"Kdo si vydělává nezávisle na státní správě a na dotacích, ví, jak je to těžké. A každé opatření, které přijde seshora, nepomáhá a je naopak nefunkční. Když stát nedovede vybrat DPH, přehodí odpovědnost na podnikatele," říká Nacher.
Vzápětí dodává: "Člověk ale nemusí jít hned do politiky, aby mohl něco ovlivnit." I proto před časem založil server Bankovnípoplatky.com, protože ho štvaly vysoké poplatky bank a nechtěl jen nadávat v hospodě. A výsledek se dostavil. Třeba i díky anketě o nejabsurdnější poplatek se jich podařilo pár zrušit.
Patrik Nacher
|
Nejvíc se teď mluví a píše o důchodové reformě, názory jsou hodně rozpolcené. Jedni ji hájí, jiní jsou striktně proti. Co vy na to?
Hájí to ti, kteří na tom přímo participují, čili politici, kteří to vymysleli, nebo zástupci fondů a finanční poradci, kteří se těší, že to budou prodávat. Je tu další produkt, který mohou nabídnout milionům lidí. To jsou podle mě jediní zastánci. Když se podíváme na odborníky z vysokých škol a nezávislé ekonomy, ti to většinou kritizují, protože to nemá ekonomickou hlavu ani patu.
Médiím se dává za vinu, že upozorňují jen na to špatné v důchodové reformě, a lidé ji pak odmítají.
Podle mě tu média nejsou proto, aby papouškovala to, co řekne vláda. To si musí vláda zajistit tím, že navrhuje opatření, která mají alespoň elementární logiku. A dám konkrétní příklad. Takzvaná malá důchodová reforma, kterou já považuji za velkou, je mimo jiné o významném prodloužení věku odchodu do důchodu. A počítá se s tím, že ta nynější hranice není konečná. A přitom se proti tomu nezdvihla žádná velká kritika.
A proč myslíte?
Protože Češi nějak intuitivně vycítili, že jakkoli je to nepříjemné, tenhle krok je nutný. Jestliže se v průměru dožíváme vyššího věku a rodí se méně dětí, tak se s tím musí logicky něco dělat. Že není možné být v důchodu stejně dlouho, jako pracovat. Zatímco druhý pilíř se opravdu nepovedl, lidé to stejně intuitivně vycítili a bez ohledu na média se do toho nehrnou.
Pro a protiDruhý pilíř ano, či ne? |
Čím si to vysvětlujete?
Protože politici absolutně nevnímají zpětnou vazbu. Nevnímají, že je dneska situace úplně jiná než před pěti lety. Proběhla krize, ukázalo se, že i největší finanční instituce může krachnout, že státní dluhopisy už vůbec nemusí být bezpečné. Doba je daleko nejistější a dynamičtější. Nedá se stavět na tom, co platilo před několika lety, kdy se o důchodové reformě a druhém pilíři začínalo uvažovat a kdy jej také zaváděli v okolních zemích. Vždyť i na Slovensku, v Maďarsku či Polsku už od té původní myšlenky ustupují, různě to upravují, původní parametry už neexistují, a my to máme teď zavádět? Myslím, že to lidé vnímají. Přece se nezavážou do tak labilního systému, který navíc nemohou ovlivnit, na několik desítek let.
A nemůže to být i třeba dobrá ochrana pro ty, kteří si nejsou jisti, jestli by peníze, které spoří, nerozházeli už za produktivního života? Každý přece není tak odpovědný.
Musíme už někde rozetnout to "my stát" a "oni lidé". Příkladem by měli jít politici, což znamená věřit lidem, být pro ně vzorem. Jak mě ale může k osobní odpovědnosti vychovávat politik, který když skončí ve funkci, dostane místečko v dozorčí radě? To je přece proti smyslu pravicové politiky postarat se sám o sebe. Oni na jednu stranu chtějí po lidech, aby se starali sami, a na druhou se chovají úplně jinak. Říkají nám, nesmíte z druhého pilíře odejít, protože byste to utratili, proto vás vlastně chráníme před vámi samými. A v ten samý čas se vytasí s návrhem, aby si podnikatelé sami hlídali neplatiče DPH, kdy říkají, my stát to nezvládneme, musíte to dělat za nás. A to je nepochopitelný kontrast.
A co třeba posílit první pilíř tím, že se zvýší sociální pojištění?
