Když byl nezaměstnaný, sedmadvacetiletý Lukáš Tupý z Plzně nešel na úřad práce ani nesurfoval po internetu na pracovních portálech, ale obcházel firmy, u kterých chtěl pracovat. "A i když se zdá, že zrovna nikoho nehledají, pokud na ně zapůsobíte, třeba se přimluví výš a místo vám nabídnou. To přesně byl můj případ," říká. Od března pracuje na pozici prodejce v oddělení "černé" elektroniky, tedy televizí, DVD, audia... v Electro Worldu.
V lednu nastoupil jako brigádník na dva měsíce, aby si vyzkoušel, zda mu práce bude vyhovovat. Trpí totiž nevyléčitelnou Crohnovou chorobou. "Mohu dělat pouze zaměstnání, která nebudou příliš náročná. Bohužel již nezvládám pracovat na dlouhé směny nebo nemohu brát noční," vypráví Lukáš. Pozice prodavače mu vyhovuje.
Může se hoditNajděte si práci, která vás bude opravdu bavit. |
Původně dělal taxikáře u jedné firmy, ta však skončila a on se ocitl bez prostředků. Po nějaké době hledání kývl na nabídku místa řidiče pro jednu plzeňskou pekárnu. Práce ho však fyzicky vyčerpávala, a proto se rozhodl, že bude hledat dál.
"Shodou okolností jsem si v té době pořídil novou televizi. Během nákupu v Electro Worldu jsem si uvědomil, že je to přesně to místo, kde bych chtěl pracovat. Technologické vymoženosti mě vždy fascinovaly, i prostředí se mi moc líbilo. Tak jsem do prodejny donesl svůj životopis a za pár dní mi volali, ať přijdu, že by možná pro mě měli práci," vzpomíná Lukáš Tupý a dodává: "Statistiky možná říkají, že je práce málo. V televizi i v ostatních médiích vidím často záběry z úřadů práce, kde lidé pláčou, že nemohou sehnat žádné zaměstnání. Ze své zkušenosti však mohu potvrdit, že práce je. Lidé se jen nesmějí bát si o ni říct. Vždyť i já, který jsem omezený svým handicapem, jsem uplatnění našel. A dělám práci, která mě baví."
Drahoslava Bartošová pracuje od března jako asistentka a zároveň účetní ve firmě své dcery. A je velmi spokojená. Přes dva roky hledala marně uplatnění a - jak říká - na trhu práce je to teď velmi těžké.
Její peripetie začaly, když jí v práci dali výpověď. Na celní správě, kde pracovala, snižovali stavy. Chvíli byla na nemocenské a pak se přihlásila na úřad práce. Bylo jí přes padesát, a tak se rovnou zařadila do skupiny "nezaměstnatelní". Jak to snášela? "Byla to pro mě těžká doba, ale nejenom kvůli tomu, že jsem přišla o práci. Mnohem horší bylo, že jsem ovdověla a ten smutek přehlušil skepsi ze ztráty zaměstnání," vypráví žena, která si však po pár velmi krušných měsících uvědomila, že co opravdu nechce, je sedět doma a čekat na zázrak.
"Jednoho dne jsem si na nástěnce na úřadu práce přečetla inzerát na rekvalifikační kurz účetní a řekla jsem si, že bych to ráda vyzkoušela. Mám maturitu na ekonomické škole a už kdysi jsem jako účetní pracovala, ale pak jsem šla dělat něco jiného. Chtěla jsem to oživit," říká pětapadesátiletá Drahoslava. Domluvila se s úřednicemi a nastoupila na kurz do vzdělávací agentury Marlin. "Trval dva měsíce a bylo to výborné. Naučila jsem se spoustu nových věcí, účetnictví se stále vyvíjí a mění, takže mi to bylo opravdu ku prospěchu."
Jenže ani s rekvalifikačním kurzem se jí nepodařilo najít uplatnění. "V té agentuře byli opravdu milí lidé, a když jsem s nimi celou situaci rozebrala, poradili mi, že by mě mohla zaměstnat dcera, která podniká, a že by na úřadu práce mohla požádat o příspěvek na moji mzdu. A to jsme také udělaly. Teď dceři pomáhám a je to fajn, obě jsme spokojené," uzavírá Drahoslava Bartošová. Věří, že bude v práci pokračovat i poté, co stát přestane dočasný příspěvek na mzdu vyplácet.
