„Škola vás podnikat opravdu nenaučí, ale může otevřít příležitosti a usnadnit vstup do tohoto světa,“ odpovídá na otázku Iva Maršová z Fakulty podnikatelské Vysokého učení technického v Brně. „Navíc studium MBA na naší škole je postaveno na prolínání teorie s praxí v poměru půl na půl – studenti řeší konkrétní případové studie z praxe a vyučující jsou také z 50 procent praktici od manažerů až po podnikatele, a právě propojení s praxí je významnou výhodou pro rozjezd či pomoc v podnikání,“ dodává s tím, že mezi studenty fakulty lze nalézt i již zavedené významné i drobné podnikatele. „Ekonomické a manažerské vzdělání dává podnikateli krom znalostí a informací také širší přehled, a umožňuje tak další rozvoj podnikatelských dovedností. Jednoznačně tedy má smysl,“ míní Michaela Roubíčková z ostravské Vysoké školy podnikání.
JAK TELEFONOVAT:„Nevyučení“ podnikatelé
Je otázkou, nakolik jsou školy s přídomkem „podnikatelská“ skutečně líhní budoucích podnikatelů. Ti, kdo podnikají, většinou nešli nejdříve vystudovat podnikání, aby pak založili firmu. Něčím se vyučili nebo něco vystudovali (někteří třeba právě kvůli rozjíždějícímu se podnikání ani nedostudovali) a jednoduše se snažili najít způsob, jak dělat, co je baví, a ještě na tom vydělat. Někteří možná dokonce hledali způsob, jak se uživit tím jediným, co umějí. „Já a moji dva společníci jsme vyučení nástrojaři, pracovali jsme spolu v Tatře Kopřivnice. Poté, co se v Tatře začalo propouštět, jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Na pracák se nám nechtělo, tak jsme se pustili do vlastního podnikání,“ popisuje Pavel Horský, jak před deseti lety vznikla jeho firma Royal, která se věnuje opravám a renovacím historických vozidel.
Při svém podnikání vystačí s tím, co se naučil v nástrojařském učilišti a posléze v někdejším zaměstnání a s výpomocí manželky, která se mu stará o administrativu. Malá firmička o třech lidech jí zase tolik negeneruje, aby na ni nestačily účetnické znalosti manželky. A Pavla Horského na jeho podnikání zajímá hlavně praktický výkon práce, na kterou je jeho firma zaměřená – tedy samotná renovace veteránů. Šroubovák je mu bližší než manažerská příručka. „Nejsem manažerský typ, určitě bych se nerad stal šéfem, který jen rozděluje úkoly. Já se chci hrabat v motorech,“ říká s tím, že by určitě firmu zvětšovat nechtěl. Nicméně z pohledu svých očekávání může být označen za úspěšného. Dělá, co ho baví, a uživí se tím. „Není to na zbohatnutí, ale jako obživa to není špatné,“ přiznává.
Mezi příběhy podnikatelů najdeme i řadu historek o selfmademanech, pilných, talentovaných a úspěšných lidech, kteří se vypracovali až na vrchol, přitom z pohledu formálního vzdělání se jedná o nedouky. Jako třeba Steven Wozniak a Steven Jobs, zakladatelé světově proslulé firmy Apple. Jejich zelené jablko se stalo v počítačovém světě podobně výrazným poznávacím znamením jako třeba klasické logo Windows, na svém kontě mají několik prvenství – představili první grafický operační systém, začali prodávat první počítač s myší, nabídli techniku pro „obyčejné“ lidi, ne jen pro nadšence. Už na střední, kde společně studovali, je elektronika zajímala víc než cokoli jiného – tedy i než celé studium. Proto ho také oba předčasně ukončili a vrhli se do praxe tehdejšího světa výpočetní techniky, kam jinam, než do Mekky počítačového průmyslu – Silicon Valley. Wozniak tu začal pracovat pro Hewlett-Packard, Jobs pro Atari. Wozniak si vedle své práce pro Hewlett-Packard hrál v garáži s počítačovým designem. Roku 1976 se mu podařilo vyrobit něco, co vypadalo jako Apple I. Svých zaměstnavatelů ve firmě Hewlett-Packard se zeptal, jestli by je zajímal počítač za 800 dolarů, na kterém běží Basic. Všichni jeho nabídku odmítli.
