Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Odvrácená tvář veřejných zakázek

aktualizováno 
Z cizího krev neteče, říká se. Krásnou ukázkou této staré pravdy jsou veřejné zakázky. Veřejné peníze jsou tak nějak všech a ničí. V Německu se jim trefně říká „peníze z otevřené ruky“. Jsou tu a stačí po nich jen sáhnout.

Dokumenty, byrokracie | foto: Profimedia.cz

Jdou sice z kapes nás všech v podobě daní, nepatří ale nikomu konkrétnímu. A ti, kteří rozhodují o tom, kam veřejné peníze potečou, je necítí jako součást vlastní peněženky.

A tak zatímco se soukromá firma, pokud potřebuje od jiné firmy provést nějakou práci, snaží najít dobrou kvalitu za výhodnou cenu, u státních institucí často rozhodují úplně jiná kritéria. Jaká, o tom už si cvrlikají i vrabci na střeše. Peníze daňových poplatníků pak mizí v tajuplných černých dírách, které jsou pro některé šťastlivce, jimž se podařilo napojit na veřejný penězovod, zlatým dolem. A na své si přijdou i ti, kteří veřejné peníze spravují pro blaho veřejnosti – a často především pro to své.

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Jedním z nejčastěji skloňovaných termínů v souvislosti s veřejnými zakázkami je netransparentnost a neprůhlednost. „Myslím, že u výběrových řízení na zakázky pro instituce státní správy hrají roli i jiné faktory, než je cena a kvalita odvedené práce, u soukromých firem je průběh výběrových řízení podle mě mnohem transparentnější,“ míní jednatel společnosti Pragohlas, která se zabývá dodávkami systémů potrubní pošty, Josef Fučík. „Soutěže o veřejné zakázky jsou pouze iluze. Zakázky se přidělují pomocí protekcionismu a korupce,“ postěžoval si před dvěma lety serveru eStav.cz Petr Czasch, jednatel stavební firmy Czasch.

Transparentnosti veřejných zakázek nenahrává ani to, že jen menší část z nich je zadávána přes otevřené tendry. Podle informací české pobočky organizace Transparency International to loni bylo jen 27 procent zakázek, o rok dříve to bylo 19 procent. „Je to šokující a dramatický závěr. Předpoklad zákona, že většina veřejných zakázek bude prováděna přes otevřené tendry, se v realitě nepotvrzuje,“ říká k tomu David Ondráčka z Transparency International. Většina veřejných peněz byla loni „rozdána“ v režimu tzv. zakázek malého rozsahu, jejichž předpokládaná hodnota je nižší než dva miliony korun a pro které zákon nestanovuje žádné závazné postupy. Zakázka tak může být zadána bez jakékoli soutěže, což snižuje pravděpodobnost dosažení možné ceny.

Chceš vydělat? Tak zaplať!

Neprůhlednost přidělování zakázek financovaných z veřejných peněz pak jen nahrává korupčnímu chování. Že korupce v oblasti veřejných zakázek není výjimkou, ale normou, potvrzuje výzkum Světové banky, která se mezi českými podnikateli zajímala, zda je v jejich oboru běžné, že podniky musí uplácet, aby získaly veřejnou zakázku. Osloveno bylo na šest set v Česku působících firem. Ukázalo se, že na takzvanou korupční daň (procento z příjmů, které firma ročně vynaloží na úplatky) vydají české firmy v průměru 0,6 procenta svých tržeb. Z každé přijaté tisícikoruny jde tedy podle Světové banky šest korun na úplatky. Hůře než Česko je na tom ze zkoumaných zemí už jen Albánie a Litva. Nejlépe je na tom Slovinsko. Také podle žebříčku organizace Transparency International se u nás uplácí stále víc – loni se Česko dělilo o 47. až 50. místo s Řeckem, Slovenskem a Namibií. Horší už je to s korupcí jen v zemích, jako je Kamerun, Ghana, Togo či Paraguay.

Čím více bují korupce, tím nákladnější se stává úsilí získat veřejnou zakázku pro potenciální dodavatele z řad soukromých firem. Do kapes úředníků a politiků, kteří o přidělení lukrativních veřejných zakázek rozhodují, totiž musí cpát stále více peněz. „Když budeme pořád dávat úplatky, úředníci si na to zvyknou a roztočí se jakási inflační spirála. Podívejte se na podobnou situaci u velkých obchodních řetězců. Dodavatelé přistupují na jejich vyděračské podmínky a firmy, které se své produkty snaží dělat poctivě, pak často nemají šanci,“ postěžoval si časopisu Profit nejmenovaný podnikatel z Plzeňska. Nejde ale „jen“ o podnikatele, kteří by si také rádi smlsli na veřejných penězích a přestávají mít na úplatky s tím spojené. Korupční prostředí v oblasti veřejných zakázek poškozuje v konečném důsledku všechny – podle odhadu Transparency International připravily v roce 2004 neprůhledné státní zakázky Českou republiku o více než 32 miliard korun.