Přišli jste již někdy o práci?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 11. června 2013. Anketa je uzavřena.
Nesmím přestat doufat a musím pořád hledat, to si Vendula Zářecká mnohokrát opakovala, když několik měsíců marně sháněla práci. Byla sama se dvěma malými dětmi a bez peněz. "Trpěla jsem finanční nejistotou a mé sebevědomí bylo na nule. Připadalo mi, že snad nejsem vůbec schopná se na trhu práce chytit," vzpomíná mladá žena. Zaměstnání hledala především na internetových portálech. Vedena byla i na úřadu práce, ale odtud žádné nabídky nepřicházely.
"Občas jsem na webu našla nějakou vhodnou pozici, na kterou jsem měla kvalifikaci, připadala mi zajímavá a zvládla bych ji, tak jsem oslovila potenciální zaměstnavatele, obvykle motivačním dopisem a životopisem. Z osmdesáti procent se mi však nedostalo žádné odpovědi, zbytek byla odmítavá stanoviska," doplňuje Vendula. Potvrzuje, že ženy po mateřské zatím stále nejsou pro české firmy atraktivními kandidátkami na volná místa.
A pak najednou se to všechno změnilo. Vendulu oslovila personální agentura Adecco s tím, že na ni dostala kontakt od původního zaměstnavatele. Ten si prý její přístup k práci velmi chválil a doporučil ji. Pozvali ji na osobní pohovor. Pár dní nato měla v ruce smlouvu na nové místo v nadnárodní logistické firmě. Podle personální agentury zaujala mladá žena nejenom dobrými pracovními předpoklady, slušnou angličtinou, ale také svou osobností, vstřícností a přirozeností. "Od poloviny března tedy pracuji v logistice v zákaznickém servisu. Je to sice zatím poměrně krátká doba, ale práce mne baví, snad uspěju a najdu zde dlouhodobé uplatnění," doufá Vendula Zářecká.
Práci hledala přes dva roky. "Poslední půlrok hodně aktivně, jelikož v září přišel o místo i manžel. Účastnila jsem se nespočtu pohovorů a výběrových řízení. Hledala jsem převážně na internetu, na pracovních portálech. Snažila jsem se oslovovat i známé a lidi ve svém okolí, bohužel bez výsledku," říká sedmadvacetiletá Aneta.
"Měli jsme s manželem existenční problémy, bylo to psychicky náročné. Nejhorší byly ty pocity zmaru, že vás nikdo nechce - což ve vás následně vyvolává dojem, že jste neschopní. Hledáte chyby hlavně u sebe," vypráví mladá žena, která si byla vědoma toho, že jako absolventka nedlouho po škole, s krátkou praxí patří k problematické skupině na trhu práce. "Jednak jsem ve věku, kdy potenciální zaměstnavatel očekává, že půjdu brzo na mateřskou, a jednak nemám dostatek praxe. Co jsem z pohovorů pochopila, ideální je pro ně absolventka s nejmíň pětiletou praxí v oboru, která je sterilní nebo nechce mít děti a vše obětuje kariéře," doplňuje Aneta.
V únoru se však stal zázrak, jak sama říká. Přes svůj profil na sociální síti LinkedIn se dostala k místu asistentky v zahraniční firmě. Oslovil ji personalista, pozval ji na konkurz a ten vyhrála. "Díky tomu, že jsem nabídku našla na sociální síti, bylo uchazečů mnohem méně, než by tomu bylo například u pracovních portálů. I relativně malá konkurence přispěla k mému úspěchu. Hlavní podíl na něm však má to, že opravdu velmi dobře ovládám angličtinu, která je pro tu práci nutností," říká Aneta. Na starosti má hlavně plynulý chod kanceláře, ověřování faktur, zpracovávání cestovních příkazů a nákladů ostatních zaměstnanců, plnění aktuálních úkolů…
"Člověk si musí především věřit a musí umět prodat své znalosti. Jakmile půjdete na pohovor už předem s pocitem, že to zase nevyjde, tak to nevyjde. To vím z vlastní zkušenosti. Personalista nebo potenciální zaměstnavatel velmi snadno poznají nejistotu a nedostatek sebevědomí. Úřady práce podle mě nepomohou, důležité je něco dělat, nesedět doma a nečekat, že práce přijde sama," radí Aneta.
