Jakkoliv se tento zákon co do významu pro každodenní právní transakce nedá s novým občanským zákoníkem srovnávat, neznamená to, že by měl být veřejností přehlížen. Tento článek přibližuje jeho hlavní rysy a rozdíly oproti dosavadní úpravě obsažené v zákoně č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nová úprava je podrobnější
Zákon č. 91/2012 Sb. ve znění ke dni 17.8.2012 |
Nový zákon o mezinárodním právu soukromém byl přijat pod č. 91/2012 Sb. Oproti dosavadnímu zákonu přináší mnohem podrobnější úpravu soukromoprávních a procesních vztahů s mezinárodním prvkem (nový zákon má 125 paragrafů, současný pouze 70). Nový zákon o mezinárodním právu soukromém nejenom zavádí terminologii nového občanského zákoníku, ale především upravuje otázky dosud v zákoně vůbec neupravené, které musela dříve (často nejednoznačně) dovozovat doktrína. Nový zákon tak obsahuje např. specifickou úpravu práva rozhodného pro tzv. statusové otázky právnické osoby (dosud platilo obecné pravidlo § 3 současného zákona nerozlišující mezi fyzickou a právnickou osobou), upravuje kolizní pravidla (pravidla pro výběr právního řádu) i pro svěřenský fond (trust), včetně uznávání zahraničních trustů na území ČR. Na rozdíl od předchozí úpravy stanoví nový zákon i pravidla pro určení soudní příslušnosti a rozhodného práva i u registrovaného partnerství s mezinárodním prvkem. Nový zákon také obsahuje úpravu úpadkového práva s mezinárodním prvkem, která je pro praxi relevantní zejména ve vztahu k úpadku s mimounijním prvkem (tj. v oblasti neupravené nařízením EU č. 1346/2000), a ze zákona o rozhodčím řízení byla do nového zákona přenesena také úprava některých otázek rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem a uznávání cizích rozhodčích nálezů.
Vysvětlivky pojmů:Statusová věc: úprava otázek právního postavení osob Kvalifikační problém: nutnost určení, podle kterého právního řádu je třeba hodnotit vztah (situaci), aby bylo možné zjistit, které kolizní normy se na něj má použít – kvalifikačním problémem je např. otázka, zda vypořádání majetku zesnulého manžela ve vztahu k manželce je otázkou práva dědického nebo rodinného (majetkových vztahů mezi manžely) Kolizní norma: právní norma, která určuje, právním řádem kterého státu se konkrétní právní vztah s tzv. mezinárodním prvkem bude řídit Imperativní norma: takové právní pravidlo, na jehož uplatňování příslušný stát trvá i v případě, že se na řešení daného vztahu podle mezinárodního práva soukromého použije právo jiného státu |
Řešení sporných otázek
Zcela nově zákon přináší podrobnou úpravu některých otázek, při jejichž řešení museli dosud soudci a advokáti sahat po učebnicích mezinárodního práva soukromého, protože v dosavadním zákoně samotném odpověď nenalezli. Platí to o výkladu tzv. kvalifikačního problému (§ 20 nového zákona), předběžných otázkách (§ 22), nutně použitelných (imperativních) normách (§ 3 a § 25) či podpůrném použití jiného rozhodného práva, než toho zákonem primárně určeného (§ 24). Mnohem podrobnější a návodnější je i úprava zjišťování a používání zahraničního práva (§ 23), což je oblast, která dosud činila v soudní praxi často problémy.
Zlepšila se struktura zákona
Nový zákon má také odlišnou a oproti dosavadnímu zákonu "uživatelsky přívětivější" strukturu. Opouští se dosavadní úprava kolizních norem a procesních norem ve dvou oddělených částech a normy určující soudní příslušnost se tematicky slučují s normami kolizními. Soudce či praktikující právník tak po vyhledání příslušné věcné oblasti (např. dědického práva) nalezne na jednom místě úpravu určení jak soudní pravomoci, tak rozhodného práva.
Zákon reaguje na aktuální vývoj
Nový zákon v neposlední řadě modernizuje i některé hraniční určovatele (např. nahrazení zastaralého kritéria "státní příslušnosti" vhodnějším "obvyklým pobytem", což je určovatel, který mnohem lépe reflektuje vysokou mobilitu dnešní doby – zákonodárce tak bohužel neučinil důsledně všude tam, kde by to bylo možné a vhodné) a snaží se reflektovat i zájem na zachování platnosti právních jednání a jejich účinků a tím respektovat vůli jednajících.
Rozhodující je často právo EU
Jakkoliv nový zákon o mezinárodním právu soukromém přináší mnoho užitečných ustanovení, v některých důležitých oblastech je jeho reálný význam minimalizován tím, že zde existuje přímo použitelná úprava práva EU, která má samozřejmě v rámci své působnosti přednost a nový zákon se tak neuplatní. Je tomu tak např. v oblasti určení soudní pravomoci pro občanské a obchodní věci, kde se až na výjimky (např. případy, kdy žalovaný má bydliště mimo EU a není dána výlučná příslušnost či jurisdikční dohoda ve prospěch soudu členského státu EU) uplatní nařízení Brusel I (č. 44/2001), které upravuje i problematiku uznávání a výkonu rozhodnutí z jiných zemí EU (uznávání a výkon rozhodnutí ze zemí mimo EU se však bude řídit naším novým zákonem, neexistuje-li ve vztahu k dané zemi mezinárodní smlouva tuto otázku řešící). Pro určení rozhodného práva pro smluvní a mimosmluvní závazky se pak místo českého zákona použije nařízení Řím I (č. 593/2008), respektive nařízení Řím II (č. 864/2007). I některé další oblasti již jsou - či v budoucnu brzy budou - upraveny na úrovni EU, což prostor pro uplatnění českého práva zmenšuje. I tak však stále zůstávají věcné oblasti, kde se český zákon použije (úprava na úrovni EU buď chybí, anebo není pro ČR závazná) a jeho přínos se tak neomezuje jen na úpravu obecných otázek mezinárodního práva soukromého. Z toho plyne, že chce-li být právnická veřejnost na rekodifikaci plně připravena, musí svou pozornost věnovat i tomuto zákonu.
