Předmětem tohoto článku je stručné zamyšlení nad institutem tzv. předsmluvní odpovědnosti (latinsky culpa in contrahendo) tak, jak ho upravuje nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění).
Stávající právní úprava a judikatura
Na úvod je nutné podotknout, že platný občanský zákoník se touto problematikou nezabývá, otázka existence předsmluvní odpovědnosti tak dlouho zůstávala pouze v rovině teoretických úvah a právního výkladu bez možnosti opřít se o konkrétní zákonné ustanovení. Určitou pomoc v tomto ohledu poskytla judikatura Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp.zn. 29 Odo 1166/2004 ze dne 11.10.2006), která v této souvislosti dovodila možnou odpovědnost za porušení tzv. prevenční povinnosti podle § 415 stávajícího občanského zákoníku, respektive odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům podle § 424 stávajícího občanského zákoníku, a to v případech pokročilého jednání o smlouvě, které jedna ze stran přeruší bez spravedlivého důvodu.
Platný obchodní zákoník pak ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti upravuje v § 271 pouze parciální otázku ochrany důvěrných informací, které si strany poskytnou při jednání o uzavření smlouvy. Principy tohoto ustanovení jsou reflektovány i v textu nového občanského zákoníku, konkrétně se jedná o níže diskutovaný § 1730.
§ 271 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodního zákoníku Jestliže si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty, je prozradit třetí osobě a ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoli. Kdo poruší tuto povinnost, je povinen k náhradě škody, obdobně podle ustanovení § 373 a násl. |
Povinnost poctivého jednání a úprava předsmluvní odpovědnosti
Významným průlomem do této situace je tak úprava obsažená v novém občanském zákoníku, při níž tvůrci vycházeli především z Evropského zákoníku o smlouvách. Výchozím bodem pro úvahy o existenci předsmluvní odpovědnosti je - a vždy byla - mimo jiné obecná povinnost smluvních stran jednat při uzavření smlouvy poctivě, tedy v dobré víře v objektivním smyslu slova. Takovou povinnost nový občanský zákoník zakotvuje v § 6. Konkrétní úpravu předsmluvní odpovědnosti pak nový občanský zákoník obsahuje v § 1728 až 1730.
Zákaz vést jednání "naoko"
V ustanovení § 1728 nového občanského zákoníku je obsažen zákaz zahájit vyjednávání, které dle úmyslu jedné stran nemá vést k uzavření smlouvy. Ustanovení § 1728 odst. 1 totiž stanoví, že "každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít." Judikatura soudů bude muset vyjasnit zejména otázku toho, jaké úkony je již možno považovat za jednání o smlouvě a jaké nikoliv. Z praktického pohledu pak bude obtížné prokazovat neexistenci úmyslu žalované strany uzavřít příslušnou smlouvu.
Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) § 1728 (1) Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. |
Odpovědnost za přerušení jednání o smlouvě
Ustanovení § 1729 nového občanského zákoníku dále stanoví, že ten, kdo přeruší jednání o smlouvě bez vážného důvodu, odpovídá za škodu tím vzniklou. Toto ustanovení převážně reflektuje principy, které se ve vztahu k předsmluvní odpovědnosti již vyvinuly v judikatuře Nejvyššího soudu.
I zde však bude nutno, aby strohý zákonný text dále vyložila soudní judikatura, zejména bude nutno vyjasnit, co je spravedlivým důvodem pro ukončení jednání o uzavření smlouvy.
Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) § 1729 (1) Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. |
Informační povinnost stran smlouvy
Ustanovení § 1728 nového občanského zákoníku zakotvuje informační povinnost stran v rámci jednání o uzavření smlouvy. Smluvní strany jsou povinny si sdělit všechny relevantní skutkové a právní okolnosti tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu. Rozsah této informační povinnosti bude v praxi problematický a otázkou informační povinnosti, jakož i existující soudní judikaturou k existenci a rozsahu takové povinnosti v platném právu se proto budeme zabývat v samostatném příspěvku.
