.0,2% p.a. až 0,6% p.a.
Dluhopisové - průměr1,5% p.a.0,8% p.a.
Rozpětí poplatků0,95% p.a. až 2,0% p.a.0,4% p.a. až 1,0% p.a.
Akciové - průměr1,8% p.a.1,4% p.a.
Rozpětí poplatků1,5% p.a. až 2,0% p.a.1,1% p.a. až 1,8% p.a.

Z tabulky plyne a pro logicky uvažujícího střadatele je překvapením, že výše popsaná daňová nevýhoda tuzemských investičních společností není vyvážena jejich snahou o levnější správu. Z této snahy by byl alespoň patrný pokus o vytvoření určité konkurenční výhody pro „vlastence“ investující s těmito společnostmi.

Někoho možná napadne, že vyšší náklady jsou přímo úměrné vyšší kvalitě a výkonnosti při správě aktiv fondu. Takovéto optimisty si dovoluji odkázat na jednu sice starší, ale stále platnou studii americké Komise pro cenné papíry a burzy (SEC), kdy jeden ze závěrů zněl: „Fondy s nadprůměrnými manažerskými poplatky neměly za jinak stejných okolností vyšší výkonnost než fondy s nižšími manažerskými poplatky, nebo fondy bez těchto poplatků.“ V důsledku toho investoři ve fondech s vyšším poplatkem na tom byli hůře než ti, kteří investovali do fondů s nízkými poplatky. Jak je vidno, pokud jde o peníze, vlastenectví se ani zde příliš nevyplácí.

Zkušenosti a zázemí

Toto hledisko, které může klidně bagatelizovat předchozí výsledky je nejtěžším oříškem. Zkušenosti jako takové jsou exaktně nezměřitelnou veličinou, stejně tak jako nelze tvrdit, že analytické zázemí je zárukou budoucí vyšší výnosnosti. Určitým vodítkem pro investory budiž fakt, že vznikající domácí fondy zaměřené na majetkové cenné papíry hodlají investovat převážně prostřednictvím indexových instrumentů, které jsou jedním ze symptomů pasivní investiční strategie.

Tato strategie ve své podstatě neklade přílišné nároky na personální a analytické zázemí dané investiční společnosti. Samozřejmě by bylo možné provést historické ohodnocení výkonů domácích a zahraničních fondů a porovnat jejich portfoliové výnosy. Tím by však celý problém neskončil, neboť by bylo také třeba provést vyčíslení a porovnání podstoupeného rizika.

Na závěr si ještě dovolím s pomocí již zmiňované americké studie zbořit jeden, v českých střadatelích zakořeněný mýtus o tom, že pozitivně medializovaná „velká“ společnost či fond je zárukou budoucích nadstandardních výnosů. Bylo totiž prokázáno, že velké fondy neměly za jinak stejných okolností lepší výkonnost, než malé fondy, jestliže velikost je měřena celkovými aktivy fondu. Taktéž fondy sdružené s manažerskými společnostmi, které měly pod svojí kontrolou větší hodnoty aktiv, neměly za jinak stejných okolností lepší výkonnost než ty, které měly pod svojí kontrolou menší částky.

A co Vy? Do kterého fondu byste raději investovali své prostředky? Do českého nebo zahraničního? Těšíme se na Vaše názory