Nový zákon o mezinárodním právu soukromém je pro praxi přínosem

Když se řekne rekodifikace soukromého práva, běžný občan si zřejmě představí hlavně nový občanský zákoník. Někteří budou vědět, že vedle něj byl přijat i zákon o obchodních korporacích, ale většinou jen odborná veřejnost ví, že součástí tohoto tzv. reko­difikačního balíku je i nový zákon o mezi­národním právu soukromém.

Jakkoliv se tento zákon co do významu pro každodenní právní transakce nedá s novým občanským zákoníkem srovná­vat, neznamená to, že by měl být veřejností přehlížen. Tento článek přibližuje jeho hlavní rysy a rozdíly oproti dosavadní úpravě obsažené v zá­koně č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Nová úprava je podrobnější

Zákon č. 91/2012 Sb. ve znění ke dni 17.8.2012

Nový zákon o mezi­národním právu soukromém byl přijat pod č. 91/2012 Sb. Oproti dosavadnímu zákonu přináší mno­hem podrobnější úpravu soukromopráv­ních a procesních vztahů s mezinárod­ním prvkem (nový zákon má 125 paragrafů, současný pouze 70). Nový zákon o mezi­národním právu soukromém nejenom zavádí terminologii nového občanského zákoníku, ale pře­devším upravuje otázky dosud v zákoně vůbec neupravené, které musela dříve (často ne­jednoznačně) dovozovat doktrína. Nový zákon tak obsahuje např. specifickou úpravu práva rozhodného pro tzv. statuso­vé otázky právnické osoby (dosud platilo obecné pravidlo § 3 současného zákona nerozlišují­cí mezi fyzickou a právnickou osobou), upravuje kolizní pravidla (pravidla pro výběr právního řádu) i pro svěřenský fond (trust), včetně uznávání zahraničních trustů na území ČR. Na rozdíl od před­chozí úpravy stanoví nový zákon i pravidla pro určení soudní příslušnosti a rozhod­ného práva i u registrovaného partner­ství s mezinárodním prvkem. Nový zákon také obsahuje úpravu úpadkového práva s mezinárodním prvkem, která je pro pra­xi relevantní zejména ve vztahu k úpadku s mimounijním prvkem (tj. v oblasti neu­pravené nařízením EU č. 1346/2000), a ze zákona o rozhodčím řízení byla do nového zákona přenesena také úprava některých otázek rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem a uznávání cizích rozhodčích ná­lezů.

Vysvětlivky pojmů:

Statusová věc: úprava otázek právního postavení osob

Kvalifikační problém: nutnost určení, podle kterého právního řádu je třeba hodnotit vztah (situaci), aby bylo možné zjistit, které kolizní normy se na něj má použít – kvalifikačním problémem je např. otázka, zda vypořádání majetku zesnulého manžela ve vztahu k manželce je otázkou práva dědického nebo rodinného (majetkových vztahů mezi manžely)

Kolizní norma: právní norma, která určuje, právním řádem kterého státu se konkrétní právní vztah s tzv. mezinárodním prvkem bude řídit

Imperativní norma: takové právní pravidlo, na jehož uplatňování příslušný stát trvá i v případě, že se na řešení daného vztahu podle mezinárodního práva soukromého použije právo jiného státu

Řešení sporných otázek

Zcela nově zákon přináší podrobnou úpravu některých otázek, při jejichž ře­šení museli dosud soudci a advokáti sa­hat po učebnicích mezinárodního práva soukromého, protože v dosavadním zákoně samotném odpověď nenalezli. Platí to o výkladu tzv. kvalifikačního problému (§ 20 nového zákona), předběžných otázkách (§ 22), nutně po­užitelných (imperativních) normách (§ 3 a § 25) či podpůrném použití jiné­ho rozhodného práva, než toho zákonem primárně určeného (§ 24). Mno­hem podrobnější a návodnější je i úprava zjišťování a používání zahraničního práva (§ 23), což je oblast, která dosud činila v soudní praxi často problémy.

Zlepšila se struktura zákona

Nový zákon má také odlišnou a oproti dosa­vadnímu zákonu "uživatelsky přívětivější" strukturu. Opouští se dosavadní úpra­va kolizních norem a procesních norem ve dvou oddělených částech a normy ur­čující soudní příslušnost se tematicky slu­čují s normami kolizními. Soudce či prak­tikující právník tak po vyhledání příslušné věcné oblasti (např. dědického práva) nalezne na jednom místě úpravu určení jak soudní pravomoci, tak rozhodného práva.

Zákon reaguje na aktuální vývoj

Nový zákon v neposlední řadě modernizuje i některé hraniční určovatele (např. nahra­zení zastaralého kritéria "státní příslušnosti" vhodnějším "obvyklým pobytem", což je určovatel, který mnohem lépe reflektuje vysokou mobilitu dnešní doby – zákonodárce tak bohužel neučinil důsledně všude tam, kde by to bylo možné a vhodné) a snaží se reflek­tovat i zájem na zachování platnosti práv­ních jednání a jejich účinků a tím respek­tovat vůli jednajících.

Rozhodující je často právo EU

Jakkoliv nový zákon o mezi­národním právu soukromém přináší mnoho užiteč­ných ustanovení, v některých důležitých oblastech je jeho reálný význam minima­lizován tím, že zde existuje přímo použi­telná úprava práva EU, která má samo­zřejmě v rámci své působnosti přednost a nový zákon se tak neuplatní. Je tomu tak např. v oblasti určení soudní pravomoci pro občanské a obchodní věci, kde se až na výjimky (např. případy, kdy žalovaný má bydliště mimo EU a není dána výlučná příslušnost či jurisdikční dohoda ve pro­spěch soudu členského státu EU) uplatní nařízení Brusel I (č. 44/2001), které upra­vuje i problematiku uznávání a výkonu rozhodnutí z jiných zemí EU (uznávání a výkon rozhodnutí ze zemí mimo EU se však bude řídit naším novým zákonem, neexistuje-li ve vztahu k dané zemi mezinárodní smlouva tuto otázku řešící). Pro určení rozhodného práva pro smluvní a mimosmluvní závazky se pak místo českého zákona použije nařízení Řím I (č. 593/2008), respektive nařízení Řím II (č. 864/2007). I některé další oblasti již jsou - či v budoucnu brzy budou - upraveny na úrovni EU, což prostor pro uplatnění českého práva zmenšuje. I tak však stále zůstávají věcné oblasti, kde se český zákon použije (úprava na úrovni EU buď chybí, anebo není pro ČR závaz­ná) a jeho přínos se tak neomezuje jen na úpravu obecných otázek mezinárod­ního práva soukromého. Z toho plyne, že chce-li být právnická veřejnost na rekodifikaci plně připravena, musí svou pozornost věnovat i tomuto zákonu.