Tehdejší společenské klima sice přikazovalo ženám zůstat v domácnosti a pečovat o děti, ale chudé ženy samozřejmě pracovat musely. Lepší práci v továrnách, vyžadující kvalifikaci, zastávali muži; ženám byla svěřována práce monotónní za nejméně peněz. Věřilo se totiž, že jsou pasivní a tělesně slabší. Ačkoli pro mnoho rodin byl příjem ženy životně důležitý, jejich nižší platy se ospravedlňovaly všeobecným míněním, že pracují dočasně, dokud se nevdají. Dělničtí předáci toho dokonce využívali ve svůj prospěch: když bojovali o zvýšení platu, tvrdili, že placená práce je neženská a že kdyby muži měli dostatečně vysoké platy k uživení celé rodiny, žádná žena by přirozeně pracovat nechtěla.
Ani univerzitní vzdělání nezaručilo ženám přístup ke kvalifikované práci: například v roce 1873 bylo ve Spojených státech odepřeno jedné ženě přijetí do advokátní komory s tím, že "přirozená plachost a jemnost, jíž se vyznačuje ženské pohlaví, činí ženu zjevně nezpůsobilou pro mnohá zaměstnání občanského života". Úsilí žen za získání rovných práv s muži, které se objevilo v 18.-19. století, se označuje jako první vlna feminismu. S ní a s prvním organizovaným bojem proti diskriminaci v zaměstnání je těsně svázána také historie Mezinárodního dne žen. První Den žen se konal v USA v roce 1908, kdy ženy demonstrovaly za hlasovací, politická a ekonomická práva. O dva roky později na Mezinárodní ženské konferenci v Kodani bylo rozhodnuto, že bude určen jeden Mezinárodní den žen 8. března.
