Spořím na koupi bytu
Svobodná žena chce mít rezervu, až bude po čase uvažovat o úvěru na bydlení. Je schopna spořit měsíčně 5000 korun, o vlastním bydlení uvažuje tak za 5 let. Díky státní podpoře je ideálním nástrojem pro spoření na bydlení stavební spoření. Má sice minimální dobu spoření šest let, protože však klientka uvažuje o úvěru na bydlení, bude ho moci za pět let ke koupi bytu použít jako základ úvěru.
Výhodnost stavebního spoření klesá, pokud člověk spoří více než 20 tisíc korun za rok. Je to tím, že na další úspory již nezískává příspěvek od státu. Když se započítá obvyklý dvouprocentní úrok a poplatky, které se se stavebním spořením pojí, není efektivní spořit víc než 1700 korun měsíčně.
Pokud žena nemá blízké osoby, na které by mohla sjednat další dvě smlouvy stavebního spoření, a využívat tak státní podporu pro celé své úspory, je pro ni vhodné zvážit spořicí programy některých podílových fondů. Investici do rizikovějších instrumentů nelze v takovém případě doporučit.
Zaplatíme synovi studium
Rodina má k dispozici 100 000 korun, za rok chce vyslat syna na studium do Austrálie.
V tomto případě bych doporučil být velmi konzervativní a do žádného investování se nepouštět.Krátkodobý pokles na trhu cenných papírů by je mohl připravit o část jejich úspor a oddálit cíl – zaplatit synovi studium. Nejvhodnější možností je pro ně termínovaný vklad na již našetřené peníze a spořicí účet na našetření zbývající části potřebné sumy.
 |
Kam s penězi pro vnuka
Prarodiče věnovali svému vnukovi 100 000 korun. Chlapci je nyní 13 let a jeho rodiče pro něj chtějí uchovat peníze do plnoletosti v nějaké zajímavé investici.
Málokterý rodič si troufne investovat peníze od prarodičů pro vnuka s nějakým rizikem ztráty. Standardním řešením je proto termínovaný vklad nebo podílový fond peněžního trhu, kde výnos bude přibližně odpovídat inflaci.
Pokud se však rozhodnou trochu zariskovat, mohou zvolit potenciálně výnosnější investici, zejména při takto vzdáleném investičním horizontu, kdy nehraje žádnou roli, že výnosy za jednotlivé roky budou rozloženy nerovnoměrně. Většina investičních poradců by v takovém případě zřejmě doporučila podílové listy smíšeného nebo akciového fondu, naše doporučení směřuje do takzvaných indexových akcií, což jsou investiční nástroje, plnící stejný účel jako akciové fondy, nicméně jsou s nimi spojeny výrazně nižší poplatky a lze je mnohem rychleji prodat.
Chci spořit 3000 měsíčně
Manželé chtějí spořit 3000 korun měsíčně. Zatím nevědí, na co je použijí, ale chtějí mít nějakou hotovost asi za sedm let, až budou děti větší.
I pro tento případ je opět nejvhodnější státem dotované stavební spoření, kde po uplynutí šestileté lhůty lze úspory použít i na jiné účely než bydlení, aniž by střadatel ztratil státní podporu. Doporučuji uzavřít dvě smlouvy – pro každého z partnerů jednu. Manželé mohou spořit i více než šest let, záleží na tom, jakou si stanoví cílovou částku.
Spornou výhodou i nevýhodou je nutnost spořit právě šest let. Na jednu stranu manželé peníze neplánovaně neutratí, na druhou stranu je nemají k dispozici, kdyby potřebovali. Pokud by se však dostali do situace, která by se nedala řešit jinak než ukončením smlouvy, je to možné, s tím, že přijdou o státní podporu.
Budu spořit 30 let
Třicetiletý muž si chce dělat rezervu na důchod, hodlá za tímto účelem spořit 1000 korun měsíčně. I v tomto případě bych doporučoval prvních šest let využít mimořádných výhod stavebního spoření. Poté navrhuji investovat naspořenou částku do cenných papírů a na další úspory sjednat další stavební spoření.
Pro vhodné investování naspořené částky si člověk především musí předem ujasnit, kolik času chce trávit péčí o své investice. Pokud jen minimum, měl by je svěřit do správy odborníkům nebo investovat do burzovních indexů, případně rozložit mezi několik velmi významných akciových titulů.
Pokud je investor připraven péčí o portfolio strávit několik hodinv průběhu měsíce, je pro něj vhodné střednědobé investování. A má-li chuť a čas aktivně pracovat se svými penězi několik hodin několikrát týdně, může přistoupit k aktivnímu krátkodobému obchodování s akciemi. Možné je též uvažovat o investování části prostředků do důchodového spoření se státní podporou, ale v tomto případě zatím v Česku není dostatečně dlouhá zkušenost s tím, jak velkou část výnosu střadatel ztratí na poměrně vysokých poplatcích poskytovatelů těchto služeb.
Za rok si chci koupit auto
Mladý muž má k dispozici 300 tisíc korun, za rok si chce koupit automobil asi za 200 tisíc.
Pokud má člověk 300 000 korun, tedy víc, než bude na nákup vozu potřebovat, může již uvažovat o individuálním investování, a to i do akcií. Kolektivní investování do podílových fondů bych příliš nedoporučoval, protože by podstatnou část peněz pohltily poplatky za vstup a výstup z fondu.
Při rozložení investice do více stabilních titulů je velmi nepravděpodobné, že by při nepříznivém vývoji kapitálových trhů mohla hodnota jeho portfolia poklesnout pod potřebných 200 tisíc. Zároveň může střednědobými investicemi zhodnotit své prostředky i o desítky procent za rok.
Šetříme si na stáří
Padesátiletí manželé si naspořili 100 000 korun. Kromě výplaty jsou to jejich jediné peníze. Chtějí je mít jako rezervu, až půjdou do důchodu.
U takových lidí lze předpokládat hrůzu při představě ztráty jen jediné korunky. Velmi konzervativním investorům bych doporučil stavební spoření, podílové fondy peněžního trhu nebo zajištěné podílové fondy. A nejlépe ještě rozdělit investici mezi několik fondů a část pro jistou nechat na termínovaném vkladu.
Takto uložené prostředky však vydělají sotva na inflaci. Pokud by tito manželé byli ochotni více riskovat, mohli by si ve spolupráci s profesionály vytvořit portfolio akcií ze stabilních odvětví (těžba, energetika, reality), které by přinášelo zhodnocení 5 až
10 procent.
