Po onkologické léčbě se do práce nedávno vracela pětačtyřicetiletá Zdena. Více než rok byla její židle v kanceláři prázdná. „Šla jsem tam se staženým hrdlem. Za prvé jsem netušila, jak se budou kolegyně tvářit, obávala jsem se takových těch jakoby soucitných pohledů a taky toho, že v mé profesi účetní se dějí neustálé změny, že v tom budu plavat,“ uvádí žena.
„Rozpaky ze stran kolegů opravdu nastaly. Vyřešila jsem to tím, že jsem na firemní poradě oznámila do pléna, aby považovali moji nemoc za uzavřené téma a požádala o pochopení, když si zpočátku nebudu s některými záležitostmi vědět rady. V průměru se dá říct, že to zafungovalo.“ Není tomu ale tak vždycky. Jednapadesátiletému Františkovi dali v práci jasně najevo, že se svou funkcí vedoucího už nemá počítat.
„Po těžkém úraze mi zůstalo mírné kulhání. Byl jsem nemocný osm měsíců. Mezitím firma získala větší zakázky, kolegové jezdili na školení o nových výrobcích, přijali se noví mladí dravci. Šéfové mi vysvětlili, že bych na to už nestačil a ať si vyberu, buď odchod nebo kancelář ve skladu,“ popisuje smutně návrat muž. „Co mi zbylo, jsem ve skladu, v mém věku jiná cesta nebyla.“
Opora a pochopení, lepší než soucit
Lékařka psychiatrického oddělení Nemocnice Český Těšín Jana Kollerová tvrdí, že každý bude takovou situaci, jako je návrat do práce po dlouhé léčbě, asi vnímat jinak. Záleží na tom, proč byl dotyčný mimo zaměstnání. Jestli se například léčil z těžkého úrazu po autonehodě, z vážné nemoci, s depresí či alkoholismu. Úraz pro něj může znamenat určitá pracovní omezení, v případě, že mu zůstanou trvalé následky. To může být problém, vrátit se na původní místo. A nebo úplně stačí, když se jedná o člověka, který tráví většinu pracovní doby za volantem a po nepříjemném zážitku z havárie, se bude bát tak moc jezdit.
„Hodně se lidé také strachují, že kvůli dlouhému pobytu v nemocnici a následné rekonvalescenci, přijdou o práci. Bohužel se to občas stává. Tato nejistota pak u nich vyvolává deprese,“ konstatuje Kollerová. „Často mluví i tom, že pracovní nápor už nemusejí zvládnout, že nebudou schopni fungovat naplno jako dřív. Tady je důležité obklopit se lidmi, kteří mi budou oporou, nejvíce pomůže pochopení a podpora rodiny a pokud ani to nepomáhá, radím vyhledat odbornou pomoc.“
Odhoďte předsudky
Tlak zaměstnavatelů a konkurence sebou nese hodně zátěžových stavů, které mnozí lidé přestávají zvládat. Je na nás kladena stále větší zodpovědnost, někdo se bojí jakéhokoliv selhání, aby nepřišel o práci, druhý o firmu. To vše může vyvolat stres, únavu a následně vážné depresivní stavy. U nás jsme se bohužel ještě stále nezbavili předsudků, které souvisejí s návštěvou psychiatra nebo psychologa. Nemocní dlouho otálejí, než se do ordinace vůbec vypraví a pak už obvykle je nemoc v tak pokročilém stavu, že vyžaduje mnohem delší léčbu.
„Lidé se bojí nálepky psychicky nemocného. Co by tomu řekli v práci, kdyby se dozvěděli, že jsem se léčil u psychiatra? To už bych se tam pak nemohl vrátit. Nyní je to aktuální téma, protože stejně tak uvažoval Karel Svoboda,“ vysvětluje lékařka Kollerová. Takto postižených přibývá a bude přibývat. „Důležité je odhodit všechny předsudky, protože duše je součást každého z nás a může onemocnět tak jako srdce, plíce cokoliv na našem těle. Jakmile nás nemoc začne omezovat, je nutné udělat vše proto, aby se nám ulevilo. Čím dříve, tím lépe,“ poznamenala lékařka.
Kolegyně mě objala, drželi mi všichni palce
Jak se však asi cítí lidé, kteří se do práce vracejí třeba z protialkoholické léčebny? Mnoho z nich se v duchu ptá: „Jak se na mě - alkoholika- budou v práci dívat? Bude se se mnou vůbec někdo bavit? Jak se mám sakra chovat? Suverénně? Kajícně? Nevšímavě?“
Jenže jim nezbude, než se prostě odhodlat a jít. Vyléčená alkoholička Helena, která je ve firmě mistrovou, konstatuje: „Zakázala jsem si myšlenky typu: Co si asi teď o mě říkají? Oni se na mně tak divně dívají. Nic takového. Vždyť já jsem ta dobrá, která se poprala sama se sebou, s drogou, která mi ničila život.“ Dodává, že když se vás někdo na léčbu zeptá, odpovězte mu pravdu bez nějakého ostychu, zabírá to.
„Já jsem to měla lehčí, než někteří další lidé na léčení. Vedoucí mně v léčbě podporovala.“ Helena navíc, než nastoupila zpět, řekla řediteli, že kdyby ji pracovní prostředí nesedělo z jakéhokoliv důvodu, podá výpověď. „Když jsem přišla mezi kolegy, ptali se: Jak se cítíš? Už je to dobrý? Také jsem slyšela slova uznání. To mi dodalo sebevědomí. Potěšila mě spolupracovnice, která když mně uviděla, přiskočila a odejmula mně. Že je moc ráda, že jsem zpátky, že mně vidí,“ říká žena.
„Lidi okolo zjistili, že mi vlastně nemůžou nijak ublížit, když si z toho dovedu udělat i legraci. Také se už nebojí se přímo zeptat, jaké to tam bylo. Ze začátku byli někteří na rozpacích. Dnes je to úplně v pohodě. Dokonce mi nabídli povýšení. Vložili ve mně důvěru.“
Kollerová potvrzuje, že když kolegové dají najevo nebo jen naznačí, jak jsou rádi, že kolegu vidí zpět, úplně to stačí. Nejhorší je, když ho bude okolí vnímat jako méněcenného. Zbytečné je taky dotyčného nějak přehnaně šetřit. Spíše se ho sem tam, než si zase zvykne, zeptat: „Jak ti je?“ Sdělit mu: „Když budeš potřebovat poradit, jsem tady.“
 |
PODNIKÁTE A HLEDÁTE INFORMACE pro vaše finance? Navštivte podnikani.idnes.cz |
