V první chvíli v nich vyvolá obrovské nadšení, ale později také nejistotu a pochybnosti. I druhé kolo je totiž jenom naděje a potenciální vysokoškolák ještě zdaleka není za vodou. Znovu jde do konkurence, ve které budou hodnoceny jeho předpoklady k budoucímu studiu. Co ho přitom čeká?
K čemu druhé kolo
Druhé kolo, rozhovor přijímací komise s uchazečem, je obvyklé zejména u oborů, kde se přijímá poměrně malý počet a je potřeba z množství studentů, kteří uspěli u písemných zkoušek, vybrat ty nejschopnější. Zejména u společenských věd, na filozofických fakultách a fakultách sociálních věd slouží ústní zkoušky k posouzení, jak hluboký je zájem o vybraný obor a jestli má adept vysokoškolského studia nejen středoškolské znalosti, ale i další žádoucí předpoklady.
Kupříkladu schopnost pochopit odborný text z předloženého vlastního seznamu prostudované odborné literatury a zformulovat jeho základní myšlenku. Ještě před první otázkou se kontroluje občanský průkaz a maturitní vysvědčení, které je na jednotlivých fakultách hodnoceno různým počtem bodů, ale nikdy není hlavním kritériem pro přijetí. Takže i student s vyšším průměrem u maturit má šanci na vysokoškolské studium.
Pokud však přesvědčí komisi, že jeho zájem o zvolený obor není výsledkem nahodilého rozhodnutí, ale opírá se o vážnou motivaci a konkrétní představu, co takové studium obnáší. Otázku "Proč jste zvolili právě tento obor" tedy může každý očekávat s největší pravděpodobností.
Co komise ocení
Prezentace skutečného zajmu o vybraný obor může vycházet ze znalostí získaných díky dobrým středoškolským pedagogům. Tím by to však končit nemělo. Nadstandardní zájem o obor lze projevit návštěvou speciálních seminářů, které na středních školách mnohde fungují, a vhodné jsou další aktivity: předběžná zkušenost s praxí v oboru se také cení. Takovou zkušenost je často možné získat brigádami v různých institucích.
S tím souvisí také alespoň rámcová představa o obsahu studia, co by uchazeč chtěl studiem získat a jak se lze uplatnit po případném absolutoriu.V seznamu prostudované odborné literatury by měla figurovat alespoň jedna publikace, která by přesáhla povinnou středoškolskou učebnici a vztahovala se k vybranému oboru. U ní by potenciální vysokoškolák měl být schopen vysvětlit, co ho zaujalo, interpretovat hlavní myšlenky a přesvědčit, že dokáže o věcech přemýšlet a utvořit si vlastní názor.
Čemu se lépe vyhnout
Představě o vyhraněném zájmu a zralém přístupu nesvědčí přiznání, že student nevěděl, co si má vybrat, ale chtěl se za každou cenu vyhnout matematice, nebo že chce studovat stejný obor jako jeho nejlepší kamarádi. Málo přesvědčivé jsou i fráze typu "chci pomáhat lidem" nebo "myslím, že je to nejzajímavější studium", čímž se sice lze poněkud zavděčit komisi, ale pokud nejde o dostatečně zdůvodněný postoj, tak to nakonec působí spíš kontraproduktivně.
Seznam prostudované literatury se nevyplácí opisovat narychlo na list nedbale vytržený z bloku před zkušební místností. Taková lest je obvykle ihned prohlédnuta a také zdůvodnění, že jste nevěděli, co máte číst, nebo že ve vaší školní knihovně nic nebylo, není právě nejvhodnější. S výběrem studijní literatury jistě poradí středoškolští pedagogové, odkazy bývají i ve středoškolských učebnicích a patřičná doporučení lze nalézt i u jednotlivých fakult na jejich internetových stránkách. Nejlepším dojmem nepůsobí předstírání, že jste prostudovali kvantum literatury nebo zcela speciální náročné texty, pokud jste to skutečně neučinili.
Než snaha oslnit komisi, která si znalost uvedených textů u uchazečů zpravidla prověřuje, je lépe předem přiznat, že jste uvedenou knihu jenom prolistovali, přečetli jen část a třeba všemu neporozuměli - to by vás ostatně měli na vysoké škole naučit.
Co je u zkoušek považováno za "přiměřené"
Maturita bývala označována za zkoušku dospělosti a s tím souvisel i předpoklad, že maturanti už mají představu o vhodnosti chování pro určitou situaci. Před přijímací komisí je dobré prokázat, že uchazeč má vhodnou míru sebevědomí: něco už dokázal, je si jist svými znalostmi, svou vůlí vybraný obor úspěšně dostudovat. Pro komisi je do jisté míry partnerem, kterému se v případě přijetí zanedlouho bude říkat "kolego".
Problém je v míře, kterou se taková jistota uplatňuje: přílišná suverenita s okázale prezentovanou převahou nebo žoviální nadhled nejsou tím nejlepším receptem na úspěch. Lépe je vycházet z předpokladu, že vysokoškolští pedagogové s největší pravděpodobností vědí o oboru víc než uchazeč a zároveň jsou si vědomi své pozice a role vdané situaci. Odhad přiměřenosti k dané situaci se projevuje i v oblečení. Komise jsou vtom směru zvyklé na ledacos a neočekávají, že uchazeči na sebe navléknou obleky, odpočívající od maturitního plesu ve skříni. Takže je nezaskočí ani skejťácké kalhoty a trička, tetování, dready nebo piercingem ozdobený obličej a do hodnocení uchazečů svůj pocit bezprostředně nepromítají. Ale i to zároveň dotváří celkový dojem o osobnosti potenciálního vysokoškoláka.
Přijímání studentů na vysoké školy je odpovědná práce a členové komisí jsou si vědomi dopadu všech svých rozhodnutí na individuální lidské osudy. Jsou to většinou zkušení pedagogové, kteří mají velmi reálnou představu, co může absolvent střední školy znát a jaký je životní styl mladé generace. Přijímací zkoušky si proto zpravidla nepletou se závěrečnými státnicemi. Účast v komisi pro ně není polem pro exhibici vlastních vědomostí, nadřazenosti ani příležitostí pro zdeptání uchazečů, pokud si o to sami nekoledují svou přehnanou suverenitou.
Ústních přijímacích zkoušek se adepti nemusí bát, ale zároveň je nezbytné pochopit, že každý zájemce o studium jde do konkurence s dalšími, kteří mohou být i lepší. Úkolem a zájmem členů v komisi je vybrat z nich co nejodpovědněji ty nejschopnější. Právě ti budou totiž sedět v lavicích na jejich přednáškách a stanou se nositeli dobrého (nebo špatného) jména jejich pedagogické práce.
