Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se zdálo na první pohled, pokud věc neodbudeme ledabylým mávnutím ruky a samozřejmým: co možná nejvyšší! Předpokládáme totiž, že čtenář, i když dejme tomu slušně vydělává, přece jen nemá neomezený zdroj příjmů a počítá – když už ne každou korunu – tak jistě stokorunu.
Úryvek je z knihy Penzijní připojištění vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE např:
Dokumentární akreditiv v praxi
Finanční rizika
Finanční matematika pro každého - 3. rozšířené vydání
Aby si mohl každý, kdo má zájem o své budoucí finanční pozici vážněji přemýšlet, udělat alespoň rámcovou představu o budoucím vývoji klíčových parametrů, řekněme si nejdříve, které to vlastně jsou a které by měl více či méně brát v úvahu, když se rozhoduje o tom, v jaké výši si má smluvně svůj příspěvek na penzijní připojištění se státním příspěvkem stanovit (či zvýšit). Soudíme, že jsou to především tyto:
- Současný příjem. Když odhlédneme od celé palety nezbytných výdajů na běžnou spotřebu, současný příjem obecně vymezuje prostor pro okamžité stanovení výše příspěvku.
- Očekávaný budoucí příjem (máme i zde na mysli příjem ze zaměstnání). Jistě je těžké v dnešních podmínkách vývoje české ekonomiky (pohybující se stále více v kontextu ekonomiky celoevropského prostoru) či míry nezaměstnanosti oscilující okolo 10 % stanovit nějaká exaktní data. Spíše jde o to reálně posoudit zda obor, ve kterém má člověk kvalifikaci nebo kde hodlá pracovat, má či nemá nadějnou budoucnost; zda region, ve kterém žije, je na vzestupu či v útlumu; či zda to, že se někomu po dokončení dalšího stupně vzdělání (kurzu, rekvalifikace apod.) pozice na trhu práce zlepší a tudíž bude mít naději na platový postup atd. Nikdo nemá v šuplíku křišťálovou kouli pro vidění budoucnosti a toho, jak přesně vysoký příjem bude mít za pět, deset či dvacet let. Nám však pro tyto účely postačí orientační pohled na dnešní výplatní pásku a na předchozí tabulku, kam můžeme našeho účastníka zařadit podle výše hrubého příjmu. Podívat se, zda je na průměru, zda na ¾ průměrného příjmu či na dvojnásobku průměrného příjmu – a hlavně realisticky odhadnout, zda má šanci se ze své dnešní pozice odpoutat směrem nahoru, či mu hrozí sestup směrem dolů.
- Věk účastníka a to, kdy předpokládá odchod do starobního důchodu. To jsou však parametry již pro dnešní padesátníky a osoby mladší víceméně dané zákonem; zde se proto nemůžeme mnoho splést ve stanovení počtu let, po které ještě budeme mít příjem ze zaměstnání a tudíž i možnost platit si na penzijní připojištění své příspěvky.
- Podíl zaměstnavatele na příspěvcích účastníka. Také tyto peníze přijdou velice vhod, zvlášť těm starším, kteří si již nestihli a nestihnou našetřit dostatečný kapitál. Pokud vám snad firma, u které jste zaměstnáni, příspěvek na penzijní připojištění dosud neposkytuje (a pokud to není hlavně proto, že je v tak svízelné finanční situaci, že se jí nedostává peněz ani na výplaty), pak stojí za to, se někoho z vedení či z odborů pozeptat, zda a kdy se k tomu rozhodne (je to i pro firmu daňově docela výhodné).
- Náhradový poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě a jeho očekávaný budoucí vývoj. Již jsme o tom hovořili výše a je zřejmé, že v tomto ohledu nejsou jakékoliv iluze vůbec namístě (a není důvod se utěšovat konstatováním, že jiné země na tom mohou být ještě hůře, než v průběhu příštích dvou nebo tří generací česká populace).
