Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Z koníčku si kantorka udělala živnost a přispěla i k českému rekordu

aktualizováno 
U stánku Martiny Brachtlové, která vyrábí a prodává čepice a čelenky, vám až přechází zrak. Vybrat si je těžké. Zástupkyně ředitele školy v Karlovicích u Vrbna pod Pradědem si udělala ze svého koníčku živnost, u které navíc relaxuje. Její čepice nesou značku 2M.

„Největší hit jsou reflexní barvy. Na horách chtějí být všichni vidět,“ říká Martina Brachtlová. | foto: Petr Buček

Jak jste se dostala k pletení čepic?
Mám čepicovou úchylku, vždy jsem si kupovala spoustu čepic. Klidně i dvanáct za zimu. A protože jsem dříve pletla oblečení pro děti, tak mě napadlo, že bych mohla plést i čepice. Daly jsme se dohromady s kamarádkou a začaly. Jak čepic přibývalo, napadlo nás, že bychom měly mít svou značku. A protože jsme začínaly ve dvou - Madla a Martina - máme značku 2M. Později se přidala ještě další kamarádka Jana. V té době už jsme logo používaly, a tak není jeho součástí. 2M jsou prostě holky, co spolu kamarádí. A už nám to funguje tři roky.

Martina Brachtlová

  • Je učitelka tělocviku a speciální pedagogiky.
  • Pracuje jako zástupkyně ředitele základní školy v jesenických Karlovicích nedaleko Vrbna pod Pradědem.
  • S kamarádkami založila firmu 2M, která se specializuje na ruční pletení čepic a čelenek a otevřely si internetový obchůdek.

A jak se to stalo, že se firma dobře rozjela?
Nejdříve jsme čepice upletly sobě, pak jsme je upletly instruktorům do lyžařských škol, ve kterých jsme aktivní. Začalo se ozývat stále více lidí, kteří po našich čepicích také toužili. A tak jsme pletly. Jedná se o jednoduchý vzorek: hladce – obrace. Nejvíce práce udělají barvy.

Jste učitelka, dnes už zástupkyně na základní škole v Karlovicích nedaleko Vrbna pod Pradědem. Dá se to skloubit s pletením čepic?
Dá. Mám už velké děti, které mě nepotřebují. A pletení beru jako oddechovku, relax. Honička bývá, když jedeme někam prodávat, a chceme si nachystat pěkné věci, to pak musím plést do noci.

Kolik hodin trvá upletení jedné čepice?
Upletení jedné čepice s podflisováním a bambulí mi trvá dvě až tři hodiny. Jsou materiály, které není třeba podflisovávat a to je jednodušší. Každá čepice je originál, každou se snažíme uplést trochu jinak. Je zajímavé, že někdy upletu čepici a řeknu si, ta je pěkná, tu hned prodáme, ale vůbec to tak není. O jiné si myslím, že je průměrná a je hned pryč.

A kolik hodin týdně zhruba čepice pletete?
Tak dvacet pětadvacet hodin týdně. Záleží na tom, kolik je toho v práci. Ale někdy se mi nechce, a někdy mě taky bolí ruce. Už nám kolikrát říkali: kupte si stroj, ale to není ono, správná čepice musí projít rukama.

Jak vznikne taková láska k čepicím?
Je to stejné jako s každou úchylkou. Přišla jsem do obchodu a řekla si: tahle je hezká, tu musím mít. Ke každé bundě, kabátu je třeba mít jinou. Někdo si kupuje kabelky, boty, já utrácela za čepice. Teď už si je vyrábím sama. Doma mám sklad čepic, ale ty od konkurenčních firem už si na hlavu nevezmu.

Zákazníků vám přibývá, to se přece nedá udržet jako koníček.
Máme v tom jasno, plést na strojích se nám nechce. A tak raději hledáme pomocnice. Začala plést i moje dcera, umí to i můj muž. Ale bojím se, že to netrvá věčně, že i čepice jsou pomíjivá móda.

Kde hledáte inspiraci?
Hodně se pohybuji na horách v Česku i v zahraničí. Rozhlížím se, co se nosí,, jaké barvy jsou v módě. Chci, aby byly čepice „čučavý“. Je rozdíl prodávat na horách a ve městě. Na horách chtějí být všichni vidět, reflexní barvy jsou navíc v módě. Ve městech se lidé oblékají střídměji. Nosí tmavší oblečení a k tomu si koupí umírněnější barvu. Pleteme všechny barevné škály, ale v zimě prodáváme nejvíce na horách, kde jdou nejvíce na odbyt čepice v reflexních barvách.

Jaké barvy jsou nyní módní?
Největší hit jsou reflexní barvy: růžová, světle zelená, tyrkysová, světle modrá, oranžová. Holky chtějí hlavně ty růžové, kluci do zelena, do žluta. Taky jede šedá barva. Třeba se strakatou bambulí.