Nový zákon spásu nepřinesl

Podle kritiků nepřinesl velkou změnu do temného světa veřejných zakázek ani nový zákon o veřejných zakázkách, který nabyl účinnosti 1. července letošního roku. Jeho hlavní přínos spočívá v implementaci evropských směrnic, zásadnější změny však nepřináší. A někde i podle kritiků mění situaci k horšímu. „Malé zakázky ve svém celku tvoří významnou část veřejných výdajů. Proto je nutné změnit jejich zadávání tím, že se významně sníží nastavení horního limitu. Nový zákon (účinný od letošního července) jde v tomto opačným směrem, a naopak hodnotu pro stavební práce zvýšil na šest milionů Kč,“ píše ve svém tiskovém prohlášení organizace Transparency International Česká republika. „Nová vláda se musí korupci ve veřejných zakázkách postavit čelem, protože systém nefunguje a vyžaduje komplexní reformy. Je nutné se soustředit nejen na velké státní tendry, které hýbou médii, ale také na malé zakázky. U těch lze udělat rychlé změny. Obecným pravidlem by mělo být, aby se většina zakázek zadávala přes otevřené soutěže“, říká David Ondráčka z Transparency International.

Vybereme, koho chceme

Výběr dodavatele pro veřejnou zakázku je však problematický už ze samé své podstaty. Hlavní roli tu hraje již zmíněná snížená míra přímé participace toho, kdo vybírá, na dopadech tohoto výběru. Soukromý podnikatel, který svěří např. rekonstrukci sídla své firmy někomu, kdo je neschopný anebo zbytečně drahý, má pravděpodobně dobrý důvod nebo zešílel, a v tom případě si veškeré dopady v podobě finančních ztrát ponese sám. Politik či státní úředník rozhodující např. o tom, kdo postaví dálnici do Ostravy, se může těšit z tučného úplatku a to, jestli někdy nějaká dálnice do Ostravy skutečně povede, ho zase až tak trápit nemusí – pokud se ukáže, že se při výběru stala chyba, která bude daňové poplatníky stát dost peněz, on to na své výplatní pásce určitě nepozná.

Nastavit neprůstřelné a nezpochybnitelné kontrolní mechanismy je přitom u veřejných zakázek v podstatě nemožné. Veřejné zakázky se týkají tak rozsáhlého spektra možných produktů či služeb, že je prakticky nemožné sestavit systém jednoznačných a nezpochybnitelných kritérií výběru. Ovšem nastavit kritéria výběru tak, aby dopředu zúžila okruh možných vítězů, je poměrně jednoduché.

Parametry tak jsou často nastaveny tak, že dopředu vyřazují například zájemce z řad menších firem, popřípadě tak, aby je splňoval pouze jeden jediný, předem vybraný zájemce. V takovém případě se vybere určitý podružný detail, kterému je ale přisouzena z hlediska výběrového řízení nejvyšší váha – legendární je v této souvislosti výběrové řízení na dodávku notebooků pro poslaneckou sněmovnu. Dvěstě dvacet notebooků se nakupovalo na základě výběrového řízení, kterého se účastnily společnosti ALWIL Trade ve spolupráci s ImpromatComputer, VDI Meta, Dell a Autocont. Vyhrál Autocont, firma, která získala v souvislosti s veřejnými zakázkami „proslulost“ už v souvislosti s kontroverzním projektem Internet do škol. Pikantní byl ovšem důvod vítězství Autocontu – notebooky tohoto dodavatele byly vybaveny páčkou pro okamžité vypnutí internetového připojení. Firma tak splnila z hlediska výběrového řízení nejdůležitější požadavek, ostatní pak už neměli šanci. Výběrová komise ohodnotila přínos páčky celými patnácti body, zatímco například rychlost procesoru „hodila“ pouhý jeden bod.

popisekKONTAKTY NA SPRÁVNÉ LIDI
Jak je jednoduše získat?

Nesnesitelná tíha volby

Na druhé straně je třeba říct, že i při snaze o poctivý přístup je vždy konečný výsledek výběrového řízení diskutabilní. Problém je v nemožnosti najít jasná a vždy platná kritéria. Podle čeho vlastně vybírat? Čemu dávat největší váhu? Je jasné, že o peníze jde vždy až v první řadě, takže jednoznačným a nezpochybnitelným kritériem by pak byla nejnižší cena. Výběr nejlevnějšího dodavatele však ještě nemusí znamenat také toho nejlepšího – firma, která nabídne příliš nízkou cenu, se pak snaží ušetřit, kde se dá, a to se na kvalitě odvedené zakázky musí projevit.

