Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Expert: Starejme se o svůj prospěch. Stát bude bohatnout, my chudnout

aktualizováno 
Strach ze ztráty prestiže, propadu na dno společnosti a obavy, že nám dojdou peníze jsou nejsilnější motivy, kvůli kterým dokážeme ráno vstát, ačkoli je nám špatně, dělat práci, kterou nesnášíme, plnit úkoly, které nás nebaví, a poslouchat lidi, kteří nás ponižují.

„Stát dělá všechno proto, abychom se nesnášeli, nespolupracovali, neboť pak bychom si pomáhali, věci sami řešili, domluvili se, rozhodovali, říká Pavel Vosoba. | foto: zdroj: archiv M.C.TRITON

Středobodem našeho skutečného chování je starost o „svůj“ prospěch, prosazování a ochrana osobních zájmů, výhod a privilegií. Proč je to pro nás tak důležité?

„Mami, podívej!“ Dvouletý chlapeček drží v ruce nočník a hrdě ukazuje jeho obsah mamince. Od místa činu až po kuchyňskou linku, kam hošík doběhl s kalhotkami u kolen, jsou malé loužičky.

„Ty jsi ale šikovný“, pochválí ho nakonec maminka, pohladí chlapce po vlasech, vezme mop a jde vytírat.

Naše výchova se od útlého dětství vyvíjí stylem pochval, kritik, odměn a sankcí. Postupně se přestáváme radovat, těšit a jednat z vlastního popudu, potlačujeme svoji spontánnost a pracujeme pouze tehdy, když víme, že přijde odměna, pochvala, obdiv, uznání. Všechno a všechny kolem sebe začínáme posuzovat pouze z pohledu vlastního prospěchu a staráme se především o to, jak být bohatší, slavnější, populárnější a mocnější.

Naše chování je vřele podporováno společností, školou, rodinou a systémem, který nás nutí se neustále s ostatními srovnávat, držet krok, nedej bože zaostávat. Kdo odmítá soutěžit, přizpůsobit se a je mu lhostejný pohled druhých, tomu hrozí izolace a opovržení.

„Proč jsi přišel tak pozdě? Vždyť víš, že dnes máme jít dceři koupit nové lyže.“

„A to jí ty staré nestačí? Kde na to máme pořád brát?“

„Je poslední ve třídě, kdo má staré lyže, bundu a taky malé boty. Chceš, aby se jí smáli?“

Hravé dětské prožívání se fakticky mění v konkurenci. Začínáme závidět, nepřátelit se, nevěřit, vymezovat se vůči ostatním. Konečně jsme dobře připraveni slibovat, podvádět, lhát ve jménu výhry, vítězství, satisfakce a udržení životního standardu vůči všem, se kterými si porovnáváme. Je to každodenní boj o místo na slunci, kus žvance, kdy večer přicházíme domů fyzicky i psychicky vyčerpaní.

„Ahoj, jak dnes bylo?“

„Na recepci celý den profukovalo a jsem úplně promrzlá.“

„Proč nejdeš dělat něco jiného?“

„Blázníš? Práce ujde a peníze slušné. Proč ty nejdeš jinam, když se pořád jenom hádáte?“

„Jako správce sedím v teple a můj šéf nepotřebuje slyšet, že nemám co dělat. Kde takovou práci seženu?“

Pro stát je to rajská hudba. Díky ní se může pasovat do role spasitele, který každému občanu pomůže, zajistí jeho rovnoprávnost, bezpečnost, jistotu a pořádek. Dává mu to legální mandát na zvyšování daní, navyšování počtu úředníků, policie, šroubování norem, pravidel, standardů a především k nepřetržitému odkrajování již tak okleštěné svobody.

Stát dělá všechno pro to, abychom se nesnášeli, nespolupracovali, neboť pak bychom si pomáhali, věci sami řešili, domluvili se, rozhodovali. Jenže to by státní aparát mohl být desetkrát menší, policie by neměla co řešit, soudy co soudit a úřady co rozhodovat.

„Mami, proč se tak moc těšíš do penze? Vždyť budeš stará.“

„Konečně se nebudu bát, že mě vyhodí z práce, budu mít jistotu příjmu a splním si svoje sny.“

„A proč to neuděláš hned? Copak člověk musí celý život dělat něco, co ho nebaví, aby si teprve v důchodu užíval? Vždyť je to postavené na hlavu!“

„Tak to v životě chodí.“

Stát a velké firmy jsou ukázkoví učitelé v tom, jak se starat především sám o sebe: nezajímají ho lidé, ale systém, který vyvoleným zajistí moc a beztrestné přerozdělování. Bojuje se všemi, kdo se mu pokusí vzepřít, ničí samostatnost, odměňuje pasivnost, poslušnost, neschopnost.

Většinu z nás postupně zlomí nekonečný boj o přežití. Lidé jsou rádi, že dokážou uhradit nájem, plyn, vodu, elektřinu, pojištění a nezajímají se, kolik z jejich vydělaných peněz jim stát odebral. Stáhnou se do své „ulity“, odkud lze všechno a všechny kritizovat.

Čím více se staráme o sebe, tím větší mandát stát dostává a razantněji si své „výhody“ prosazuje a posiluje.