Hodně čepic pletete i na zakázku.
Na našem webu máme objednávkový formulář, na kterém si každý může poskládat, jakou barevnou kombinaci chce. Vybrat si může i bambuli. Anebo lidé poprosí přímo na stánku. Tímto způsobem prodáme asi nejvíce čepic. Když si člověk jede po své barvě, lépe si vybere. Stává se mi, že jedu autem a za oknem vidím lidi, kteří chodí v našich čepicích. Nedávno mi posílala kamarádka SMS: „Sedím v autobuse a všichni máme čepice 2M.“ To mám pak velkou radost. Někdy mám pocit, že učení ve škole je marný boj, pletení mě naopak dobíjí. Vidím, že je lidé nosí, vracejí se pro další. Je to dobré.

Kde všude prodáváte?
Většinou v okolí Bruntálu a v Třebíči, odkud jedna z kamarádek pochází. Jezdíme po okolních lyžařských areálech, kde máme čas od času stánky. Na horách to funguje nejlépe. Nejčastěji jsme na Pradědu nebo na Malé Morávce. Každý víkend prodávat nestíháme, tolik čepic prostě neupleteme. Jezdíme také na lyžařské závody (i třeba na letní soustředění lyžařů), čepice máme také v několika sportovních obchodech. Dokonce jsme viděli i jednu naši čelenku v Rakousku. Jezdíme tam na soustředění, bydlíme u kamarádky v penzionu, pár čelenek a čepic jí tam vždy nechám. Rakušané jsou nadšení z ručních prací. Umějí to ocenit. A my máme výhodu, že čepice můžeme nabídnout za rozumné peníze.

A co děláte v létě?
Pletu do zásoby. Je to paradox, ale nejvíce čepic jsme prodaly v létě – 20. srpna, když bylo venku třicet stupňů.

Stalo se vám někdy, že jste upletla čepici, kterou jste nedokázala dát z ruky?
Ano, stalo se mi to několikrát. Jenže pak mi je lidé stáhli z hlavy. Přijde paní na stánek a řekne: já bych chtěla čepici, co máte na hlavě. Koupí ji i přesto, že je nošená. Takhle už jsem prodala asi pět čepic. Vždycky si říkám, že si ji upletu znovu. Ale většinou si upletu podobnou.

Jak vypadá taková domácnost pletařky?
Už nemáme obývák, ale máme dílnu. Všude doma mám v takových umělohmotných krabicích vlnu, aspoň to máme barevné. Leží všude, mezi tím se pohybuje pes. Sedím, koukám do těch krabic a říkám si: tyhle dvě barvy by k sobě šly. Později někdo přijde si vybrat, vlny prohází a já vidím další zajímavou barevnou kombinaci. Pletení je také o náladě. Jakou mám náladu, po takové barvě sahám.

Dá se na čepicích zbohatnout?
Uplést čepici trvá dvě až tři hodiny. Když mi můj muž spočítal, za kolik to dělám, klepal si na hlavu. Nevydělávám ani stovku za hodinu. Zapnu si u toho televizi a poslouchám. Všechny filmy mám naposlouchané. Jsou to těžko vydělané peníze, na nové auto jsem ještě nenašetřila, ale i tak je to zajímavý přivýdělek. Dělám to z lásky, ne pro peníze.

Nemáte strach, že se vám to jednou rozběhne tak, že byste to nezvládala? Nebo třeba musela přestat učit?
Já se spíš bojím, že nebude poptávka. Asi bychom měly vymyslet ještě něco dalšího. Na druhou stranu by to bylo fajn. Učím třiadvacet let a po tolika letech změna profese prospěje.

Loni jste byla iniciátorkou velmi zajímavé akce. Několikrát jste obtočili obří šálou vysílač na Pradědu. Jak to vzniklo?
Každý rok děláme s holkami soustředění 2M. Pleteme v létě na zahradě, popíjíme u toho vínko a chlapi grilují. A tam to vzniklo. Původně jsme chtěly požádat lidi, ať nám pomohou uplést šálu dlouhou 1 491 metrů, jako je vysoký Praděd. Jenže se to rozkřiklo, trošku dost se to rozkřiklo, daly jsme to na web, chytily se toho televize a začalo celorepublikové šílenství. Babičky vytáhly zbytky vln, co měly doma, a pletlo se. Pletly domovy důchodců po celé republice. I z Lipska nám přišel balík upletené šály. Původně jsme chtěly mít jen těch 1 491 metrů, každou neděli jsme to počítaly a bály se, že to ani nestihneme. Ale za tři měsíce bylo hotovo a babičky naléhaly, že musíme pokračovat. Volala jsem tedy do Pelhřimova do agentury Dobrý den, která v Česku zaznamenává rekordy, jaký je ten český. Byl tři kilometry. My jsme nakonec daly dohromady devět kilometrů, 33 metrů a 40 centimetrů.

A to jste sešívaly vy?
Ano, s kolegy z Tréninkového centra Praděd. Sešívaly a namotávaly na obrovské bubny, aby se to dalo převézt. A takových bubnů bylo sedm. Lidé se tam chodili koukat, odstřihávali si kousky, to jsme jim povolili, nosili si to domů. Šálu už nechci ani vidět, zabralo nám to tři čtvrtě roku života.



Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.