To ne. Jsem pro to už více lidi nezdaňovat. Pojištění jsou také daně. A já si myslím, že ve státním rozpočtu je peněz dost.
No to si myslíte vy, pan Kalousek je jiného názoru.
Vydávají se peníze za zbytečné projekty, spousta zakázek je předražených. Tady by se dalo ušetřit takových peněz, a ne je tahat z kapes lidí. Parafrázoval bych bývalého amerického prezidenta Reagana: Dokud to běhá a chodí, tak to zdaňme, pokud se to ještě hýbe, tak to zregulujme, a když to přestane dýchat, tak tam pošleme dotace. Na tomto principu bohužel funguje celá západoevropská civilizace. Vydávají se peníze na naprosté zbytečnosti, pak se musí zvedat daně a lidé přestanou nakupovat, protože už na to nemají, podnikatelé přestávají vyrábět a tedy i zaměstnávat, není odbyt, vybere se méně na daních, musí se škrtat a tak pořád dokola.
Vy byste nejraději vůbec nevybíral daně.
Na předražený chod státu opravdu ne. Například zvýšení daně z převodu nemovitostí je podle mě úlet. To je daň, která nemá vůbec existovat. Tady se daní něco, co už bylo několikrát zdaněné předtím. A co se stane? Lidé to začnou obcházet a stát stejně víc peněz nevybere. Stejné je to třeba se zvýšením daní u benzinu či alkoholu. Vedlo to jenom k dalším podvodům, daňovým únikům a černému trhu s fatálními důsledky.
Co tedy s tou penzijní reformou?
Já si myslím, že tu byla cesta. Posílit ty produkty, které si lidi oblíbili a věří jim, jako je stavební spoření či penzijní připojištění. Myslím si, že je potřeba udržovat kontinuitu, a ne neustále vymýšlet něco nového. Penzijní připojištění už funguje 18 let a má ho přes pět milionů lidí. Za posledních pár měsíců jich zase desetitisíce přibyly. A to je právě také známka toho, že spousta Čechů nechce nijak riskovat, že jim v porovnání těch možností stačí byť malý, ale jistý výnos. Proč se třeba nezmění parametry těchto produktů? Ale nikoliv nepříznivě, jako se to stalo u stavebního spoření, které politici oslabili.
No právě, stavební spoření bylo populární a politici jeho parametry změnili.
A to je právě další věc, kde varuji, že se může opakovat i u druhého pilíře. U stavebního spoření přece politici jednostranně změnili podmínky státu, a to i pro smlouvy již uzavřené. A kdo mi dá záruku, že něco podobného neudělají i s důchodovým spořením, až se jim to bude hodit či až budou zase potřebovat peníze?
Co by tedy měl stát dělat?
Měl by se připojit k podpoře vyšší finanční gramotnosti. Aby lidi zvládli sami si spořit, musí se v tom alespoň elementárně vyznat. Aby neskočili na první vějičku nějakého rádoby poradce a neuzavřeli smlouvu, která pro ně nebude výhodná. Aby investovali do akcií, do zlata, do nemovitostí. Nebo i do fondů, ale hlídali si poplatky. Co je třeba výhoda druhého pilíře, abych nebyl jen kritik, je to, že jsou tam zastropované poplatky. To je dobře. Ale to by se přece dalo ošetřit i u individuálních investic.
A nenašel byste na druhém pilíři ještě nějaké jiné plus?
Řekl bych, že na druhém pilíři jsou dobré tři momenty. Kromě limitů u poplatků ještě možnost dědit naspořené prostředky - ta tři procenta, která by jinak šla nenávratně do prvního pilíře. A třetím plusem je, že se posiluje zásluhovost oproti solidaritě. Což je zajímavé pro středně a vysoko příjmové skupiny. A vlastně ještě jednu pozitivní věc bych zmínil. Podařilo se nastartovat debatu o tom, co dělat, aby se současní třicátníci měli v důchodu alespoň stejně, jako současní důchodci.
Zmínil jste, že aby si lidé mohli sami odpovědně spořit, musí být finančně gramotní. O vzdělávání se tu snaží spousta organizací, nemělo by ale probíhat spíš nějak komplexně?
