Hana Porubská má na jedné ze dvou vizitek napsáno, že je vyučená kuchařka a zasloužilá matka. Je to nadsázka, ale jen trochu. Když se totiž doktorka farmacie před časem rozhodla, že začne podnikat v úplně jiném oboru než jsou lékárny a distribuce léčiv, a otevře penzion pro seniory, školicí středisko, welness a restauraci, udělala si výuční list na kuchařku. Prý se jí to může v budoucnu hodit.
Podnikáte téměř dvacet let. Jak jste začínala?
Vystudovala jsem farmacii v Bratislavě a tam jsem poznala svého budoucího manžela. Oba jsme měli rádi hory a tak jsme přijali nabídku místa a odešli do Liptovského Mikuláše pracovat do lékárny. Bylo to krásné místo, do hor blízko, ale vydrželi jsme tam jen šest let, protože pracovně jsem se nerealizovala.
Byla to velká, neosobní lékárna. Cítila jsem, že chci pracovat jinak. Pročítali jsme ve Zdravotnických novinách inzeráty s nabídkou volných míst a hledali, kde bychom našli uplatnění a získali také byt. Nakonec jsme v roce 1986 zakotvili i s malou dcerou, která se narodila ještě na Slovensku, ve východních Čechách ve Staré Pace.
Skoro nikoho jsme ve městě neznali, ale velmi se nám tam líbilo. Manžel začal vést lékárnu v Nové Pace, já v Lázních Bělohrad. Po dvou letech se nám narodil syn. Dojíždět do Bělohradu se dvěma malými dětmi jsem nemohla, i když jsem tamní lékárnu, městečko i jeho okolí měla velmi ráda. Nakonec jsem práci našla blíž, přímo ve Staré Pace, ale ve veterinární lékárně. Bylo to pro mě dost obtížné, přece jen jsem nevystudovala veterinu, učila jsem se znát za pochodu léky a pomůcky pro zvířata.
Píše se rok 1989. A přišla sametová revoluce….
Začali jsme být s manželem lehce nervózní, lékárny se začaly vracet do soukromých rukou, nevěděli jsme, jak to bude dál. My jsme také toužili mít vlastní lékárnu, spočítali jsme si, že nákup obnáší zhruba milion korun. Neměli jsme ale žádnou finanční rezervu, spíš jen dluhy, spláceli jsme ještě novomanželskou půjčku.
Potřebovali jste milion korun na lékárnu. Jak jste si ho vydělali?
Zjistila jsem, že drhne zásobování lékáren. Vadilo mi, že nemáme léky, které lidi potřebují, a musíme jim říkat, že budou třeba za tři neděle. Začala jsem obvolávat výrobce a párkrát se mi podařilo dodávku urychlit. Kamarád se mě ptal, proč se tím nechci zkusit živit. Oslovila jsem kolegy v lékárně, kdo by do toho šel se mnou, přihlásila se jedna mladá kolegyně. Založily jsme distribuční společnost, získaly potřebná povolení a rozjely jsme zásobování.
Vizitka Hana Porubská1980 - končí studium farmacie v Bratislavě, nastupuje do lékárny v Liptovském Mikuláši |
Vzaly jste si úvěr v bance?
Ne. Peníze do začátků si půjčila kolegyně od babičky, já od řezníka. Dneska je to úsměvné, ale zpočátku jsme měly v naší "kanceláři", což byla garáž, jeden psací stroj a dvě kalkulačky, velkým pomocníkem byl pevný telefon a fax. Na dálku jsme soutěžily s bývalými spolužáky z farmacie, kteří se začali zásobováním lékáren zabývat taky. Hlásili jsme si, kdo jakého docílil obratu a snažili se vzájemně trumfnout.
Byla to moc hezká doba, s kolegyní jsme pracovaly intenzivně, dlouho, ale nevadilo nám to. Dařilo se nám, do podnikání se brzy zapojil i manžel, zastupoval v Česku Slovakofarmu, sen o lékárně se přiblížil. A v roce 1993 jsme jako druzí v České republice otevřeli soukromou lékárnu v Jičíně.
Nakonec jste měla pět lékáren v různých východočeských městech, pak přišel obrat v kariéře. Proč?
Z několika důvodů. V roce 2001 mi tragicky zemřel manžel, zůstala jsem na podnikání sama. A dostala jsem velmi zajímavou nabídku na pronájem našich lékáren. Váhala jsem, ale když jsem si spočítala, co mi přinese, nemohla jsem ji odmítnout. Rozmýšlela jsem, kam s penězi, pomohla mi náhoda. Šla jsem něco vyřizovat a oko mi padlo na vývěsku realitky, která nabízela prodej velké usedlosti v Dřevčicích. Stavba mě velmi zaujala, přemluvila jsem makléřku, aby mi ji hned ukázala, a ještě týž den jsem se rozhodla, že nemovitost koupím.
Jak vás napadlo zbudovat penzion pro seniory?
O tom, že bych chtěla mít penzion pro seniory, jsem přemýšlela už delší dobu. Měla jsem svou maminku u sebe, ale přestože jsem se snažila, cítila jsem, že by si zasloužila více času a mé pozornosti. Chtěla by si víc povídat, ale já měla na starosti malé děti a k tomu podnikání. Navíc později, když byla bezmocná, jsem vlastně zaměstnávala dvě paní, které mi s péčí o ni pomáhaly. Už tehdy jsem si říkala, že se jednou do podobné situace taky můžu dostat, a vím, že po dětech nemůžu chtít, aby mi obětovaly kariéru. Takže jsem si ten penzion postavila taky tak trochu pro sebe a pro své kamarády.
Vzala jste si velký úvěr, nebojíte se, že o služby penzionu nebude zájem a nesplatíte ho?
Já si po tolika letech podnikání věřím. Než jsem se do úprav pustila, hodně jsem se o péči o seniory chtěla dozvědět. Chodila jsem jako dobrovolnice do Sue Ryder a tam studovala, jak se o seniory starají, jaké pro ně mají programy.
Spolu s nejbližšími spolupracovníky jsem si udělala kurz vaření, abych znala i všechny postupy v kuchyni. Navíc jsem upravovala Dřevčický park tak, že v něm není jen penzion pro seniory, ale také školicí středisko, ubytování, wellness a restaurace. Je to nádherné místo, a kdyby náhodou žádná z aktivit nevyšla, udělám z objektu byty, které by se díky blízké vzdálenosti od Prahy určitě prodaly.