Co naplat, řekneme si. Naše společnost je založená na konkurenci, srovnání a závisti. Ambiciózní lpění na zvyšování nebo alespoň udržení stávající životní úrovně v očích druhých v podstatě napomáhá ekonomickému růstu. Přináší totiž neustálou touhu udržovat si od ostatních odstup, porovnávat se a investovat do všeho, co odstup zajišťuje.

„Jak se ti líbila nová koupelna Marečkových?“

„Docela hezká.“

„Pch! Takový nevkus. S naší se to nedá srovnávat!“

„Vždyť jsi ji chtěla nedávno předělat.“

„No protože ji mám už okoukanou.“

Ale to všechno ale většina z nás ví, tuší, trápí se tím a říká si: je vůbec možné s tím něco dělat? Má to nějaký smysl? Vždyť stačí vydělat trochu peněz, zavřít se do svého bytu, pracovat na své zahrádce či chatě, chodit do moderní kanceláře a okolní svět nám může být ukradený.

„Máte krásný bankovní dům. Zpívají vám tu ptáci, zurčí fontány, lidé mohou pracovat v příjemných zákoutích kaváren.“

„Máte pravdu, je tu opravdu příjemně. Ještě kdyby sem nechodilo tolik klientů a práce byla trochu zajímavější.“

Jenže lidský život má smysl pouze v lidském světě, v okruhu přátel, známých, společnosti.

Zavřít se znamená dříve nebo později trpět, a to především psychicky. A tak zatímco si užíváme hromadění majetku, pohodlí nakoupených „věcí“, naše duše docela trpí, postupně se odcizuje sama sobě a svůj jedinečný život zaměníme za život podle společenských not. Deprese, frustrace a prázdnota nás stále více vrhají do víru společenské kariéry, abychom se náhodou někde neocitli sami, nedívali do své ubohosti a nezačali se ptát, proč to všechno děláme. Zesilující tlak na výsledky a touha po úspěchu nás vede k větší agresivitě, vítězství za každou cenu, ztrátě sebereflexe a ochotě dosáhnout cíle bez ohledu na cestu.

Pavel Vosoba (58)

  • Je spolumajitelem největší české poradenské společnosti M.C.TRITON
  • Věnuje se firemnímu poradenství, ve svém oboru patří ke špičce.
  • Je autorem úspěšných knih Dokonalé služby, Dokonalá manažerská selhání a Dokonalý život.

„Pro řadu lidí je mírně autoritářský režim socialistického velkokapitálu úlevou. V takové společnosti mizí střední vrstva a následuje velká úleva, že jsme na tom zase všichni stejně – tedy až na 'vyvolené',“ říká Pavel Vosoba.

I přes usilovný a nekonečný tlak je stále mnoho lidí, kteří nepodlehnou. Potkávám je jak v „konzumních“ společnostech, tak v autoritářských režimech. Jejich filozofie je až překvapivě jednoduchá.

První, čeho se potřebujeme zbavit je „naštvanost“, která je pasivní ochranou před vlastní nespokojeností. Svět okolo nás není dokonalý a politici, manažeři a boháči mají stejné problémy jako kdokoliv z nás. Naše společnost je odrazem nás samotných, my jsme její spolutvůrci. Nemůžeme se tvářit nadutě a opovržlivě říkat, že se nás to netýká.

Učme se vytvářet pozitivní emocionální vztah k současnému světu. Zajistíme si plnohodnotný a úspěšný život. Energii, kterou získáme tím, že neodsuzujeme, nekritizujeme, nezávidíme, využijeme přemýšlením, kým chceme v životě být, co užitečného chceme dokázat a změnit. Každý z nás tu schopnost má.

Druhé, čeho se potřebujeme zbavit, je nedůvěra. Čím více nedůvěřujeme, tím více ztratíme času a energie na prověřování, kontrolu a navíc roztáčíme spirálu nedůvěry u druhých. Nárůst nedůvěry vede do slepé uličky, kde není možné nic posunout dopředu.

Posedlost mezinárodních firem v dokonalém informačním systému, který umožňuje kontrolovat poslední „šroubek“, vede ke zběsilému víru byrokracie, administrativy a „zkornatění“ i posledních průchodů. Pravidelné firemní „infarkty“ zničí i poslední zbytky aktivity pracovníků.

Učme se důvěřovat druhým, dávejme jim to najevo, nebojme se prohrávat. Jakmile se nám to bude trochu dařit, začne se okolo nás pohybovat více a více spolehlivých lidí.

Zbavme se i extrémní soutěživosti a boje. Jako jednotlivci se v dnešní společnosti prosazujeme agresivitou, bezohledností, sobeckostí. Dostáváme se tak do stavu „psychické nestability“ podobně jako špičkoví sportovci. Každá drobnost, sebemenší neúspěch nás sráží dolů a nám nezbývá nic jiného než více bojovat a vydat více energie, abychom udrželi naše „chatrné“ ego.

„Podívej se, co udělal! Já mu ukážu!“

„Nech ho být, akorát nabouráš.“

„To si přece nemůžu nechat líbit!“

Učme se více spolupracovat a komunikovat. V každé komunikaci a spolupráci otevírejme emoční a citovou stránku, vlastní postoj. Rychleji tak najdeme a odlišíme skutečné partnery od tlachalů, všudybylů , všeználků a slibovačů.

Společnost není něco mimo nás, jsme její součástí a za její stav nese každý z nás vlastní odpovědnost, ať už si to přiznáme, či nikoliv.

Autor:


Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.