Případně postupem času navyšuje své finanční požadavky, takže původní vysoutěžená cena zůstane jen jakousi iluzí pro papír, který přece snese všechno. Určit zcela objektivní kvalitativní kritéria také není jednoduché – v případě výběrových řízení se jedná vždy do jisté míry o koupi zajíce v pytli. Firma může předem naslibovat ledacos, otázkou je, jak bude vypadat výsledek v praxi. A srovnávat firmy na základě kvalifikačních předpokladů je také ošidné – to, že je někdo velký a má za sebou tisíce projektů, ještě neznamená, že ten tisící první nemůže zkazit. A když se do takového guláše přidá ještě koření v podobě faktu, že každý má nějakého toho svého známého a každý má svou cenu, jen je třeba vědět kolikamístnou, nelze se divit, že všude, kde jde o rozdělování peněz z veřejné kapsy, je cítit pach korupce.

Zakázku na výstavbu dálnice D47 získala od vlády Miloše Zemana izraelská firma Housing&Construction Holding (H&C). Českou stranu při podpisu zastupoval tehdejší ministr dopravy Jaromír Schling. Investor měl na základě smlouvy s vládou ČR dálnici postavit do roku 2009 za celkové náklady 125 miliard Kč (včetně úroků a údržby), samotná stavba měla přijít na 49,8 miliardy Kč. Pro potřebu výstavby dálnice založil H&C investorské konsorcium se stavebními společnostmi Halliburton Brown & Root, Bau Holding Strabag a Shiran Group (Izrael). Jednalo se o příklad tzv. projektu B.O.T. (Built, Operate, Transfer, čili postav, provozuj, předej). H&C měl na své náklady dálnici postavit (Built), pak ji 25 let provozovat (Operate) a během této doby ji nejméně dvakrát opravit. Stát měl poté až do roku 2032 stavbu splácet formou tzv. stínového mýtného – platil by provozovateli za projetá auta, pro obyčejného řidiče by se ale nic nezměnilo, dál by si kupovali dálniční známku, nic jiného by neplatili (pokud nepočítáme způsob, jakým by se náklady na stínové mýtné promítly do výše daní). Stavba byla zahájena již 28. 5. 2002.

Po parlamentních volbách v polovině roku 2002 a změně vlády následovala také změna strategie v souvislosti s dálnicí D47. Nový ministr dopravy Milan Šimonovský zahájil přezkoumávání celé smlouvy a na povrch začaly vyplouvat zajímavé skutečnosti – například to, že cena za výstavbu dálnice je příliš vysoká. Ministerstvo dopravy chtělo smlouvu vypovědět, ukázalo se však, že podmínky jsou nastaveny pro stát poměrně nevýhodně. Nakonec stát od smlouvy odstoupil, ovšem za cenu tučné pokuty firmě Housing&Construction. A stavbu dálnice si nakonec řídí sám.

Neslavný příběh dálnice D47

Dnes již „legendární“ ukázkou podivností spojených s veřejnými zakázkami je jedna z epizod ve výstavbě dlouho plánovaného dálničního propojení od dálnice D1 směrem na Ostravu a k polským hranicím – tzv. dálnice D47. Stavba měla sloužit jako pilotní projekt financování výstavby dálnic ze soukromých peněz. Místo toho se stal celý projekt velkou ostudou tehdejší vlády. A také dobrým odstrašujícím příkladem, jak to příště určitě nedělat.

Roman Peterka

KOMERČNÍ PREZENTACE




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Nikdy dříve se nám nežilo lépe, vzkazují čeští milionáři

Nahlédnout do života bohatých Čechů, kteří mají na svých kontech miliony, není snadné. Už po několik let se o to snaží unikátní průzkumy bank. Přímým...  celý článek

Ilustrační snímek
Tři věci, které nejvíce vytáčejí zaměstnance v kancelářích

Někdy je to v kanceláři o nervy a o zdraví. Zvlášť, když vypuknou hádky mezi kolegy kvůli relativním maličkostem. Horko, hluk, vyrušování, co teď nejvíce vadí...  celý článek

Simone Giovannozzi
Netradiční zaměstnání: Se psy hledá lanýže a slušně vydělává

Říkají mu Simone Tartufi, tedy Simone Lanýž. To proto, že se živí prodejem aromatických hub. Dodává lanýže do špičkových italských, francouzských, německých...  celý článek

Další nabídka

Kurzy.cz

Trhy jsou na prahu obratu dolů, shodují se BoA, Citi, SocGen i Morgan Stanley
Trhy jsou na prahu obratu dolů, shodují se BoA, Citi, SocGen i Morgan Stanley

Globální finanční trhy jsou v poslední fázi své rally před obratem v cyklu. Shodují se na tom stratégové bank na Wall S... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.