To je přesně role státu, kde on selhává. Protože dává peníze tam, kde je výsledek okamžitě vidět. Což právě tahle oblast není. Tam se to projeví až po několika desítkách let. Ukážu to na příkladu, kde si to dovedeme lépe představit - podpora sportu. Každá investovaná koruna do sportu mladých znamená ušetřených "xyz" budoucích korun na zdravotní péči, řešení problémů s obezitou, kriminalitou a dalšími negativními jevy. O duševním rozvoji mladého člověka ani nemluvě. Do toho se investovat rozhodně vyplatí, ale projeví se to až za nějakých deset patnáct let. Chybí tady dlouhodobá vize, a to se samozřejmě týká také důchodové reformy.
Když jste říkal, že se s pozdějším odchodem do důchodu Češi smířili, kde je podle vás nějaká hranice? Odsouvat ji dál a dál nejspíš nepůjde.
Tohle téma by bylo také potřeba otevřít. Dnešní vyspělé zdravotnictví dokáže udržet život do stále vyššího věku, přístroje jsou a budou dokonalejší. Ale na druhé straně je také potřeba říct, že pokud se budou lidé dožívat 100 a více let, budou muset pracovat třeba do 80, 90. A to už přece nikdo nemůže vydržet, ani fyzicky, ani psychicky. Citlivé téma, ale nemůžeme se mu bránit. A není jediné.
Například?
Třeba soudržnost rodiny. Základní modely "nevymření" jsou jasné, každá rodina by měla mít minimálně dvě děti, přesně 2,2. A tolik se jich nerodí a lidé se přitom dožívají vyššího věku. Můžeme ta čísla znásilňovat zleva zprava a je jednoznačné, že životní úroveň budoucích důchodců bude horší. Co z toho vyplývá? Zvýšit tlak na to, abychom se vrátili k režimu, který tady fungoval po tisíciletí, aby se pak děti postaraly o své rodiče.
My nyní žijeme v jakémsi individualistickém systému, kdy se každý soustředí sám na sebe, individualita je pojímána jako sobeckost, jako boj s okolím, někoho porazit, pokořit, uspět a úplně se z toho vytratila laskavost, radost a hlavně rodina. A pokud se to nezmění, tak se nemůžeme nikdy dopočítat a nějaké fondové odkládání to nenahradí. Protože to by musel každý ukládat dvacet třicet procent příjmů, a to je nereálné. Proto bych lidem nenamlouval, že jim druhý pilíř zajistí spokojené stáří. Nezajistí, je to jen jeden kamínek do mozaiky a podle mě nevýhodný.
Všem přeji veselý rok 2013 a věřím, že po mystickém datu 21.12.2012 dojde ke změně myšlení lidí – zdravá sebereflexe, sebekritika, větší sebedůvěra a úcta k ostatním. A hlavně se více smát a nebrat všechno tak smrtelně vážně.
Co byste popřál, nebo doporučil lidem do příštího roku?
Zaprvé přemýšlet kladně. Když budeme mít všichni blbou náladu, nic se nezlepší. Nikde na světě není vidět tolik naštvaných, zamračených lidí, jako u nás. Každý by měl začít u sebe, neměli bychom všechno svádět na stát.
Zadruhé více používat selský rozum. Nenechat si něco namluvit. Nemusíte být ekonom nebo finanční analytik, abyste se dopočítali. Všechny věci mají racionální vysvětlení. Když mi někdo namluví, že mi půjčí a já přitom nebudu muset platit úrok, protože to pojmenuje poplatek, a já na to skočím, tak jsem hloupý já. Když mi někdo slíbí, že když budu přes něj investovat, tak mám záruku zhodnocení pěti, deseti procent ročně, tak mi říká nesmysl, protože žádná jistota není.
Nemusím být odborník, abych pochopil, že se o to musím zajímat, používat internet, dívat se na zkušenosti ostatních, porovnávat, kontrolovat, využívat kalkulaček, prostě se nenechat nachytat a pak nenadávat - oni jsou blbí, oni mě do něčeho vmanévrovali.
Takže víc přemýšlet?
Jsem u vytržení z toho, že lidé jsou schopní trávit hodiny v obchodech výběrem jogurtů, tvarohů a nevím čeho všeho a smlouvu, která je zaváže na roky či desítky let, podepíšou za chvilku. Tady je chyba. Nic nemusím podepsat hned, na všechno si můžu nechat čas na důkladné prostudování. Když si vybíráte třeba ledničku, také nejdřív zkoumáte spotřebu, hluk, co to umí a neumí. Máte nějakou představu a teprve, když ji naplníte, tak koupíte. A ne, že přijdete do obchodu, tam vám nabídnou u vchodu slevu a vy hned kupujete. To samé platí o finančních produktech.
