Člověk, který přijde o práci, prochází různými stadii. »Nejdřív si myslí - to se netýká mě, to mysleli asi Nov áka z jiného oddělení,« říká Robert Stuchlík, psychoterapeut. Po přiznání si, že se výpov ěď týkala skutečně jeho, přichází fáze vzteku. »Ta může být ještě prospěšná - zmobilizuje v člov ěku energii, chuť porvat se s problémem,« dodáv á Robert Stuchlík. Horší je stadium beznaděje. T a k o vý člov ěk se uzavře, připadá si neužitečný , mnohdy nabízenou pomoc odmítá. A tady má rodina nezastupitelnou roli.
Rodina může pomoci i uškodit
Hodně zranitelní jsou zejména starší lidé, kteří pracovali dlouho na jednom místě. »Žijí v umělé bublině, řadu let znali jen cestu do práce, nepředpokládali, že jich by se mohla nezaměstnanost týkat, a pak jsou jí hodně zaskočeni,« uvádí Radka Dostálová z personálního oddělení ČEZ v Chvaleticích. Navíc jsou - pokud pracovali ve velkém podniku - často rozmazleni sociálními výhodami a u soukromníka za horších podmínek se jim pracovat nechce. »Role rodiny je podle mého názoru v takové situaci obrovská,« říká Karel Heinrich z Úřadu práce v Praze 3 »Musí podržet nezaměstnaného, aktivně mu pomáhat hledat nové pracovní uplatnění,« dodává. Lidé se přitom stydí za nezaměstnanost. Někdy práci jen předstírají, nechtějí přiznat v rodině, že ji ztratili. Orientační výzkum, který byl proveden agenturou A & A, ukázal, že obavu ze ztráty práce mají spíš mladší lidé než ti ve středním či starším věku. Většina dotázaných uvedla, že by v případě ztráty práce spoléhala na pomoc rodiny.
Úřady práce se činí, ale všechno nestačí
Mnohde to vypadá, že propouštění je jenom záležitostí toho, kdo o práci přichází. Není neobvyklé, když v podniku se šesti sty zaměstnanci pracují tři personalisté. Pak nemůže být i přes snahu personalistů - zvlášť když se jedná o masovější úbytek zaměstnanců - čas na osobní rozhovory. Na úřadech práce to není o moc lepší. Každá ze zprostředkovatelek má na starosti kolem čtyř set nezaměstnaných - čas na rozebírání osobních pocitů propuštěných lidí prostě není. Řešením by mohlo být posílení úřadů práce o psychology. Námitka o dalším rozšiřovaní státní správy příliš neobstojí třeba mnohé živnostenské úřady byly obsazovány v době velkého rozmachu podnikání a dnes, kdy zájem o ně není už zdaleka takový, by možná mohly nějakou pracovní sílu postrádat. »Kdybychom měli kapacity a psycholog na úřadu práce by mohl dělat rodinné terapie, mělo by to určitě velký význam,« říká Karel Heinrich z Úřadu práce v Praze 3. »Mnohokrát by přitom zřejmě stačilo jedno společné sezení,« dodává.
Pomoci může rodinné sezení
Pomocná ruka je potřebná už teď, kdy nezaměstnanost neklesá, ba naopak. Jednou z možností, jak zapojit rodinu do řešení problému nezaměstnanosti, je účast na rodinném sezení - workshopu. Společné setkání rodiny je příležitost, jak si vzájemně sdělit mnohé, co mělo být a přitom nebylo řečeno. I v rodině podobně jako v jiné skupině platí, že když má dosáhnout nějakého cíle, musí mezi sebou komunikovat. Dovednost komunikace však není každému daná. »Osobní dispozice, vlohy jednotlivých členů, křivdy či zklamání, která se v rodině dějí, nebo nejasný cíl to všechno jsou bariéry efektivní komunikace v rodině,« říká Pavel Beňo z agentury A & A, která se organizováním w orkshopů zabývá. Když se je podaří při společném sezení odstranit, zlepší se klima v rodině a snadněji se její jednotliví členové budou vyrovnávat s životními nezdary, ke kterým patří třeba právě ztráta zaměstnání. l
Skupiny lidí ohrožené ztrátou zaměstnání
* absolventi škol
* ženy po MD
* administrativní pracovníci
* lidé po 50 letech věku
* Romové
* zdravotně postižení i ti, kdo nechtějí pracovat
Právní vědomí zaměstnanců je malé
Dost často se na úřadech práce diví, jaké pracovní smlouvy vlastně zaměstnavatelé svým pracovníkům předkládají. Zvlášť nekteří soukromí podnikatelé si se zněním smlouvy starosti nedělají. Ty mnohdy neobsahují ani nejzákladnější náležitosti, ale zaměstnanci se nad jejich obsahem nepozastaví a klidně je podepíší. »Je s podivem, jak lidé málo vědí, co mohou, na co mají a nemají nárok,« říká Alena Hronová, jednatelka ze vzdělávací společnosti Ruhrkohle Intertrading, s.r.o »Řešením by možná bylo zavedení nějakého pracovněprávního minima do osnov středních škol,« dodává.