Wozniakův kamarád Jobs projevil větší předvídavost než zkušení harcovníci z HP a snažil se přemluvit Wozniaka, aby zkusili rozjet vlastní počítačovou firmu. Wozniak se nechal přesvědčit, a tak 1. dubna 1976 vznikla firma Apple, Wozniakovi bylo tehdy 25 let, Jobsovi 21. Podobným „nedostudovaným nedoukem“ je i další ikona počítačového byznysu – zakladatel a hlavní systémový architekt Microsoftu Bill Gates. Už na střední škole přišel do styku s počítačem, který byl v té době ještě spíš výjimkou, a seznámil se s programovacími jazyky. Svůj první program – program pro tvorbu rozvrhů ve škole, prodal ve svých 17 letech, ve stejném roce založil svou první firmu Traf-O-Data, která měla navrhovat a vytvářet systémy pro automatické počítání aut při analýze dopravního provozu. Střední ještě dodělal, po ní pokračoval ve vysokoškolských studiích na Harvardu.
V roce 1975 Gates a Allen napsali verzi programovacího jazyka BASIC pro první osobní počítač Altair 8800. Tento software pak licencovali výrobci Altairu, Micro Instrumentation and Telemetry Systems (MITS) a založili společnost Microsoft, která měla vytvářet verze BASICu pro další výrobce počítačů. Ve třetím ročníku se Gates rozhodl opustit školu a věnovat se pouze Microsoftu. Věřil totiž, že počítač bude užitečným pomocníkem v každé kanceláři a domácnosti. Dnes patří k nejbohatším lidem na světě.
ŠPATNĚ VYBAVENÁ KANCELÁŘVzdělání na obtíž?
Všechny uvedené příběhy ilustrují, že možnost uspět v podnikání není přímo závislá na úrovni dosaženého vzdělání či na míře ekonomických znalostí. Jde spíš o schopnost riskovat a chopit se příležitosti. Příliš vysoká úroveň dosaženého formálního vzdělání může být v tomto ohledu dokonce na překážku, jak alespoň naznačuje analýza autorů Jana Kellera z Ostravské univerzity a Lubora Tvrdého z Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, kteří se zabývali výsledky reprezentativního sociologického výzkumu, který byl proveden v květnu a červnu v rámci projektu Změny na trhu práce a perspektivy vzdělanosti. Proběhl s podporou Grantové agentury ČR a byl realizován Ekonomickou fakultou Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava a agenturou SC & C.
Výzkumníci oslovili 2700 respondentů ve věku 25 až 60 let, kteří pracují nebo by chtěli během příštích tří měsíců najít práci. Dotazovaní byli vybíráni tak, aby reprezentovali členění české společnosti podle dosaženého vzdělání (základní a vyučení bez maturity; s maturitou; s vysokoškolským diplomem). Autoři analýzy se zaměřili na to, co výsledky výzkumu říkají o vztahu vysokoškoláků a podnikání.
Výsledky průzkumu podle Kellera a Tvrdého ukazují, že naprostá většina vysokoškoláků nikdy nepodnikala a dokonce mají z podnikání větší obavy než lidé s nižším vzděláním. „Čekali bychom možná, že to bude jinak, ale vysokoškoláci nejsou v pozici podnikatelů výrazně častěji než celá populace. Je to trochu v rozporu s představou, že vzdělanostní společnost má dynamizovat ekonomický život země. Za podnikatele se jich označuje přibližně 15 procent,“ píše se v analýze.
Naprostá většina vysokoškoláků, celých 71 procent, podle průzkumu nikdy nepodnikala a ani v budoucnu nic takového dělat nehodlá s tím, že nejsou podnikatelský typ. „Hned na druhém místě se u nich vyskytuje obava, že podnikání je příliš složité,“ píše se v analýze. Mezi další faktory, které vysokoškolsky vzdělané odrazují od podnikání, jsou obavy z podnikatelského a finančního rizika, přílišné psychické zátěže a nedostatku času. „Z toho, co jsme zatím viděli, plyne poměrně plastický obrázek profilu českého vysokoškoláka. Je to člověk, v jehož očích vzdělání představuje vcelku solidní pojistku a který příliš netouží po tom být v ekonomickém životě zatížen většími riziky než ostatní. Obecně se český vysokoškolák projevuje spíše jako člověk, který se zaměřuje nikoliv na výboj, nýbrž na obranu dosažené pozice. O něco větší odvahu projevují mladí držitelé diplomu pod 36 let a muži jsou o něco průbojnější než žen,“ shrnují ve své studii Keller a Tvrdý.
„Tento stav věcí můžeme vysvětlovat nízkou úrovní praktické přípravy na samostatné podnikání na našich vysokých školách. Vysvětlení však můžeme nalézt také v tom, že vysokoškoláků je v naší populaci poměrně málo, takže je zatím nic nenutí vrhat se do dravé konkurence. Mohli bychom pak říci slovy francouzského sociologa Pierra Bourdieu, že naši vysokoškoláci volí strategii, jež je používána těmi, kdo nemají takové zásoby ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu, aby si mohli dovolit riskovat, že ztratí všechno ve snaze získat více. Takové riziko totiž podstupují jen ti, kdo jsou si jisti, že nikdy neztratí vše, když budou usilovat o to, vše získat,“ uzavírají.