- Vývoj nejen celkového náhradového poměru, nýbrž vývoj tohoto poměru podle příslušných příjmových skupin. To je natolik důležitý parametr, že se u něj na chvíli zastavíme a ukážeme si na grafu, jak tento náhradový poměr vypadá v současnosti a řekneme si, co z toho plyne, a to jak pro osoby, které vstupují do důchodového věku v nejbližších letech, tak pro ty odborníky, kteří připravují další kroky penzijní reformy.
Graf ukazuje na tyto skutečnosti:
- při růstu hrubé mzdy narůstá i vyměřený starobní důchod, avšak jeho vzestup je podstatně pomalejší a příjmové nůžky se nebezpečně rozevírají;
- v důsledku toho se náhradový poměr mezi vyměřeným starobním důchodem a hrubou mzdou rychle snižuje. Je tomu proto, že s rostoucím zaměstnaneckým či jemu podobným pracovním příjmem se rychle zvyšuje míra solidarity, a to ve dvojím směru:
- občané s vyššími pracovními příjmy platí vyšší daně;
- poté, co tyto osoby s vyššími příjmy odcházejí do starobního důchodu, je jim vyměřován (v poměru k předchozímu pracovnímu příjmu) starobní důchod podle v současnosti platné právní normy již natolik relativně nižší, že byl zcela znehodnocen princip zásluhovosti (ekvivalence).
Závěr z uvedeného se zdá být poměrně jednoduchý: snížením životní úrovně po odchodu do starobního důchodu jsou sice postiženy všechny příjmové kategorie, ale v různém rozsahu. Proto volba jejich strategie vůči penzijnímu připojištění bude poněkud odlišná. Pokusme se ji alespoň v hrubých rysech nastínit:
- Lidé s nízkými pracovními příjmy další snížení příjmů pocítí jakoby nejméně, protože bude relativně nejnižší – o 30 až 40 %. Jestli byli celý život zvyklí žít velice střídmě, pak je velmi pravděpodobné, že se naučí vyžít i s velmi nízkým starobním důchodem. Pro ně je pak penzijní připojištění se státním příspěvkem jako stvořené, protože mohou naplno využít zhodnocovacího efektu právě při nižších platbách. Jako optimum jim lze doporučit měsíční příspěvek alespoň ve výši 2 - 3 procenta z hrubého měsíčního příjmu. V případě, že začnou s připojištěním zhruba ve 40 až 42 letech a stanoví si příspěvek na 250 Kč měsíčně, získají za 20 let cca 150 tisíc korun (a muži doživotní penzi skoro tisíc korun), při 350korunovém přípěvku již přes 200 tisíc korun a doživotní penzi asi 1 300 Kč (Porovnáváme-li čisté příjmy, pak průměrný starobní důchod klesne zhruba na 2/3 předchozího čistého příjmu ze zaměstnání). Valorizaci příspěvků lze jen doporučit.
- Lidem se zhruba průměrnými příjmy hrozí při odchodu do důchodu pokles příjmů téměř o 100 %, tedy až na polovinu , a na tento přechod by se měli v náležitém předstihu připravit. Ideální je varianta, kterou nabízí penzijní plány některých penzijních fondů, kdy celkovou částku na účtu po ukončení fáze placení (obvykle po ukončení pracovní činnosti), kdy si účastník po dohodě s penzijním fondem nashromážděný kapitál rozdělí. Například tak, že jednu třetinu inkasuje najednou v podobě jednorázového vyrovnání a ze zbývajících dvou třetin si nechá vyplácet pravidelně měsíčně částky penze. (Již víme, že účastníci řídící se penzijním plánem podle zákona 42/1994 Sb., si mohou zvolit i počet měsíců, po které budou penzi čerpat, kdežto účastníkům řídícím se penzijním plánem podle zákona 170/1999 Sb., budou starobní penze vypláceny automaticky doživotně.)
