"Nová ekonomika je živa a zdráva," prohlásil začátkem února prezident Bush ve své výroční ekonomické zprávě pro Kongres. "Vláda věří, že hospodářství poroste rychleji, než jaký je předpoklad státního rozpočtu."
Hlavním důvodem optimismu je růst produktivity, který trval i během recese - za poslední loňské čtvrtletí dokonce dosáhl hodnoty 3,5 procenta. Růst produktivity během recese je v historii ekonomie novinkou. Svědčí o tom, že dnešní ekonomika funguje jinak než dříve.
Kdysi bývaly recese hlubší, delší a častější. Vždy však začínaly stejně jako ta poslední: mohutnou konjunkturou, která byla doprovázena či způsobena nadměrným růstem objemu peněz v ekonomice. Hezkým příkladem bylo tzv. gründerské období. Začátkem 70. let 19. století plynulo do Německa obrovské množství peněz - válečných reparací z Francie v tehdy neuvěřitelném objemu pěti miliard zlatých franků. Následoval prudký růst objemu bankovních úvěrů a emisí cenných papírů. Spisovatelka Alexandra Ritchieová vzpomínala: "Berlíňané sypali peníze do nemovitostí, akcií, nových bank, chemiček, továren a železnic - v roce 1872 bylo založeno bezmála dvakrát tolik firem než během předchozího století." Ceny akcií a nemovitostí rostly (v některých berlínských čtvrtích až o 600 procent), úrokové míry byly díky nadbytku peněz nízké.
Zanedlouho se ukázalo, že kromě úspěšných projektů financovaly banky a burzy také mnoho nepodařených, nebo dokonce podvodných podniků. Kvůli nim zkrachovala první banka - nejslabší článek systému. Poté vkladatelé, kteří u ní měli uložené peníze. Jejich platební neschopnost způsobila řadu dalších krachů - rozvinula se zhoubná spirála, která se nevyhnula ani silným podnikům a bankám. V roce 1873 nastal na burze ve Vídni krach, německé burzy (a pražská burza) záhy následovaly. Akcie padaly, ceny nemovitostí rovněž. Úrokové míry byly vzhledem k zoufalému nedostatku hotovosti velmi vysoké.
Podobný průběh jako krize gründerského období měly i jiné, mnohem pozdější recese. Řadu shodných rysů měla i asijská krize v letech 1997-98 a česká recese během téhož období. Stagnace japonské ekonomiky, která trvá od roku 1990 dodnes, je rovněž typická zhoubnou spirálou bankovních krachů, pádem cen nemovitostí a akciového indexu tokijské burzy.
V USA ani v EU by již podobná katastrofa nemohla nastat. Stabilita těchto ekonomik je mnohem vyšší. Dříve mohla objem peněz v ekonomice vážně "rozhodit" nejen vyhraná válka, ale i objevení naleziště zlata. Neexistovala centrální banka, která by pečovala o měnovou stabilitu. Neexistovaly požadavky na kapitálovou přiměřenost bank, risk ma nagement ani metodika hodnocení kreditní kvality dlužníka.
Dříve banky směly spekulovat s nemovitostmi a s akciemi (v Japonsku ještě v 80. letech 20. století). Pokud banka zkrachovala, vkladatelé přišli o peníze. Nyní existuje povinné pojištění vkladů, které omezuje riziko zhroucení bankovního systému. Vzhledem k těmto odlišnostem se na vyspělém Západě recese objevují méně často. Hospodářský mechanismus se změnil. A když přece jen recese nastane, nemůže se rozvinout do takové šíře a hloubky jako dříve: centrální banka zasáhne a zaplaví finanční trh penězi (což americký Federální rezervní systém činí již zhruba rok).
Na rozdíl od minulosti během dnešních recesí úrokové sazby klesají. Ceny akcií klesají, ale mírněji než v letech 1873 či 1929-32, ceny nemovitostí jsou v zásadě stabilní. Co je zvláště důležité: banky nekrachují. Dnešní hospodářské recese již nejsou takové jako dříve. Ani nostalgie po starých časech není to, co bývala kdysi.
Autor je analytik globálních kapitálových trhů
