Vystudoval jste architekturu, ale zároveň pracujete jako "rozpojovač hornin výbuchem“, co to vlastně znamená? Jak se to dělá?
To znamená, že si tak trochu hrajete se světem pevných (neměnných) věcí. Jako jsou různé druhy hodně tvrdých hornin. Pomocí výbušnin hnete s blokem pevné skály rychlostí vyšší, než je zvuk, tak, že se rozpojí na požadovanou fragmentaci. Nebo se alespoň snažíte, aby to tak dopadlo. Snažíte se až do momentu překvapení. Do chvíle, kdy zmáčknete to červené tlačítko.
Jak jste se ke svému povolání dostal? Kde jste se to naučil?
Když jsem byl malý kluk, tak mě táta brával s sebou do kamenolomů, párkrát jsem to tlačítko zmáčknul ještě jako kluk. Je jedním z několika opravdových profesionálů v tomto oboru. Ta profesionalita nevychází pouze ze zkušeností získaných časem, ale taky zde určitou roli hraje intuice a velká dávka odvahy.
Odvaha jde ruku v ruce s odpovědností, která se časem prohlubuje. To je důležité. Ty výbuchy mě asi fascinovaly, nepamatuji si přesně, jak jsem to tenkrát prožíval. Co se týče dětství, tak mám celkem okno. Ale zkuste si jednoduše představit, že se vám před očima během milisekund hne například padesát tisíc tun kamene. Je to imponující.
Kde se váš obor studuje?
Prošel jsem licenčním studiem na chemicko-technologické univerzitě v Pardubicích. Ten obor se otevírá jednou za pár let a jmenuje se Rozpojování hornin výbuchem. Ve škole se naučíte důležitou teorii, kterou pak zase zapomenete.
Musíte být v terénu a koukat do kuchyně někomu, kdo má alespoň dvacet až třicet let zkušeností. Nejlépe padesát let zkušeností. No a já měl to štěstí se učit od táty a stále se učím. Je to nekonečný proces. Když by mi nějaký střelmistr oznámil, že už to s těmi výbušninami opravdu umí, tak bych asi zdrhal hodně daleko a hlavně rychle. Musí zde být stále určitá pokora. Přece jen není to exaktní výroba šroubků, pracujete s nepředstavitelnou energií.
Jaké to bylo, když jste svoji práci dělal poprvé?
No, když jsem poprvé zmáčkl tlačítko na vlastní zodpovědnost? To bylo v lomu Tachov u České Lípy. Odstřeloval jsem asi padesát velkých kamenů, které se předtím dostatečně „nerozdrobily“. Bylo v tom hodně adrenalinu a otazníků, co se stane. Naštěstí to dopadlo dobře. Ten pocit při odstřelu, když už vidíte, že ta skála dělá přibližně to, co po ní chcete, je nepopsatelný. Je to směsice radosti a adrenalinu a nakonec velká úleva.
Bál jste se?
No jasně. A mám čím dál větší respekt.
Je vaše práce nebezpečná?
Ano! Musíte být trochu dobrodružnější povahy. Ale pokud se na tu práci koncentrujete a máte ji rád, tak se nebezpečí velice snižujete.
Jaká pravidla bezpečnosti musíte dodržovat?
Kromě zdravého rozumu a selského přístupu? Ještě určitou dávku zdrženlivosti nebo úcty, dalo by se říct. Je taky potřeba dát si čas a situaci několikrát zvážit, zbrklost rozhodně není na místě. No a potom také jistě všechny platné předpisy.
Jakou největší zakázku jste kdy dělal?
Samostatně jsem dělal odstřely, při kterých se rozpojilo asi čtyřicet tisíc tun kamene. Ale většinou děláme v týmu a zažil jsem i větší porci. Velké akce se dělají v kamenolomech, kterých je v Čechách hodně. Dělají se ale také odstřely na stavbách při zakládání nebo hloubení silničních zářezů a to jsou drobnější odstřely, ale můžou jich být stovky. Pokud je v blízkosti zástavba, je třeba zvláštní opatrnosti, v týmu musí být další specialisté.