Na otázku, jak vysoké by měly být měsíční příspěvky (uvažuje se opět se stejným věkem zahájení plateb jako výše a jednotně s 6% nominálním ročním výnosem), pak při variantě jednorázového odčerpání cca 200 tisíc Kč v 60 letech a zůstatku dalších cca 400 tisíc Kč (k čerpání doživotní penze) je nutné měsíční platby dostat na úroveň cca 8 až 9 % z hrubého příjmu.
Pokud bychom ale neuvažovali s třetinovou „prémií“ při odchodu do důchodu, pak se jejich měsíční platby mohou snížit na hladinu cca 6 % z hrubého příjmu – a to je obvykle snesitelné. Navíc i při této částce (cca 750 až 800 Kč měsíčně) se již začíná využívat efektu daňových úlev. - Přechod do starobního důchodu finančně zjevně nejvíce postihuje osoby, které si dokázaly dříve hodně vydělávat a obvykle i tomu přizpůsobit svůj životní styl. Jistě kdokoliv z nás namítne, že z té spousty peněz měly možnost si také hodně uspořit (a nejspíš to také udělaly). Ale argument říkající, že poslední měsíc v pracovní činnosti má člověk příjem ještě 40 tisíc korun a další měsíc již jen necelých 8 tisíc a s více než 30tisícových schodkem bude muset počítat každičký měsíc po "zbytek" života – ten je neotřesitelný. Není divu, že právě tito lidé, které odchod do starobního důchodu zasáhne na příjmech nejtvrději, se kromě dalších finančních produktů velmi zajímají také o penzijní připojištění.
V jejich případě je naše doporučení velmi jednoduché – jít až na samou hranici, kam ještě sahá kombinovaná státní podpora státního příspěvku a daňových úlev, případně i výše. Za tohoto předpokladu, tj. při placení 1 500 Kč měsíčně, pak sami na příspěvcích za dvacet let zaplatí 360 tisíc korun, faktická daňová úleva bude činit necelých 50 tisíc korun, ale na účtu (po zdanění) budou mít ve svých šedesáti letech (po dvaceti letech spoření) k dispozici skoro 700 tisíc korun. A to je částka, která u muže představuje asi 4,5 tisíce korun doživotní starobní penze (tedy asi polovinu toho, co dostane od státního systému sociálního pojištění).
Snad zbývá ještě jedna poznámka, kterou uvádíme, protože nás k tomu vede holá zkušenost z minulých měsíců. Oč jde? O souvislosti rozhodnutí zda čerpat či nečerpat nárok na dávku. Před tímto dilematem však stojí téměř polovina všech dnešních účastníků penzijního připojištění a všichni ti, kteří uzavřeli smlouvu podle podmínek původního zákona a splní jak kritérium délky pojištěné doby, tak věkovou hranici 50 let jako podmínku uplatnění nároku. Jak jste se mohli na předchozích propočtech přesvědčit, je velmi rozumné penzijní připojištění okamžikem nabytí nároku neukončovat, ale dál pokračovat přinejmenším až do doby, kdy využijete nároku na starobní důchod. A věřte, že se Vám těch dalších deset let vyplatí – stačí si vzít tužku, papír a kalkulačku a začít násobit. Ostatně: kdyby přišla nějaká nepředvídaná událost, tak po padesátce a po splnění pojištěné doby si o své peníze administraci penzijního fondu můžete požádat kdykoliv, tak proč by až do té doby na Vaši rostoucí sumičku neměly nabíhat státní příspěvky a stále vyšší výnosy?
Jaká je optimální výše měsíční úložky na penzijní přípojištění podle Vás? Souhlasíte s názory, že penzijní připojištění je vhodné pouze pro lidi po padesátce?
Úryvek je z knihy Penzijní připojištění vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE např:Dokumentární akreditiv v praxi
Finanční rizika
Finanční matematika pro každého - 3. rozšířené vydání
 |
