Názor odborníkaJiří Pospíšil, bývalý ministr spravedlnosti Že zvíře není pouhá věc, chápe asi každý, kdo doma nějaké má. Je partnerem v osamění, věrným přítelem a společníkem. Je ostuda, že až dosud to občanský zákoník nereflektoval. Právě proto jsem po vzoru německého zákoníku prosadil změnu, která přispěje k vyšší ochraně zvířat. Na zvíře se bude nahlížet jako na smysly nadaného živého tvora, který má zvláštní význam a hodnotu. Při ochraně života či zdraví zvířete bude právně možné způsobit i škodu, například zachránit cizího psa z rozpáleného auta i za cenu rozbití okna. Pokud někdo ublíží zvířeti, bude povinen uhradit náklady na léčbu, a to i kdyby přesáhly cenu zvířete. Vyšší ochrany se dočkají majitelé zvířat, v potaz bude brána i jiná než peněžní hodnota zvířete, například citový vztah. Nový občanský zákoník dává majiteli mazlíčka právo na náhradu takzvané ceny zvláštní obliby, to znamená nemajetkové újmy, kterou utrpí, pokud mu ho někdo zraní nebo zabije. I v tomto směru se náš právní řád konečně dostává na úroveň obvyklou v západní Evropě. |
V případě psa jde totiž o tvora, který bývá fixovaný na svého pána a zadržováním by mu mohla být způsobena újma, což se neslučuje s jeho povahou živého tvora (na rozdíl například od stáda krav či hejna slepic pro farmářský užitek).
I přesto se na ně vztahují některá pravidla pro věci, ale pouze v tom rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Se zvířetem tedy lze obchodovat nebo ho dostat z útulku.
Současně se předpokládá, že když je nalezeno zvíře, u kterého je zjevné, že mělo svého pána, nelze si toto zvíře nechat, ale je třeba ho vrátit pánovi. A pokud ten není znám, je třeba nález ohlásit obci.
Zraněné zvíře se už nebude "opravovat"
Pokud se ovšem najde zvíře určené pro zájmový chov (například pes), o které se nikdo do dvou měsíců nepřihlásí, získá jej do vlastnictví nálezce, a v případě, že o něj nestojí, může jej obec svěřit útulku, který jej může dát novému majiteli, pokud se o něj nikdo do čtyř měsíců nepřihlásí (dnes to lze až po 6 měsících).
Kvůli tomu, že je zvíře živý tvor, se také mění pravidla pro náhradu škody při jeho poranění. Škůdce již nebude hradit léčení zvířete jako "opravu věci", jejíž náklady nesmí přesáhnout hodnotu věci, ale nově bude hradit účelně vynaložené náklady spojené s léčením zraněného zvířete. A to do výše, v jaké by je vynaložil rozumný chovatel. Tyto náklady tak mohou i podstatně převýšit cenu zvířete.
Příklad: Pan Adam se svojí fenkou Pajdou žije už deset let, jsou na sebe zvyklí. "Když ji před pár lety ošklivě napadl necvičený pitbul bez náhubku a pokousal ji, bál jsem se, že o ni přijdu," vzpomíná pan Adam. U veterináře tehdy nechal spoustu peněz, aby psa zachránil. Od majitele nezvladatelného pitbula však dostal pár korun. Pajdu totiž získal zdarma z útulku, a tak podle dnešního zákoníku neměla jako věc žádnou cenu.
Co by mohlo být nejasné?
Kdo odpovídá za škodu způsobenou zvířetem? Takovou škodu musí nahradit vlastník zvířete, ať je měl pod dohledem, nebo se mu zvíře zatoulalo či uteklo.
Ovšem pokud by šlo o zvíře, které slouží k výkonu povolání, k obživě či jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, lze se odpovědnosti zprostit, pokud vlastník zvířete prokáže, že nezanedbal dozor nad zvířetem. Pokud vlastník svěřil zvíře jiné osobě, hradí tato osoba škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s jeho vlastníkem.