Rodina může pomoci i uškodit
Hodně zranitelní jsou zejména starší lidé, kteří pracovali dlouho na jednom místě. »Žijí v umělé bublině, řadu let znali jen cestu do práce, nepředpokládali, že jich by se mohla nezaměstnanost týkat, a pak jsou jí hodně zaskočeni,« uvádí Radka Dostálová z personálního oddělení ČEZ v Chvaleticích. Navíc jsou - pokud pracovali ve velkém podniku - často rozmazleni sociálními výhodami a u soukromníka za horších podmínek se jim pracovat nechce. »Role rodiny je podle mého názoru v takové situaci obrovská,« říká Karel Heinrich z Úřadu práce v Praze 3 »Musí podržet nezaměstnaného, aktivně mu pomáhat hledat nové pracovní uplatnění,« dodává. Lidé se přitom stydí za nezaměstnanost. Někdy práci jen předstírají, nechtějí přiznat v rodině, že ji ztratili. Orientační výzkum, který byl proveden agenturou A & A, ukázal, že obavu ze ztráty práce mají spíš mladší lidé než ti ve středním či starším věku. Většina dotázaných uvedla, že by v případě ztráty práce spoléhala na pomoc rodiny.
Úřady práce se činí, ale všechno nestačí
Mnohde to vypadá, že propouštění je jenom záležitostí toho, kdo o práci přichází. Není neobvyklé, když v podniku se šesti sty zaměstnanci pracují tři personalisté. Pak nemůže být i přes snahu personalistů - zvlášť když se jedná o masovější úbytek zaměstnanců - čas na osobní rozhovory. Na úřadech práce to není o moc lepší. Každá ze zprostředkovatelek má na starosti kolem čtyř set nezaměstnaných - čas na rozebírání osobních pocitů propuštěných lidí prostě není. Řešením by mohlo být posílení úřadů práce o psychology. Námitka o dalším rozšiřovaní státní správy příliš neobstojí třeba mnohé živnostenské úřady byly obsazovány v době velkého rozmachu podnikání a dnes, kdy zájem o ně není už zdaleka takový, by možná mohly nějakou pracovní sílu postrádat. »Kdybychom měli kapacity a psycholog na úřadu práce by mohl dělat rodinné terapie, mělo by to určitě velký význam,« říká Karel Heinrich z Úřadu práce v Praze 3. »Mnohokrát by přitom zřejmě stačilo jedno společné sezení,« dodává.
Pomoci může rodinné sezení
Pomocná ruka je potřebná už teď, kdy nezaměstnanost neklesá, ba naopak. Jednou z možností, jak zapojit rodinu do řešení problému nezaměstnanosti, je účast na rodinném sezení - workshopu. Společné setkání rodiny je příležitost, jak si vzájemně sdělit mnohé, co mělo být a přitom nebylo řečeno. I v rodině podobně jako v jiné skupině platí, že když má dosáhnout nějakého cíle, musí mezi sebou komunikovat. Dovednost komunikace však není každému daná. »Osobní dispozice, vlohy jednotlivých členů, křivdy či zklamání, která se v rodině dějí, nebo nejasný cíl to všechno jsou bariéry efektivní komunikace v rodině,« říká Pavel Beňo z agentury A & A, která se organizováním w orkshopů zabývá. Když se je podaří při společném sezení odstranit, zlepší se klima v rodině a snadněji se její jednotliví členové budou vyrovnávat s životními nezdary, ke kterým patří třeba právě ztráta zaměstnání. l
Skupiny lidí ohrožené ztrátou zaměstnání
* absolventi škol
* ženy po MD
* administrativní pracovníci
* lidé po 50 letech věku
* Romové
* zdravotně postižení i ti, kdo nechtějí pracovat
Právní vědomí zaměstnanců je malé
Dost často se na úřadech práce diví, jaké pracovní smlouvy vlastně zaměstnavatelé svým pracovníkům předkládají. Zvlášť nekteří soukromí podnikatelé si se zněním smlouvy starosti nedělají. Ty mnohdy neobsahují ani nejzákladnější náležitosti, ale zaměstnanci se nad jejich obsahem nepozastaví a klidně je podepíší. »Je s podivem, jak lidé málo vědí, co mohou, na co mají a nemají nárok,« říká Alena Hronová, jednatelka ze vzdělávací společnosti Ruhrkohle Intertrading, s.r.o »Řešením by možná bylo zavedení nějakého pracovněprávního minima do osnov středních škol,« dodává.
