Poruchy učení se někdy odhalí pozdě

- Pokud dítě není ani hloupé, ani líné, a přesto má ve škole potíže, měli by rodiče zpozornět. Může jít o poruchu učení, která často slouží k zařazení do nelichotivé krabičky. Pokud se neodhalí včas, může i vyřadit z dalšího vzdělávání. Takový žáček se pak zbytečně stává outsiderem. Někdy na celý život.
V anglosaských zemích se uvádí, že nejrůznějšími poruchami učení trpí zhruba 20 procent tamní populace. V České republice jsou čísla jiná. Výraznější poruchy jsou prokázány zatím jen u dvou až tří procent, lehčí u dalších tří procent dětí. Ve skutečnosti však bude počet daleko vyšší, protože se na ně ve škole mnohdy nepřijde. "Učitel si mě často zval do školy a vyčítal mi, že se můj syn na hodiny českého jazyka nepřipravuje, i když jsme se spolu doma poctivě učili," svěřuje se matka dnes už devatenáctiletého Tomáše Jana Chýrová ze Sedlčan. Ve škole říkali, že v matematice je docela bystrý, ale v češtině dělá jednu chybu na druhou. Kdyby byl hloupý, nejde mu přece ani matematika. Snažil se, ale nakonec měl z jazyka vždycky čtyřku. Začal se pak práci do školy opravdu vyhýbat, a tak mu nedali doporučení ani na střední školu. Vyučil se strojníkem a teď je bez práce. "Takové případy skutečně jsou. S podobnými se setkávám ve své praxi velmi často," potvrzuje Jaroslav Šturma, odborník na poruchy učení, který se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zabývá výukou budoucích pedagogů a psychologů. Podle něj se často najde porucha, když se dítě učí a výsledky neodpovídají jeho úsilí. Chování učitele ve výše uvedeném případě je typickým příkladem zjednodušení a špatného vyhodnocení situace. Dal hochovi nálepku lenocha. Ta mu pak zůstala. V mnoha případech jsou tyto nálepky falešné.

Děti, jedno jako druhé

Každý jedinec se totiž vyvíjí různě rychle, a to zvlášť pokud jde o zrání jeho mozku. U některého dítěte trvá déle, než začne číst plynule, jinému dělá obtíže pravopis. Nic z toho samo o sobě nevypovídá o nižší inteligenci. "Můj syn v první třídě vůbec nedokázal vázat slabiky do slov a číst. Přelom nastal díky jeho píli a trpělivosti učitelek až ve třetí třídě. Dnes chodí pátým rokem na prestižní gymnázium a jeho studijní výsledky jsou nadprůměrné," říká Alena Jiříková z Prahy 2. Těžší to má s dcerou, která má stejnou poruchu, ale porozumění ve škole nenachází. Je v první třídě denně doslova zavalena úkoly. Jiné děti je dělají patnáct minut, ona s matkou tři hodiny. Více než tři sta let stará idea Jana Amose Komenského o škole hrou spí mezi některými lavicemi hlubokým spánkem. "Takzvaná jednotná škola z dob totality leckde přetrvává dodnes," vysvětluje Jaroslav Šturma. Doplňuje, že stále nejde o jednotu příležitostí pro všechny, ale o uniformitu výchovy, která se projevuje tím, že ještě mnoho pedagogů přistupuje ke všem žákům stejně, jako by byli z jedné formy. I pedagogům se vštipuje tolerance k odlišnostem pomalu. "Ke každému dítěti je třeba přistupovat individuálně. To znamená volit i různé metody výuky. Nová generace učitelů by už měla být náležitě proškolena." doufá Jaroslav Šturma. Speciální pedagog a klinický logoped s mnohaletou praxí Zdeněk Žlab k tomu poznamenává: "Dnes jsou učitelé dostatečně informováni, co mají dělat s dětmi, kterým něco nejde. Stále však je mezi nimi ještě mnoho těch, kteří přeceňují tradiční způsob vyučování a tvrdí, že když naučili několik stovek nebo tisíc dětí číst, naučí všechny. Mýlí se." Čtení se u nás učí převážně takzvanou analyticko-syntetickou metodou. To znamená od hlásek přes slabiky ke slovům. Dyslektické dítě často není schopno sluchem rozlišit jednotlivé hlásky ve slově nebo délku samohlásek, slabik, i když slyší dobře. Problém mu mohou dělat i rozdíly mezi měkkými a tvrdými slabikami. Chová se pak jako cizinec, který v českém jazyce nedokáže rozpoznat tvrdé a měkké hlásky. S jeho inteligencí to rovněž nesouvisí. Pro takové dítě je vhodná takzvaná globální metoda, která učí vnímat celé psané slovo jako obrázek. "Chybují i rodiče. Bojí se, že by dítě získalo punc nemocného hlupáka, takže i přes doporučení nevyhledají odborníka," stýská si Zdeněk Žlab.

Kontakt

O. Zelinková, Cvičení pro dyslektiky I.-VI. Nakladatelství "Dys", Kostřínská 581, 181 00 Praha 8-Bohnice. Dys-centrum: Ohradní 1366, Praha 4, tel.:02/61 21 40 75 Dětské centrum "Paprsek": Šestajovická 19, 198 00 Praha 9 Pedagogicko-psychologické poradny: v každém okresním městě a ve všech pražských obvodech

Doporučená literatura: M. Černá/kol.: Lehké mozkové dysfunkce. UK Karolinum, Praha, 1999. Z.. Matějček,: Dyslexie. Specifické poruchy čtení. H+H, Jinočany, 1995. O. Zelinková,: Poruchy učení. Portál, Praha, 1994.