Pro žáky s lehkým mentálním postižením či jinými handicapy vytváří pohodové školní prostředí, ve kterém rostou v sebevědomé spoluobčany. "Je to nejen práce, kterou potřebuje každý, ale trochu i poslání,“ říká o svém povolání Věra Kozohorská.
Kvůli ředitelování jí ale nezbývá čas na opravdovou kantořinu. Naštěstí prý má výborný pedagogický sbor, na který se v přístupu k žákům může spolehnout.
Podle vás je speciální pedagogika v podstatě poslání. Odjakživa jste chtěla pomáhat lidem?
Rovnou přiznávám, že nějaké ušlechtilé cíle jsem tehdy neměla. Ke speciálnímu učitelství jsem se dostala náhodou. Vždycky jsem věděla, že chci učit. Původně jsem se hlásila na učitelství s aprobací pro 2. stupeň ZŠ, na tento obor jsem se však nedostala a současně se přede mnou otevřela možnost přijetí na obor speciální pedagogika.
Nabídku jsem přijala a až během studia jsem si utvořila přesnější obrázek o struktuře, významu a poslání oboru. Jsem moc spokojená, že se to tak vyvinulo, protože je tato práce mnohem zajímavější než běžné učitelství. Snažíme se děti připravit na běžný život, současně usilujeme při každé příležitosti o zvýšení jejich sebevědomí. To, že jsou postižené, bereme jako fakt.
Žáků je ve třídě maximálně šest, učitelka není jedna, ale rovnou tři, z toho vždy aspoň jeden asistent.
Před rokem jste vyhrála konkurz na ředitelku zdejší školy, co vás přimělo k rozhodnutí ucházet se o toto místo? Mohla to být i finanční stránka?
Já jsem tu předtím už dvacet let dělala zástupkyni. Kolegové mě přemlouvali, ať se přihlásím do konkurzu, a mně to přišlo jako logický posun. O finanční stránce jsem nikdy neuvažovala.
Na začátku mojí praxe se platové podmínky pedagogů ve speciálním školství zásadním způsobem nelišily od podmínek učitelů běžných škol. V současnosti ale přiznávám, že v Praze se finanční ohodnocení ve speciálních školách přibližuje ohodnocení středoškolských učitelů.
Věra KozohorskáNarodila se v říjnu roku 1961. Vystudovala speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově v Praze, později také školský management. S manželem, který je krátce v důchodu, žije na sídlišti poblíž školy. Vychovali spolu dva dospělé syny. Na záliby jí prý nezbývá moc času, ale má ráda dobré knihy. O prázdninách se těší na čtecí maraton, kdy prý nepere ani nevaří a přečte najednou i čtyřsetstránkovou knížku. Baví ji také práce na zahradě, léto si neumí představit bez pobytu v přírodě a posezení u ohně. |
Říkáte, že svoje žáky nelitujete. Jak je těžké k tomu dospět?
Nad lítostí vůbec nepřemýšlím a ani moji nejlepší zaměstnanci o tom takhle nikdy neuvažovali. Vztahy k dětem se v průběhu života vyvinou naprosto přirozeně. V určitých situacích tu lítost se zdravotně postiženým dítětem cítíte, ale spíše si zvyknete. Tak to prostě je.
Určitou lítost však pociťuji v jiných situacích. Klientela naší školy je velmi různorodá, výjimečně se ve škole vyskytují děti, které selhávají na běžných školách prioritně nikoliv jen z důvodu mírného handicapu, ale z důvodu nepodnětného rodinného prostředí. Podpora ze strany rodiny je tak malá, že třeba úplně zbytečně skončí i bez výučního listu. V takových chvílích cítíme spíš bezmocnost a vztek.
Kdo se hodí pro práci s postiženými dětmi?
Především to musí být silná osobnost, která odolá tlaku ze strany některých dnešních žáků, kteří často používají fyzické i slovní násilí ve vztazích k ostatním. To však platí pro veškeré současné školství, nejen pro speciální.
U nás je samozřejmě dále důležité, aby měl tento člověk vztah k handicapovaným dětem a měl je rád. Nesmí mu vadit, že někdy tyto děti nejsou krásné. Podstatná je také fyzická konstituce, protože naše škola není celá bezbariérová a děti na vozíčcích potřebují pomoc při přesunech. Podmínkou je také splňování odborné kvalifikace, tj. absolvování příslušného studia speciální pedagogiky.
Každé dítě má jiný handicap a odlišné potřeby. Asi není lehké se do každého vcítit?
To ne, proto je naše práce těžká. Musíme pro ně připravit přiměřenou práci, stejně tak je odlišně a přiměřeně hodnotit. Na každého klademe jiné nároky a požadavky. Příprava na hodiny trvá déle a musí být promyšlená. Proto si myslím, že unáhlené navracení handicapovaných dětí do běžných škol by dělalo problém. Učitelé nejsou na takové děti zvyklí, chybí finance pro vytvoření odpovídajících podmínek.
V případech, kdy dojdeme k názoru, že dítě má předpoklady i přes svůj handicap pokračovat v náročnějším vzdělávacím programu běžné školy, je samozřejmě naším cílem tyto žáky do běžných škol opět zařadit.
V poslední době jsme se ale setkali s nesouhlasem rodičů několika žáků, kteří s přestupem na běžnou základní školu zásadně nesouhlasili. Pro rodiče je důležité, když jsou jejich potomci ve škole spokojení, úspěšní a netrpí ranními nevolnostmi.
Cítíte někdy ze strany rodičů neochotu své děti umístit do praktické nebo speciální školy?
Dnes se setkáváme s rodiči, kteří k nám problémové či postižené děti vyloženě chtějí umístit. Dříve jsme nevůli pociťovali rozhodně silněji. Dnes se přístup zlepšil. Myslím, že k tomu mohlo přispět i zrušení názvu zvláštní škola. Název ZŠ praktická je podle mě bližší tomu, o co škola usiluje, tedy o přípravu na běžný občanský i profesní život. A důležitá je samozřejmě i prezentace školy.
Snažíte se dětem vysvětlit, že jsou jiné, a připravit je tak na možné negativní reakce okolí?
Nevysvětlujeme jim, že jsou jiné. Snažíme se v nich naopak budovat sebevědomí. Vysvětlovat, že jsou plnohodnotní členové celého našeho společenství. A že si mají umět sami sebe vážit za něco, co umí. Každý člověk nemůže umět všechno.
