Ilustrační foto

Ilustrační foto | foto: Profimedia, iDNES.cz

Lichtenštejnsko má odběratelů známek víc než obyvatel. Je to investice

  • 2
Lichtenštejnsko je poštovní velmoc. Když vydá nějakou známku, jen se po ní zapráší. I proto je toto miniaturní knížectví jednou z největších zemí filatelistické mapy světa - je prostě v tomto oboru supervelmocí.

Přímo uprostřed města, kde se v jiných metropolích blyští luxusní butiky nebo klenotnictví, je ve Vaduzu na pěší zóně obyčejné Poštovní muzeum. Je to vzdání pocty strojku na peníze, který dodnes Lichtenštejnsku dobře slouží. „Známky tady kryjí čtvrtinu státního rozpočtu,“ napsal nevěřícně v roce 1948 časopis Life. Ale bývaly doby, kdy to bylo i 40 procent.

Ve vaduzském Poštovním muzeu vypadají ty známky prostě jako známky. Nic víc. Ale kliknete na internetové burzy a zjistíte, že je tam lichtenštejnská známka v přepočtu za téměř 9,5 milionu korun, jiná za 400 tisíc, další za čtvrt milionu.

Kouzlo nechtěného

Za všechno mohl rakousko-uherský filatelistický imperialismus. Vlastně díky němu se knížectví stalo filatelistickou supervelmocí.

Když Vídeň po desítkách let povolila Lichtenštejncům vlastní známky, chtěli mít ty nejlepší. A tak se návrhy pořád předělávaly: tu knížeti připadalo, že na nich vypadá příliš zachmuřeně, tu se zase zdálo, že ho moc škrtí límec. Tím se vše zpozdilo, takže známky místo 1. ledna 1912 slavnostně vyšly až 1. února.

Protože první známky už byly připraveny na lichtenštejnských poštách, natěšení poštmistři je začali prodávat už koncem ledna. Za pár let se z nich staly vyhledávané kousky. Byly to známky, které vyšly dřív, než úředně existovaly.

Za první světové války se staly ještě dvě věci, které rozšířily počet kuriozit. Protože se šetřilo, lichtenštejnské známky přestaly být tištěny na křídovém papíře a přešly na obyčejný, takže z těch prvních se stal později sběratelský úzký profil. A v roce 1916 se ultramarínová pětadvacetihaléřovka, která měla být v oběhu 2. října, nějak předběhla a lepila se na dopisy už od ledna. Tím vznikla další raritka.

Sběratelé po nich prahli, a tak se miniaturní knížectví stalo jednou z největších zemí filatelistické mapy světa. Přímo supervelmocí. A už to tak zůstalo.

Když v roce 1976 vydávalo například sérii s obrazy Rubense, filatelisté na ně uspořádali největší sběratelský hon za celá desetiletí. „Celá emise byla vyprodána dřív, než vůbec vyšla,“ říká Heinz-Peter Rheinberger, kurátor Poštovního muzea.

Kvalitní, nápadité a graficky čisté

Nebylo to kvůli Rubensovi, nýbrž proto, že šlo o lichtenštejnské známky. Vždy byly kvalitní, jejich vzhled byl vynikající, graficky čistý a nápaditý. Lichtenštejnsko mělo i kuráž: stalo se například jedinou zemí na světě, která vydala vlastní známky pro leteckou poštu, ačkoliv nemá letiště. Dneska se tahle absurdita prodává za tisíce korun.

Co Lichtenštejnci vydali, po tom se hned zaprášilo. A tak švýcarský tisk psával, že knížectví je i jedinou zemí světa, která má na své známky víc předplatitelů než obyvatel. Nebyla to nadsázka. V roce 1979 bylo abonentů, kteří si automaticky předpláceli všechny nové lichtenštejnské známky, skoro sto tisíc a žili v téměř sedmdesáti zemích světa. To bylo třikrát víc, než kolik mělo knížectví lidí.

Pro malou zemi to byl vlastně průmysl. Když jiné státy potřebovaly víc peněz do rozpočtu, zvýšily daně, zatímco Lichtenštejnsko vydalo novou filatelistickou sérii. „Náklady na výrobu známek se knížectví vracely devítinásobně,“ říká Rheinberger. „V roce 1983 tržby pořád hradily 12 procent rozpočtu země. Dnes je to jen půl procenta, ale stále to dělá hezkých pět milionů švýcarských franků.“

Tradice však žije dál, navíc lichtenštejnské známky patří k nejkrásnějším na světě a země těží z toho, že filatelisté se vždy zajímali o trpaslíky, jako je San Marino či Andorra. A tak sběratelé pasou po nových známkách, ale přestože Lichtenštejnsko je precizní země, občas se vloudí chybička, která dodá kuriozitu, kvůli níž filatelisté neznají bratra. Například v roce 1980.

Známka za 42 milionů

Do prodeje už měla jít série sportovních známek u příležitosti letních olympijských her v Moskvě. Měla vyjít 9. června. Ale protože Lichtenštejnsko se těsně předtím přidalo k bojkotu olympiády, bylo by divné, kdyby ji oslavovalo známkami. Tak byly všechny zničeny.

Úplně všechny ne. Některé už dopředu dostali poštou novináři, aby věděli, o čem mají psát, až známky vyjdou. A to byl problém.

Lichtenštejnská vláda rozhodla, že známky musí být zničeny, aby byl bojkot kompletní. Novinářů bylo šestašedesát, a když je Lichtenštejnci požádali o vrácení známek, vyhovělo jich jen šestačtyřicet. To byli ti poctiví a hloupí.

O čtyři roky později se jedna série objevila na filatelistické aukci v Hamburku. Cena: 25 000 marek. Vaduz byl zděšen. Rychle známky získal a zničil. Pak se lichtenštejnští úředníci tajně vypravili na filatelistický lov, aby nepřežila jediná známka. A mysleli si, že uspěli.

Jenže pak se ozval sběratel ze Švýcarska, který jim poslal důkaz, že má olympijskou sérii, a k tomu cenu: prodá ji za 1,68 milionu švýcarských franků. Dneska by to bylo asi 42 milionů korun. Z Vaduzu mu odpověděli, že dají jen pětinu.

Švýcar odmítl, věc řešil i lichtenštejnský parlament. Knížectví filatelistického fantoma dokonce nechalo hledat policií pro krádež. Pátrání nebylo nikdy uzavřeno, a tak je vlastník nejdražších lichtenštejnských známek stále technicky vzato na útěku. I se známkami.