Ochrana informací poskytnutých v rámci jednání o smlouvě
Poslední z ustanovení nového občanského zákoníku upravujících předsmluvní odpovědnost zakotvuje právo stran vést záznamy o údajích a sděleních poskytnutých druhou stranou v rámci jednání o smlouvě (§ 1730 odst. 1) a ochranu důvěrných informací získaných v rámci jednání o smlouvě (§ 1730 odst. 2). Ustanovení o právu vést záznamy zřejmě nepřinese v praxi větší výkladové problémy. Ustanovení § 1730 odst. 2 reflektuje současný § 271 obchodního zákoníku avšak s drobnými formulačními odchylkami. Ustanovení obchodního zákoníku totiž odkazuje na informace poskytnuté mezi stranami a označené jako důvěrné jednou ze smluvních stran. Je pak otázkou, zda nový občanský zákoník bude dopadat na informace, které lze objektivně považovat za důvěrné, nebo stejně jako obchodní zákoník na informace, které za důvěrné označí druhá smluvní strana. Rovněž může být sporné, zda se § 1730 odst. 2 nového občanského zákoníku bude vztahovat i na důvěrné informace získané nezávisle od třetích stran. Vzhledem k tomu, že ustanovení se primárně zabývá otázkou ochrany vztahu dvou potenciálních smluvních partnerů, lze se domnívat, že se patrně prosadí výklad v intencích stávajícího znění § 271 obchodního zákoníku.
Důsledky porušení ustanovení o předsmluvní odpovědnosti
Ve věci náhrady škody jako důsledku existence předsmluvní odpovědnosti nová úprava navazuje na obecnou úpravu výše hrady škody, avšak odráží také specifikum škody vzniklé při nepoctivém jednání jedné ze stran ve fázi předsmluvního vztahu. Ustanovení § 1728 odst. 2 totiž zakotvuje povinnost strany "jednající nepoctivě nahradit druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech." Povinnost k náhradě škody by zde tedy měla zahrnovat jak skutečnou škodu vzniklou spoléháním na vznik smlouvy, tedy zejména nákladů vyvolaných vyjednávacím procesem, ale i ušlý zisk. Judikatura se nicméně bude muset vyjádřit k otázce určení ztráty z neuzavřené smlouvy v některých případech (například u smluv uzavřených na dobu neurčitou), kde není jasné, jak dlouho by smlouva reálně trvala a jaký zisk by z ní strana uplatňující nárok na ztrátu z neuzavřené smlouvy reálně obdržela. Ustanovení § 1730 odst. 2 pak nově stanoví povinnost strany, která se obohatí tím, že poruší povinnost ochrany důvěrných informací dle tohoto ustanovení, vydat druhé straně to, oč se obohatila. Obchodní zákoník pro takový případ zakotvuje jen nárok na náhradu škody vzniklé straně, o níž byla důvěrná informace poskytnuta.
Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) § 1730 (1) Poskytnou-li si strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má každá ze stran právo vést o nich záznamy, i když smlouva nebude uzavřena. |
Lze předsmluvní odpovědnost vyloučit nebo smluvně omezit?
Pro praxi významnou otázkou bude i to, do jaké míry bude možno jednotlivé povinnosti zakotvené pro strany v rámci shora diskutované úpravy předsmluvní odpovědnosti smluvně vyloučit, respektive, do jaké míry bude možno odpovědnost za škodu vzniklou porušením diskutovaných povinností omezit. Jakkoliv ustanovení nového občanského zákoníku taková ujednání výslovně nezakazují a autoři zákona zdůrazňují zásadu smluvní autonomie jako jeden ze stěžejních principů nové právní úpravy, vyskytnou se zřejmě i názory, že vyloučení předsmluvní odpovědnosti je ujednáním, které porušuje veřejný pořádek, a tudíž ujednáním zakázaným ve smyslu § 1 odst. 2 nového občanského zákoníku. Věříme nicméně, že tento výklad se do budoucna neprosadí alespoň pro smlouvy mezi podnikateli.
Závěrem lze shrnout, že zahrnutí institutu předsmluvní odpovědnosti do nového občanského zákoníku je pozitivním krokem, nicméně tato úprava je přirozeně velmi obecná. Bude tedy nutno vyčkat, jaké stanovisko k jednotlivým shora nastíněným otázkám, příp. dalším otázkám, které při aplikaci těchto ustanovení vyvstanou, zaujme soudní judikatura.
